Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))
Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.
Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…
- Jestli se Vás to týká můžete zjistit krátkým testem (Patříte mezi 15-20 % hypersenzitivních lidí?).
- Více informací o tom, co všechno hypersenzitivita obnáší, můžete zase najít na souhrnné stránce s odkazy na články vycházející z knihy Ralpha Sellina o hypersenzitivitě (Jak žít s darem vysoké citlivosti?)
Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?
Je toho víc. Spoustu věcí jsem už dávné minulosti udělala tak nějak intuitivně. Nebo spíš z pudu sebezáchovy, řekla bych :-)
Například jsem odjakživa vyhledávala samotu. Byla pro mě důležitější než cokoliv jiného. Protože bez té energie, kterou jsem tam čerpala, jsem nemohla být ta usměvavá holka. A v té usměvavé holce bylo dobře mně i lidem kolem mě. Takže ne – ze svých cest do samoty jsem neměla žádné výčitky svědomí. A rozhodně bych to nenazvala útěkem, jak jsem dnes četla v jednom deníkovém záznamu jedné ženy hospitalizované na psychiatrii. Tak moc pod tíhou péče o rodinu toužila po samotě, po času sama pro sebe. Ale tak moc jí přišlo nepřístojné si ty chvíle samoty poskytnout. Až svůj klid našla v nemocnici…
Nebo jsem hledala (a hodně dlouho) takové zaměstnání, ve kterém nebudu pod jiným tlakem než pod tím svým vlastním. A že to někdy úplně stačí :-) Zaměstnání, které mě nebude tak vysávat, ale spíš pro mě bude zdrojem radosti a sebevzdělávání. Zaměstnání, kde budu moci pomáhat a vzdělávat druhé, ale nebudu z toho po pár týdnech vyšťavená.
Hodně dlouho jsem také sama pro sebe hledala toho správného partnera. Někoho, u koho najdu pochopení a podporu. Nutně potřebuji doma dobíjet baterky a ne se ještě víc vybíjet hloupými spory. A teprve když jsem potkala toho pravého (to už mi bylo 33 let) a měla pocit, že to i s ním dám, zatoužila jsem po dítěti. Protože malé dítě, které potřebuje neustálou péči a Vaši přítomnost, je pro hypersenzitivní ženu hodně velká zkouška. Neumím si představit, že bych to zvládala sama bez té správné partnerovy podpory. Totiž zvládala tak, aniž by mě to zmáhalo.
Ideální je ale naučit se neutíkat do samoty a ustát i ty méně ideální podmínky. Nic a nikdo totiž není dokonalý. Obzvlášť ne pro hypersenzitivní lidi :-)
To ale chce jít hlouběji do sebe. Naučit se nenechat se tolik zmítat všemi těmi vnějšími impulzy. Naučit se nenechat vnější svět zasáhnout naše vnímavé, citlivé nitro. Všímáte si – už dávno neříkám zranitelné. Protože ono je prostě jen citlivé. Nemusím neustále čekat, že někdo nebo něco opět zraní mé city. Že někdo nebo něco zase pošlape mé ideály. Zneužije mé laskavosti.
Chce to jen naučit se stáhnout svou pozornost dovnitř. Z toho vnějšího světa, vůči kterému jsme tak vnímaví (a ano, pak nakonec i snadno zranitelní). Nestarat se o to, kdo co řekl nebo udělal. Co se kde děje. Kolik je kde lidí nebo hluku. Ale starat se o to, abychom v tom všem dokázali udržet rovnováhu mysli. Nenechat se vyvést z míry.
Že se to snadno řekne, ale hůř udělá?? Že byste si to přáli, ale že to prostě neumíte? Že se o to neustále pokoušíte, ale pořád a pořád zase „padáte na hubu”?
