Ty jsi fakt děsnej

Někdy ta slova v nadpisu ani nemusíme říkat. A možná si je ani nemyslíme. Ale náš přístup to říká jasně: „Jsi fakt děsnej / Jsi fakt děsná.­” Takhle by to mělo být a tobě je to fuk. Tohle potřebuju a tebe to nezajímá. Tohle chci a ty…

Znáte to??

Vzpomínám na těch pár dní, které jsem kdysi strávila v egyptském Dhahabu. Ne, žádný hotel. V té době tam ještě snad ani nestály (tedy já žádný neviděla). Jen pláž, restaurace a chajdy. Turisti, mládež. A můj egyptský známý se svými kamarády z Austrálie a Singapuru, se kterým jsem si tam dala v období prázdnin (těch muslimských) sraz.

Nevím už tedy, jak jsem tenkrát dostala z ženských jordánských kolejí propustku. Asi se za mě přimluvil velvyslanec či kdo z ambasády. Přece jen, v Jordánsku jsem byla pouhá to dívka a bez povolení jsem nesměla ani na krok.

To, co se nám tam s mým egyptským známým podařilo, bylo dokonalá ukázka absurdity v praxi. Místo abychom jeden druhého podpořili, jeden druhému jsme něco vyčítali. On mně nezodpovědnost a já jemu nepochopení. Do té situace jsem se přece nedostala z nezodpovědnosti, ale souhrou mnoha okolností! A přitom stačilo jen jedno jediné – ono pochopení na obou stranách. A vzájemná podpora.

Jenže když pořád jen něco čekáte od druhých, můžete čekat věčně. A nakonec nebude mít nikdo nic. Jen to vyčítavé srdce, když už ne pohled nebo slova.

Znáte to video o snaze nabrat dlouhou lžící jídlo? Byla tak dlouhá, že člověk sám si ji do úst vložit nemohl. A tak by umřel hlady, i když před ním byla velká mísa. A pak někoho napadlo, že se mohou lidé nakrmit vzájemně…

Učíme se spoléhat sami na sebe a neočekávat nic od druhých. Dávat lásku sami sobě. Ale když si nedáme pozor, umřeme hlady. Protože ne všichni v sobě sami dokáží najít ten zdroj, který je zasytí, dřív, než bude pozdě. Máme v sobě tolik zranění a bolesti, že mnoho lidí je v té temnotě vděčné za každičký záblesk světla. Připomíná jim, že existuje. V té honbě za samostatností často zapomínáme na to, že je sice absurdní očekávat od druhých, co sami nemáme, ale že můžeme dávat z toho, co máme. A tak se vzájemně nasytit.

Vzpomínám, jak jsem tenkrát z Dhahabu odjížděla plná vnitřního klidu a nasycená vědomím, že život není o přežití ale o podpoře. Jen jsem ji našla jinde, než jsem očekávala. A otevřela mě onomu zdroji, který vás zasytí, i kdyby kolem zrovna nebyl nikdo, kdo by vás podpořil.


Právě jste dočetli dvacátou pátou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma VZÁJEMNÉ VÝČITKY, NEBO VZÁJEMNÁ PODPORA elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

 

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Báseň”, kterou jsem napsala před odjezdem do Dhahabu.  Dnes je důležitou součástí e-knihy Žít je umění milovat o cestě od trápení k vnitřní radostiProbuzení

Těším se na další online setkání příští týden!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *