Zkuste třeba cestičku, jejíž jednotlivé schůdky se mi postupně odhalovaly již před více jak 20 lety. Cestičku od trápení k vnitřní spokojenosti i radosti, kterou jsem na vlastní kůži procházela několikrát a díky které jsem mnohokrát to smíření našla.
Když jsem po ní šla úplně poprvé, trvalo to léta a bylo to zcela nevědomé. Pak vznikla její knižní symbolická podoba o záchranných kruzích v dobách nejistoty a já si poprvé uvědomila, jak univerzální tato cesta umí být.
Od té doby jsem jí prošla mnohokrát. Někdy ta cesta za smířením s trny, které nás někdy tak zraňují, trvala déle, někdy třeba jen pár okamžiků. Čím víc máte ty jednotlivé schůdky vyšlapané, tím rychleji se, zdá se, šlape :-) Budeme je brát hopem – rovnou po třech. Tak jak se jimi prochází v měsíčním Mimoňském speciálu.
První tři schůdky ke smíření – poodstupme od toho, co nás trápí
- 1. Ať se stalo cokoliv, není to ani Tvá chyba, ani má. Není to vůbec o Tobě, nebo o mně – je to jen SYMBOL. Stačí se naučit ho číst, proniknout tak pod povrch dění a najít smíření alespoň s Tebou nebo se sebou. A možná i s tím vším??
- 2. Rány se neřeší. Rány se v prvé řadě léčí. Naší první reakcí bývá zaútočit proti domnělému viníkovi. Nebo předstírat, že se vůbec nic nestalo. A rána dál krvácí. Nestačí jenom vědět, jak ji účinně léčit. Je potřeba si také vypěstovat ideálnější první reakci.
- 3. Po čem že to vlastně toužím? Někdy jsme tak ponoření do svého trápení, že nevnímáme, že ve skutečnosti toužíme po něčem úplně jiném, a proto nemůžeme netrpět. A proto ani nemůžeme najít smíření, dokud nezjistíme, co nás vlastně trápí.
Druhé 3 schůdky ke smíření – objevme, že vše je tak, jak má
- 4. To, proč se trápím, by mi stejně radost nepřineslo. Život chce pro nás víc než to vrtkavé štěstí, kterého se dožadujeme. Dokud se nenaučíme Životu důvěřovat, budeme se jen trápit tím vším, co bychom chtěli jinak. Rychleji. Pohodlněji.
- 5. Vzdorovat je zbytečné. Je to jako by si kapka vody řekla, že nepůjde s proudem. Pokud chceme najít hlubší smíření, nezbývá než se naučit vnímat sám sebe jako tu kapku vody a ne jako loď plující skrz vlnobití k ostrovu s nějakým pokladem.
- 6. Nechci to změnit. Jedna z nejtěžších lekcí. Naprosté odevzdání se tomu, co je, v jednotě s tím, co je. Otevření se onomu nezvanému hostu, ale ne proto, abychom se ho konečně zbavili. Nejzajímavější je na tomto stupínku alarm, který se při této myšlence rozezní.
Třetí 3 schůdky ke smíření – vstupme do prostoru, kde se není s čím smiřovat
- 7. Kde je minulost a budoucnost, když žijeme přítomností? Mohou zůstat lítostivě zametené pod koberec, jako vyděšení kostlivci ve skříních nebo jako neviditelní vzteklí poltergeisti. Nebo se mohou zjevovat v podobě povzbudivých vzpomínek a myšlenek. Přítomnost se pak stává místem, kde bděle vnímáme svá PROČ, a vstupujeme do nezvyklých, a přece tak přirozených, světů. A ne místem, kam se schováváme.
- 8. Není smíření bez viny a viníka. Je na čase přestat vnímat svět černobíle, hodnotit a hledat viníky a chyby, se kterými bychom se pak museli smiřovat. Je na čase najít rovnováhu a nesklouzávat k extrémům. Zde leží vpravdě neduální prostor.
- 9. Čeho se ještě bojíš? Největší překážkou na cestě k tomu nejhlubšímu smíření je strach. Pokud si troufneme si na něj posvítit (tak rád se různě maskuje) a případně mu i čelit, máme vyhráno. Vystoupit ze svých ochranných zdí vyžaduje vnitřní sílu, moudrost, důvěru i bdělost. Nejdéle trvá vybudovat právě tyto základy.
Desátý krůček na cestě ke smíření – uzavření jámy nejistoty
Je těžké smířit se s něčím, co nás byť nevědomě ohrožuje. Na konci této cesty se už ale nemáme čeho bát – svým démonům jsme čelili a nepohltili nás. Takže už ani nepotřebujeme nic, co by nám mělo poskytnout jistotu a vnitřní klid.
Naučili jsme se smířit se smrtí i bolestí. S tím, že život je plný utrpení a nejistoty, před kterou neutečeme. A ani utíkat nemusíme. Vyrostli jsme z potřeby držet se na břehu. Vstoupili jsme plně do oceánu života.
Osobně mohu říct, že většinou stačí ke smíření jen málo. Někdy se ve mně něco uvolní hned na prvním stupínku. Někdy najdu já nebo i účastníci Speciálu úlevu na tom druhém, třetím, nebo čtvrtém. Ale čím hlubší rány se snažíme zacelit, tím dál se musíme vydat a tím náročnější to může být. Na této cestě je proto nejcennější fakt, že nám ukazuje, že i v tom, co nás trápí, můžeme nakonec najít vzácný dar – to nezničitelné v nás. Stačí to mít v těch náročných chvílích vždy na mysli, nevzdávat se, rozvíjet schopnosti jednotlivých stupínků a poskytnout k tomu sám sobě čas.
A právě kvůli onomu „mít to vždy na mysli” a „budovat základy” jsem v létě přišla s Mimoňským Speciálem. Pokud máte ve svém životě něco, s čím byste se rádi smířili, a potřebujete k tomu podporu, motivaci a inspiraci neduálního přístupu, více info o něm a možnost se přihlásit mezi zájemce, najdete ZDE. (Speciální přihlašovací mail posílám pouze zájemcům v této databázi poslední týden v měsíci, přičemž kapacita je max. 10 lidí, kterým se věnuji osobně.)