Je to jako prokletí tohoto světa.
Ta představa, že lezeme nahoru po tom žebříku vzhůru do nebes a někde nad námi se otevírá ten šťastný okamžik, ten úspěch. Ať už materiální, sportovní, nebo spirituální. Pořád přece máme kam lézt. Pořád se máme co učit. Pořád máme vzhlížet vzhůru k těm dokonalejším výšinám, než jsme my sami. Pořád jsou nějací ti méně vyspělí jedinci někde pod námi. Pořád nejsme dost dobří.
Klesáte pod vším tím tlakem?
Tak to je smůla – vzpamatuj se!
Zatni zuby, přemož se a lez!
Život se s tebou mazlit nebude, tak si na to zvykej.
Něco se ti nezdá? Tak to je smůla. Asi na to prostě nemáš…
Že by byl život opravdu to darwinovské „přežije jen ten nejsilnější“?
Možná ano.
Ale to neznamená, že nemáme právo si říct: „A fakt to takto chceme??”
Ano, je to naivní představa. Lidé si v sobě globálně nesou příliš mnoho bolesti a touhy po přežití, že je snad téměř nemožné něco opravdu od podlahy změnit. Nicméně zároveň mají v sobě také spousty touhy po pochopení, lásce, přijetí. Protože jinak by v sobě neměli tolik strachu o přežití.
A právě tato touha je snad tou jedinou touhou, která, když se správně uchopí, nemusí vést k utrpení. Ale k ostrůvkům sounáležitosti v moři utrpení.
Co mě to tak napadlo, že jsem sedla a plná rozhořčení jsem se rozhodla, že teď sepíšu tento článek?? Sešlo se toho povícero – ale tou poslední rozbuškou je nejspíš onen případ patnáctileté ruské krasobruslařky. Sama mám patnáctiletou dceru a vnímám, jak i na ně se kladou nesmyslné požadavky. Jak je vyřazuje ze hry už jen samotný fakt, že je někdo citlivější a vnímavější a nechce hrát hru na tvrďáka.
Už od školy jde hlavně o výkon a o to, aby děti dělaly, co se po nich chce. Ať jim to přijde smysluplné, nebo ne. Když jste ambiciózní, může vás to semlít. Když nejste, jste divní.
O olympiádu se již léta nezajímám, ale mám na angličtině postarší studentku, která krasobruslení miluje. A tak jsem za uplynulých pár dní viděla spoustu youtube videí o metodách oné ruské trenérky, které Rusko vděčí za zlaté, stříbrné i bronzové medaile z velkých soutěží. Má svůj tým děvčat, které dostane na výsluní. Člověk by řekl, že pak na tom výsluní vydrží třeba do další olympiády. Jak to tak bývalo. Ale omyl. Nevydrží. Odchází obvykle kvůli zraněním nebo problémům s anorexií.
S postpubertálními děvčaty tato trenérka nepočítá, protože jejich tělo už nezvládá skákat čtverné skoky. Řekli byste, že v patnácti přece teprve dospívají a učí se a sílí?? Také omyl. Jsou na vrcholu a pak už to s nimi jde jen z kopce. Nemůžeš trénovat, protože tě bolí záda, nebo jsi zraněná? Smůla. Na tvé místo čeká kopa dalších. A ano, na původní hvězdičky se zapomnělo, protože teď tu máme nový patnáctiletý zázrak. Tedy měli jsme. Dokud nedošlo na aférku s dopingem.
Posedlost výkonem a dokonalostí
Je tu něco, co má celý svět společný, ať už žijete na Západě, na Východě, nebo třeba někde uprostřed. Posedlost výkonem a dokonalostí. Ať už na to jdou někde hodně tvrdě (Asie), nebo méně tvrdě (Západ). Většinou čím víc lidí, čím větší konkurence, tím větší tlak.
Příběhů o tom, jaký tlak prožívají děti ve školách v Číně, Japonsku nebo v Koreji je plný internet. Stačí si pustit nějaká ta videa z příprav na zkoušky. Nebo o tom, jaké to je, tam studovat. Když vyjde najevo, že společnost, která má na starosti nějakou K-pop skupinu (jihokorejskou), opravdu dbá o zdraví a dobrý psychický stav svých svěřenců, je to vždycky velké překvapení.
Protože jinak je to stejné, jako když jste vrcholový sportovec – nejez a makej. Máš s tím psychický problém? Tak jdi od toho. V budově je spousta dalších děvčat či chlapců, kteří se třesou na to, až budou na výsluní popularity. A jejich rodiče samozřejmě taky. Protože tady jde o rodinou čest a společenskou hierarchii, že.
