První část článku je ZDE.
Přestala jsem mít pocit, že když to vzdám, jen potvrdím, že jsem neměla celou dobu pravdu. Přestala jsem se pořád snažit něco změnit, něco zlepšit, něco vyřešit, něco vysvětlit, něco pochopit. Pochopila jsem jediné – že někdy není potřeba chápat (což mi doposud pomáhalo se smířit), že je potřeba se jen otevřít. Mysl i srdce.
Stále vzpomínám, jak jsem v té chvíli šla a vyhodila dvacet let staré dopisy, které jsem si jako vzpomínku na svou první (vlastně druhou) velkou lásku schovávala. Byly plné snahy vysvětlit, domluvit se. A já najednou viděla, jak dělám pořád totéž, a jak to pořád nikam nevede.
Možná je pro někoho velkým krokem vpřed naučit se komunikovat s respektem a láskou. Pro někoho je ale velkým krokem vpřed naučit se nechat věci být.
Najednou jsem měla pocit, že to zásadní jsem právě získala. A že jsem vlastně o nic nepřišla.
Přestaly se mi v hlavě honit myšlenky na to, co se stalo, a co bych mohla udělat pro to, abych to napravila. Přestaly mě sužovat emoce, o které jsem nestála. Přestala jsem se cítit smutně a zklamaně, ukřivděně a nepochopeně. Přestala jsem mít strach, že to nezvládnu. Přestala jsem mít pocit, že jsem přišla o něco zásadního.
A ano, klasika – že nemám čeho se bát, a že nepotřebuju víc, než teď mám. (Jak obvykle píšu.)
Tomu říkám smíření. Úleva.
Vše je jinak, než jsem si představovala. Není to tak dokonalé, jak by to podle mých představ mělo být. Ale je to přesně podle toho, po čem jsem opravdu toužila. Už roky. Proto je tak důležité přijít na to, po čem to opravdu toužíte. Protože i když budete jakkoliv tlouct hlavou do zdi a snažit se, aby bylo po vašem, Život má pro vás připraveno něco lepšího.
Stačí se na chvíli zastavit. Smířit se na chvíli s tím, co máte. Otevřít zaslepené oči a rozhlédnout se. A vydat se pak tím směrem, který je pro vás ten pravý.
Takové smíření, které předchází zásadní změně, přichází buď postupně, nebo z různých směrů
E-kniha Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty) mi již před lety nabídla v symbolické podobě cestu, jak na to. Většina jejích textů vznikla už před více jak 20 lety a já s údivem před 7 lety zjistila, že mi tenkrát s těmi texty přišel i způsob, kterým jsem byla vedena ke smíření s tím, co jsem tenkrát prožívala. Nepsala jsem je já. Byly skrze mě napsány, aby mi pomáhaly. A já vzpomínám, jak mi už tenkrát pomáhaly chápat, že to celé je o něčem jiném, než jsem si myslela.
A to je ten první krůček ke smíření. Pochopit, co se vlastně odehrává. Umět číst mezi řádky příběhu, který v našem životě Život rozehrává. Spousta lidí hledá vysvětlení, příčiny, zrcadla. Ale ono je to někdy mnohem jednodušší a nemusíme vůbec pátrat v minulosti. :-) Stačí to prostě rozpustit.
Vzpomínám, jak mi v minulosti často stačilo prostě jen vidět tu hru, kterou se mnou Život hraje, usmát se nad tím vším a nechat to být. Ale někdy je to zahryzlé příliš hluboko a nestačí to. Co pak?
Dokud jsme zranění, těžko dojdeme smíření…
Velmi často je potřeba vyléčit zranění, které jsme utržili. Však i proto mi tentokrát tak dlouho trvalo, než jsem se smíření dobrala. Léta. Protože zranění se táhlo už z minulého života a objevovalo se neustále v různých podobách. Někdy bychom byli na sebe příliš drsní, kdybychom po sobě chtěli, abychom něco nechali být, když zároveň krvácíme.
Takže ovázat ránu a léčit ji je někdy nutným druhým krůčkem ke smíření. Dřív, než se rozběhneme a začneme chtít něco řešit a měnit, je potřeba se zastavit a před tou bolestí neutíkat, jak to obvykle děláme.
Tak často se snažíme sami před sebou předstírat, že se vůbec nic nestalo! Nebo začneme ukazovat prstem na druhé, jen abychom nemuseli vnímat sami sebe! Jestli mně ale něco pomohlo, pak neukazovat prstem na druhé, využívat čchi kungové (a nejen) praxe, které mi pomáhaly tišit vnitřní bolest. A hlavně neutíkat, nezavírat se, vždy hledat způsob, jak se i druhý den upřímně usmát a vnímat otevřené srdce. Protože jen k otevřenému srdci se dostane lék.
A když se rána uzdraví, často už nemáme potřebu něco řešit. Stejně jako nevyčítáme kamenu, že se nám postavil do cesty, ani své noze, že o něj zakopla. Prostě si příště dáme lepší pozor. :-)
Co nás vlastně tak zraňuje??
O DALŠÍCH KRŮČCÍCH KE SMÍŘENÍ SE MŮŽETE DOČÍST ZDE…