Stížnostmi ke světlým zítřkům
Už to vidím – tak dlouho ryju do své dcery, až mi konečně vyhoví a ten úkol si napíše. Světlý zítřek je tady! Žádná pětka za nedonesený úkol. Dcera obstála jako žák, já jako matka a učitel jako učitel. Ale fakt jsme si právě takto ten světlý zítřek představovali??
A tak je to často. Tak dlouho ryjeme, až dosáhneme svého. Ale dosáhneme skutečně toho, po čem jsme tak toužili?? Fakt nás baví hrát si na Sisyfa, který tlačí ten svůj těžký kámen na kopec? Protože i když někdy dosáhneme svého, může se to jednou pěkně obrátit proti nám.
I když se zdá, jak moc při té snaze dosáhnout svého makáme, vlastně jsme si vybrali tu nejjednodušší cestu. Nejjednodušší je ale jen zdánlivě, protože je nekonečná. Nikdy nás neuspokojí. A jen nám ubližuje. Je to jako ono bušení hlavou do stěn labyrintu, protože jsme si usmysleli jít přímo do centra, a nechtělo se nám jít tou delší a náročnější cestou. Není divu, že někdy krvácíme.
Mnohem náročnější je vydat se tou cestou, která vede skrz temné tunely našich obav, a na které se musíme vzdávat toho, co jsme dosud považovali za nám drahé. Je to ale logicky ta jediná cesta, díky které v sobě můžeme najít ono posilující a ukotvující „Nic nepotřebuji a ničeho se nebojím”. V tom středu, do kterého míříme, ale ze kterého můžeme vycházet, kdykoliv se na ten střed naladíme.
Objevit tento střed v nás není snadné. Ale na rozdíl od té první cesty je to alespoň možné.
Právě jste dočetli čtyřicátou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma NIC NEPOTŘEBUJI A NIČEHO SE NEBOJÍM elementu KOV. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.
Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně (zdarma):
>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<
(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)
Těším se na další online setkání příští týden!