Vzpomínáte, jak dlouho jste se učili postavit na nohy a chodit? Jak dlouho Vám trvalo, než se Vám od narození podařilo sednout na kolo a bezpečně jet několik kilometrů? Sjet sjezdovku? Naučit se číst? Naučit se psát (bez hromady hrubek??) :-)
A kdo Vás kdy učil jít hlouběji do sebe? Stáhnout svou pozornost dovnitř? Nenechávat se vyvádět z míry tím, co kdo říká nebo dělá? Nenechat se pohltit vlastními myšlenkami a emocemi?? Kolik let jste věnovali tomuto vzdělávání?? Kolik let jste strávili v téhle škole??
Kde je možné se tohle všechno naučit??
Žádné základní, střední ani vysoké školy Vás tohle bohužel nenaučí. Když ale budete chtít, určitě si tu svou cestičku, jak se to naučit, najdete :-) A hledejte dál než jen tam, kde Vám někdo od něčeho odpomůže (regrese, léčitelé, homeopaté, terapeuti apod.). I když to všechno je velmi užitečné, protože to z Vás sejme mnoho nánosů, které Vám brání postavit se na vlastní nohy.
Mně kdysi dávno hodně pomáhal tarot a astrologie a občas se k nim stále vracím, když potřebuji něco pochopit. Hodně mi pomohlo i nahlédnutí do jednoho svého minulého života, které přišlo zcela nečekaně. Pomohly mi knihy, které mě oslovily. Pomáhaly mi písně, které mi byly inspirací (mí oblíbenci Depeche Mode – o tom, jakými duchovními učiteli mi již přes 20 let jsou, jsem napsala na blogu spoustu článků :-))
Hledejte ale dál – tam, kde se naučíte sami pracovat se svou myslí a svým tělem. Stáhnout svou pozornost tam. A přece si být vědomi svého okolí. Neutéct, neschovat se před ním. Ale najít v sobě sílu ho ustát.
Meditace vipassana (10 denní kurz) a orlí čchi kung
Mou srdcovou pomocí je orlí čchi kung (Orel v hnízdě). Je to, řekla bych, velmi pozvolný a snadný začátek, jak svou mysl pomalu vtahovat dovnitř. Jak si všímat vlastního těla. Vlastního dechu. Vlastní mysli. Čerpat energii, abychom měli víc síly ustát to, co nás v životě čeká. Neplýtvat energií na to, k čemu není potřeba :-) Uvolnit se. Postupně na hlubší a hlubší úrovni.
Ale zde bych chtěla psát hlavně o desetidenním kurzu meditace vipassana (jak ji učil barmský učitel Goenka).
Pokud už toho všeho máte fakt dost (ale stále ještě z toho všeho nejste na prášky) a chcete něco, co Vás vtáhne dovnitř a dá Vám řádnou lekci o vyrovnanosti mysli, ať se děje cokoliv, vřele doporučuju právě tento desetidenní kurz!
Já právě absolvovala svou druhou desetideňku a příští rok pojedu zas :-) Je to prostě síla…
Pro hypersenzitivní lidi je to podle mě kurz jako dělaný:
- jste tam o samotě. A přitom ne sami. Máte tam podporu učitele Goenky (ač je už vlastně po smrti) i asistujícího učitele. A máte tam podporu dalších cca 100 meditujících lidí. Ale ani si neuvědomíte, že je Vás tam tolik :-) Muži a ženy jsou oddělení (jídelna, bydlení). Jen v meditační hale jste všichni. Pro meditaci je větší skupina lidí ohromný podpůrný dar :-)
-
je tam úžasné ticho :-) Proto jste tam vlastně o samotě. Nikdo s Vámi nemluví. S nikým nemusíte mluvit (jen s učitelem nebo organizátory). Zůstáváte ponořeni sami v sobě. Tak moc, jak to v dané chvíli dokážete.
-
technika této meditace Vás dostane do kontaktu se svou myslí i tělem. A to je přesně to, co jako hypersenzitivní lidé potřebujeme! Máte 100 hodin meditací(!) na to, abyste se seznámili s tím, co se děje ve Vaší mysli. Třeba to nebude nic moc. Ale Vy se ji během těch 100 hodin naučíte trochu zkrotit :-) A máte spoustu hodin meditací na to, abyste objevili energetickou podstatu svého těla. Abyste se naučili být s ním neustále v kontaktu. Nejdříve skrze dech. Potom skrze pocity na vlastním těle. A věřte, až se alespoň do určité míry rozpadnete na vibrující částečky, uvědomíte si, jak jednoduché v podstatě je nenechat se vyvést z míry útoky zvenčí. Jen se v tom další praxí usadit a zvyknout si.