Na Západě si alespoň přiznali, že tento způsob života je zničující a těm slabším jedincům naordinovali psychoterapii a antidepresiva. Ti méně slabší to řeší třeba kokainem. A ti, co se dostanou na Harvard a pak ho úspěšně absolvují, navzdory nárokům, studiu dlouho po půlnoci a neustálému srovnávání a soupeření a odmítání, jsou na sebe hrdí. Protože „když jsem přežila tohle, přežiju už všechno.” Říkala jedna absolventka ve videu o tom, jestli na ten Harvard stojí za to vůbec jít. Za ty prachy.
Schopnost zvládat tlak a honbu, bez pořádného odpočinku a možnosti zpracovat rány, které cestou člověk utrží, je považováno za úspěch. Možná ještě máte nárok občas nárok na úlevu, když na tom nejste fyzicky dobře. (I když ruské krasobruslařky mají i v tomto případě smůlu). No a ty psychické rány se nějak něčím zaplácnou.
A pak vidíte reklamy a la: „Nestíháte a ze stresu máte žaludeční problémy. Nevadí! Vezměte si tuhle pilulku a bude vám hned líp! Jde na vás horečka? Žádný problém! Máme tu pro vás tuhle specialitku a zítra můžete zas do práce!”
Když svět a dospělí mávnou rukou nad ničením dětí jen kvůli kulatým medailím, můžeme snad čekat že svět a dospělí nemávnou rukou nad ničením dospělých? I kdyby to byli oni sami?? Kdepak. Na to není čas.
Spiritualita na hlavu
Dalším střípkem do skládačky bylo jedno z videí z konference SAND (Science and Nonduality), kterými se nyní probírám. Pán tam krásně mluvil právě o to žebříku na cestě k osvícení. A k tomu, že spíš než šplhat pořád vzhůru, by možná stálo za to prokázat sobě i druhým trochu pochopení, soucítění a trpělivosti. Místo toho, abychom měli pocit nadřazenosti či podřízenosti a nedostatečnosti.
Není divu, že právě na konferenci neduality něco podobného zaznělo (a ne jednou). Neduální učení totiž vedou přímou cestou. Odmítají ono popohánění důtkami a potlačování emocí a slabostí. Léčí a otevírají tomu transcendentnímu právě tím, že to transcendentní neodsouvají až na někdy. Až budeš dost vyvibrovaný, dost vylepšený, dost zasloužilý.
Pomáhají oddechnout si a uvolnit. Což je někdy to jediné, co člověk potřebuje, aby se vyladil a dotkl se výšin, aniž by tam šplhal.
Začíná to už v dětství
Jiná paní zase mluvila o traumatech dětství a o tom, jak jsme se již tenkrát naučili potlačit svou zranitelnost. Abychom v tomto světě přežili. Ale zároveň jsme v sobě probudili tiše zuřícího démona (má slova). A ten dělá nám i ostatním ze života peklo. A tak úspěšní jsou nakonec hlavně ti, kteří v sobě citlivost potlačí. Kteří se naučí nějak v tom necitlivém světě chodit, aniž by jim to podráželo nohy. A buď sbírají ty jedničky a ovace, nebo jim je naopak nakonec všechno jedno.
A tak trochu ztvrdnou a už nedokáží přistupovat k druhým vnímavě. Citlivě. Nechápou, proč se druzí chovají tak, jak se chovají. Proč pláčou (jsou snad hysteričtí a slabí??). Proč propadají depresím (je snad s nimi něco špatně??). Proč nemakají (jsou snad líní)? Protože to by nejdřív museli pochopit sami sebe. Proč jsou tak nechápaví.
Žijeme ve světě, ve kterém ať se podíváte, kam se podíváte – i tam, kde byste čekali duchovní vhled – vidíte jen touhu po dokonalosti. Bez lidskosti. Bez pochopení. Svět těch, kteří jsou buď na výsluní, nebo těch, kteří nebyli dost dobří, aby se na něj dostali. Bez hlubšího pochopení toho, co se děje pod povrchem, protože příliš bolí to všechno vidět.
A tak dál doufáme, že tam někde to jednou bude lepší. Že ještě na sobě musíme víc pracovat. Ano, možná právě díky tomu dokáže někdo čas od času vyjet mimo ty hradby, za které se raději uzavřel, aby to všechno přežil. Ale možná by pomohlo, kdyby se víc mluvilo o tom, že touha po dokonalosti stojí v cestě jakékoliv změně k lepšímu. Že vnímavost a citlivost a pocit sounáležitosti jsou dar a ne slabost. A že je třeba je dál rozvíjet.