S Novým rokem se to na síti hemží nejrůznějšími předsevzetími. Navíc k tomu, abychom měli neodbytný pocit, že „něco musíme změnit“, začátek roku ani nepotřebujeme. Může nás to napadnout kdykoliv.
Změna je život, říká se. Náš svět už je takový – je popoháněn neustálými změnami. Vše musí být nové a lepší. A my s tím. Kdo by nechtěl být jiný, lepší? (Viděli jste Limonádového Joa?? :-))
Asi se všichni shodneme, že se nechceme vrátit zpět na stromy. Ani do středověku. A nejspíš ani ne o 50 let zpět. Moderní svět v té bohatší části zeměkoule nám přinesl něco, o čem se miliardám lidí, kteří se po zeměkouli už prošli, ani nesnilo. I ti loupežníci jsou zalezlí někde v podzemí (nebo naopak tam nahoře) a my můžeme beze strachu vyrazit s dětmi na víkend do lesa. Už jen ten fakt, že máme vůbec nějaký víkend! Nebo dokonce i auto!
Ano, změna sama o sobě je přirozenou součástí koloběhu života. Jaro, léto, podzim, zima. Semínko, rostlinka, mohutný strom. A z mateřského stromu i celý les. Jen se zdá, že lidstvo se zatím nenaučilo, jak proměňovat sebe i svět v souladu s koloběhem života a ne zcela zbytečně proti němu.
Musím říct, že osobně mám moc ráda třeba taoistický koncept wu wei (nezasahování). Ten totiž už před tisícovkami let krásně ukázal, jaké změny přinášejí něco užitečného, a jaké ne.
Chcete něco změnit? Ptejte se nejdřív, proč vlastně?
Psychologie říká, že naší motivací je touha po tom, co je nám příjemné, a snaha vyhnout se tomu, co je nám nepříjemné. Touha a strach. V dualistickém světě klasické dvě pohnutky. A většinou nás nenapadne, že by to mohlo třeba být i jinak. :-)
A pojďme ještě dál – za valnou většinou tužeb a přání (a možná za všemi) neleží nic jiného než strach. Strach ze smrti. Strach z bolesti. Strach z toho, že zůstaneme sami, a budeme na všechno sami. Že nejsme dost dobří. Dost hezcí. Prostě že nejsme dost a že za to budeme nějakým způsobem trpět. A že s tím proto musíme co nejrychleji něco udělat. A třeba i na úkor druhých. (Jenže nakonec i na úkor sebe sama…)
Jde v podstatě o velmi hluboko uložený existenciální strach, který si často neuvědomujeme a nechceme uvědomit. Protože je příliš děsivý. Kdysi totiž platilo, že kdokoliv se nějak vymykal, byl vyobcován a bez podpory rodiny či kmene jen velmi těžko přežil.
Stačí se podívat, jak reagujeme ve chvílích, kdy nám smrt hrozí (teroristické útoky, první informace o covidu). Nebo jak reagujeme ve chvílích, kdy někdo z našeho okolí umírá či zemře. Nebo ve chvílích, kdy máme pocit, že nás nikdo nemá rád a jsme sami.
V dobách, kdy jsem procházela ročním projektem STROM ŠTĚSTÍ, bylo zimní období tím ideálním časem hledat v sobě vnitřní odvahu, důvěru a jistotu. Jít hodně do hloubky a objevit v té tiché nehybné hloubce zimy základ našeho bytí. A během jara si pak uvědomovat, jaká semínka to vlastně sázíme. Zda nevycházejí ze strachu. Jaké je vlastně to naše proč?
Nejvíc se loni změnilo ve chvíli, kdy jsem se konečně dokázala smířit s tím, co je
Je to paradox, já vím. Není zvykem nesnažit se změnit to, co se nám nelíbí. Zavání to rezignací. Máme si přece tvořit svou realitu. Máme přece nárok na to, abychom žili šťastně a spokojeně. Nemusíme se přece smířit s málem. Máme přece na víc!
Ano, tato myšlenka je správná. Ale zároveň, když ji špatně pochopíme, tak je tím největším balvanem, který nám stojí v cestě k tomu, abychom žili šťastně a spokojeně. Abychom objevili, čím vším můžeme být a jakou realitu si můžeme pro sebe vytvořit. Když se odpíchneme od smíření a ne od nespokojenosti a boje s tím, co je.
A povím vám, já jsem známá tím, že jsem bojovnice. Že se jen tak s něčím nesmířím. Že dokážu roky a roky trvat na svém. Říkám tomu trpělivost a vytrvalost. Jsem prostě Kozoroh. :-)
Jsem ochotná šplhat na tu horu a věřím, že to jednou prostě vyjde. Že dostanu to, co si myslím, že na to mám plné právo. Protože já jsem si nikdy nemyslela, že se musím smířit s málem.
Mé vize byly vždycky v ranku těch neuskutečnitelných
Třeba za komunismu cestovat na Západ.
Nebo za dob, kdy se na VŠ dostával jen málokdo, se dostat na překladatelskou angličtinu.
A tyto mé sny se mi plnily nebo jsem prostě jen neposlouchala to, že by se mi splnit nemohly. No a komunisti to jako na zavolanou vzdali přesně ve chvíli, když jsem vycházela střední školu a chtěla se rozletět do světa a využít všechny ty angličtiny, španělštiny, italštiny a francouzštiny (ba i arabštiny), které jsem se během let komunismu naučila. Zatímco ostatní nechápali, k čemu mi to za ostnatým drátem bude.
Navíc mám jako správná Kozorožka přesnou představu o tom, co je správné, a co je špatné. :-) A dokud se tato má ideální verze nenaplní, jdu si za ní. S respektem a pochopením, ale opět vytrvale a trpělivě. Zdá se to jako něco, co si spousta lidí dnes přeje. Věřit si. Věřit své vizi. A jít si za ní.
Tak vězte, že tudy ale cesta nakonec nevede. :-) Vede tou zlatou střední cestou, kterou spousta lidí bohužel nevidí. Tou, která umí propojit velké vize a vytrvalost, s otevřením se tomu, co se nám nelíbí.
A tak přišla nakonec po letech úleva…
JAKÉ TO BYLO A JAKÉ MOHOU BÝT TY KRŮČKY KE SMÍŘENÍ ZDE…