-
utrpení a vyrovnanost mysli i tam, kde je Vám zatraceně nepříjemně (fyzická nebo psychická bolest) je přímo náplní celého kurzu. Cílem je dát Vám nástroj, jak být vnímavější a právě díky tomu unést nároky a utrpení světa :-) 100 hodin meditace je fyzicky velmi náročné. Sedíte a sedíte. Za každou přestávku na procházku jste vděční :-) Celé tělo Vás bolí, jako byste slézali Mount Everest :-) A protože technika vipassany pročišťuje nevědomou mysl, vyplouvají na povrch nejrůznější myšlenky a emoce. Nepříjemné myšlenky a emoce. A Vy se učíte je v tom bezpečném prostředí zvládat zcela jinak než kdy předtím. Nereagovat. Krůček za krůčkem.
A za kurz předem dokonce vůbec nic neplatíte! A to je na něm to nejúžasnější. Zaplatil ho za Vás předchozí účastník s přáním, aby i někdo další měl tu možnost dostat tento nástroj do ruky. A začít ho ve svém životě používat :-) Ten pocit vděčnosti za tento dar je nakonec úchvatný. I učitel, organizátoři a pomocníci (třeba v kuchyni, kteří Vám vaří a umývají nádobí) pracují zcela zadarmo. Jsou tam pro Vás :-)))
Mnoho hypersenzitivních lidí žije v pocitu, že jsou na vše sami a druzí jejich dobroty jen zneužívají. Že druzí myslí jen sami na sebe, zatímco my myslíme neustále na druhé. Vciťujeme se do nich a chceme, aby se cítili dobře. I na náš vlastní úkor. A i když to děláme nezištně, často nám chybí někdo, kdo by stejně přistupoval i k nám.
Pokud prahnete po péči a pochopení vlastního utrpení, pokud chcete cítit vděčnost za to, co pro Vás kdo udělal, vipassanský kurz Vám přesně tohle umí také poskytnout! A stejně jako já pak možná na konci kurzu vytáhnete peněženku a ten kurz zase zaplatíte někomu dalšímu. A možná přispějete i víc.
Podpoříte komunitu lidí, která se o to všechno stará a staví úžasná centra daleko od civilizace, kde máte klid a veškeré nutné podmínky k tomu, ponořit se hluboko do sebe, léčit svá zranění a hlavně učit se žít spokojeně za jakýchkoli podmínek. Najít to nepodmíněné vnitřní štěstí :-)
Možná Vás, obzvlášť jako hypersenzitivního člověka, pohladí na duši, že po celém světě jsou spousty lidí, kteří něco takového dělají. Pro dobro své i pro dobro druhých.
Kde najdete víc informací??
- Pokud se chcete dočíst o kurzu něco víc, shrnující článek s nejrůznějšími odkazy najdete ZDE. Pokud umíte anglicky, můžete se přihlásit kamkoliv a kdykoliv. Kurzy (podle Goenky) se pořádají všude možně a všude možně jsou ty podmínky i obsah kurzu stejný. Není lepší nebo horší kurz. Tak maximálně se Vám v nějakém centru může líbit více nebo méně. V článku na odkaze najdete i možnost se přihlásit.
- No a pokud si ještě netroufáte na tu intenzivní meditační stohodinovku, můžete vyzkoušet pozvolnějšího Orla v hnízdě. Moc hezky se doplňují (letos jsem ke konci kurzu tuto vipassanu v pohybu zařadila také). Brzy budu psát článek o radách pro vipassanský kurz a jednou z nich je také mít zkušenost s meditací a vnímáním vlastního těla. Tu právě Orel nabízí. První kurz pak není takový nápor a nejspíš nezažijete ani krizi druhého dne, ani krizi šestého dne :-)