Jako by to byla nějaká porucha či nemoc. Jako by si za to člověk mohl sám a ostatní byli prostě jen „sami sebou”. A je na vás se s tím smířit.

Ale proč by se měl ale člověk smiřovat s něčím, co zjevně ubližuje druhým?? Proč by měl člověk mlčet a když nemlčí, je s ním určitě něco špatně?? Proč první, co nás napadne, je kritizovat, místo abychom se snažili vidět a pochopit?? Proč snahu vidět a pochopit naopak vnímáme jako kritiku?

Proč máme tendenci rozebírat do detailů, co je špatně a co dobře, a ne se otevřít tomu, co k nám přichází?? A proč snahu otevřít se tomu, co je, a naučit se s tím žít, naopak vnímáme jako pitvání se v něčem, co je prostě potřeba přijmout a nehodnotit?? Proč je to všechno tak na hlavu postavené??

Spousta otázek, že? Na některé se dá odpovědět, a některé by jen měly zaznít a rezonovat tak dlouho, dokud už nebude třeba si je klást.

 

Kritické škatulkování

Všichni jsme v té škole byli. Valnou část toho, co nás tam učili, jsme zapomněli. Jednu věc ale ne – hledat chyby.

Rozpitvávat vše do detailů. Ať už elektronů, příslovečných určení, tříd a podříd nebo věků. A přece, jak se zdá, se lidé stejně kritickému myšlení nenaučili. Spíš uvěřit tomu, co se kde napíše, a nepřemýšlet o tom.

Teprve teď se děti pomalu učí číst a rozumět a propojovat ty kostičky znovu do nějakého obrazu. Ale kdo ví, zda to naopak zase nesklouzne jen k čistě subjektivnímu úhlu pohledu ani nelíznutému racionalitou.

Pořád jsme na té houpačce mezi A a B, všimli jste si? Najít tu vyváženou pozici není snadné, protože musí nějak propojit protiklady. Pohybovat se v neduálním prostoru. 

 

Odpor k negativním emocím

Když se člověk cítí pod psa, žádná sláva to není, co? Kdo by se chtěl pod psa cítit? Kdo by chtěl být mezi lidmi, kteří kolem šíří smutek, zklamání, neštěstí? Kolem těch toxických lidí, jak se říká, kteří vás jen vysávají vší tou negativitou a kritizováním? Nic a nikdo jim není dost dobré.

Vy přece máte svých starostí dost! Proč se zabývat ještě někým dalším?? Každý si má hlavně udělat pořádek sám v sobě a neobtěžovat druhé.

Ano, takové názory poslední dobou putují internetem. A ano, mají něco do sebe. Hlavně ale s sebou nesou i jednu zajímavou zprávu – negativní emoce je něco, čeho se děsíme, v čem neumíme chodit, a co odmítáme, protože nás to vysává.

Chceme se cítit dobře a uděláme cokoliv, abychom se tak cítili. I kdybychom měli ze svého okolí odsunout všechny ty, kteří s tímto umělým usměvavým světem ve své opravdovosti neladí. Jenže opravdu šťastní nejsou ti, kteří odmítají smutek, ale ti, kteří jej dokáží do sebe nasát a rozpustit. A to není tak snadné, jako vymalovat si v domě Života jen ten svůj pokojíček a bordel vykázat do skříní, sklepů a sousedních místností. 

 

Neumíme své negativní emoce ani sdílet

Nejenže je pro nás, zcela přirozeně, tak moc náročné negativní emoce druhých zvládat a nenechat se do nich zatáhnout. Neumíme ty své ani sdílet.

Místo abychom šli a upřímně řekli, co nám vadí a proč, začneme hrát různé úhybné hry. Hry, díky kterým se snažíme dát nějak najevo, co nás trápí, ale způsobem, který místo aby probudil v druhém soucítění a ochotu pomoci, zraní právě tím odmítáním a úhybnými hrami. Zraní tou neupřímností, která nedává šanci, ale jen kritizuje. Protože jen to jsme se naučili dělat. A jen to jsme se i naučili vnímat.

Vyjádření nespokojenosti se v našich očích tak snadno proměňuje v odsouzení! Naučili jsme se žít ve světě, kde nespokojenost je něco špatného a něco hrozivého.

A tak se někdy můžete snažit sdílet své negativní emoce jakkoliv otevřeně – ať již bez úhybných manévrů, nebo otevřeni dialogu a oboustranným změnám – stejně nebudete pochopeni. Ten zaběhaný způsob vnímání a souzení a odmítání je v nás tak zažraný, že je velmi těžké vidět, jak se věci ve skutečnosti mají.

 

A přitom je tak důležité sdílet, co je špatně!

Nežijeme v dokonalém světě. Špatně je toho spousta. Někdo to vnímá jasněji a někdo méně. Každý jsme zranitelný a na všechnu tu vnitřní bolest reagujeme různě – někdo agresí, jako by chtěl to všechno, co musel v životě snést, nechat pocítit i druhé. I nevinné. Aby nic z toho, co kdy prožil jen tak nezapadlo.

A někdo zase tak, že se před tím vším špatným skryje, uteče a cokoliv by mu to chtělo připomenout, přemaluje na růžovo.

A někdo tam stojí a trpí. Pláče. Krvácí. A doufá, že to někdo uvidí a konečně něco udělá, aby se to už dál nedělo.

Ale první skupina je ráda. A druhá buď dělá, že to nevidí, nebo ho začne poučovat o důležitosti pozitivního naladění. Proč nás všemi svými emocemi prudíš?? Koho to vlastně jako zajímá? Chceme mít klid a pohodu…

Nedualita neznamená nehodnotit v tom běžném slova smyslu. Nedualita se vztahuje k tomu, co je za vším tím pozlátkem a špínou. Neznamená to, že pozlátko ani špína není skutečná. Je tak hmatatelná, copak to nevnímáte?? A přece se za nimi skrývá ještě hlubší realita, která nám pomáhá se s tímhle vším smířit. Ne rezignovat. Ne předstírat, že to není, nebo to přehlížet. Ale být otevření tomu, co je, ať je to cokoliv. Neodsuzovat to, ale zároveň netvrdit, že je to Ok. Paradox, který je tak náročné v tom světě, do kterého jsme se narodili, opravdu pochopit. 


Za inspiraci k tomuto článku děkuji Životu i své dceři, která mi v létě a v září pustila své dva oblíbené filmy – Madoku Magiku (anime) a K-12 (muzikál Melanie Martinez). Oba tak věrně zpodobňují naděje i zoufalství, lásku i sobectví, péči i násilí. Jsou smutné, srdcervoucí a přece nabízejí cestu ke smíření.

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *