Vzpomněla jsem si na jednu svou oblíbenou píseň. Je to už hodně dlouho, co ji hrávali.
Jmenovala se Stáří, zpíval ji Kocáb a slova „Jsem tvé stáří, pozvi mě dál,” v ní recitoval Kemr. Ta píseň mě tenkrát prapodivně přitahovala…
Už dlouho jsem nepsala takové to klasické shrnutí týdne.
Poslední dobou je nahrazuji články s tématy týdne v rámci projektu 5 pokladů. Ostatně právě témata týdne se mi v životě pak krásně zhmotňují, a tak pokud je tématem například radost, je jasné, že jsem ten týden prožívala něco fakt radostného. Nebo naopak jsem se k něčemu radostnému nemohla ne a ne dostat a řešila jsem tu zatrachtilou otázku, odkud tedy tu radost čerpat :-) (Pokud si něco podobného také chcete užít, nezapomeňte se přihlásit do projektu Strom štěstí 2018 :-))
Ale tento týden je unikátní a řekla bych, že si pár slov extra zaslouží.
Téma? Strach.
O jeho podstatě je řeč na mém druhém (tom původním) blogu – Podstatou strachu je…
Nikdy dopředu nevím, jak se to či ono téma projeví, a z jakého úhlu pohledu mě nakonec život dané téma představí. Tentokrát jsem měla jasně na vlastní kůži pochopit, co všechno umí strach, a proč se někdy tak moc bojíme a nemůžeme s tím zaboha nic udělat…
- První zvláštní zkušenost přišla už v úterý.
Pro ty z Vás, kteří jste nikdy neslyšeli o čchi, nebo si myslíte, že je to nějaký východní čínský výmysl (který se Číňanům zatím ještě nepodařilo masově prodat všem Zápaďanům), to možná bude znít divně. Ale řeknu Vám, zažila jsem na vlastní kůži, jak na čchi působí, když se dostanete do napětí a nedovolíte jí volně projít tam, kam má. Zatraceně to místo bolí. Podařilo se mi to uvolnit až na středeční hodině orlího čchi kungu.
Byla jsem z toho zážitku trochu vykulená. Říkala jsem si, že když se člověk postupně otevírá jemnějšímu vnímání svého těla a světa kolem, musí se také naučit vědomě svou energii chránit. Umím spoustu technik, jak svou energii posílit nebo pročistit, ale někdy je, zdá se, potřeba zamakat mnohem víc.
- A tak jsem vyrazila ve čtvrtek na Star Wars.
No já vím, zní to ještě praštěnějc, než ta story s tou čchi :-)
Ale tak já na Star Wars vyrostla a Síla fakt není jen nějaká pohádka pro děti. O tom, co na nejnovější Star Wars říkám, jsem tento týden už psala. Včetně toho, jak moc pro mě ten úplně první film znamenal. A nejen to. A co jsem si z nejnovějších Star Wars odnesla, co se tématu týdne týká??
Strach je prevít. Strach je to, co promění člověka, který balancuje na hraně dobra a zla, v zlo samo. Strach je to, co v druhém vyvolá bolest a strach. A zklamání, které na té energetické úrovni tak bolí.
- A víkend jsem strávila popravdě vánočně
Možná si vánočně představujete jako že jsem smýčila, pekla, nakupovala dárky a tak. No, ne. Vánočně pro mě znamená spíš bytí uvnitř. Objevování VNITŘNÍ radosti a naděje. Těch VNITŘNÍCH darů :-)
Nebyla jsem sice na žádné křesťanské mši, ale zato jsem strávila víkend poctivě buddhisticky pohrouženě :-) Ono to totiž v té podstatě vyjde úplně nastejno :-)
A abych toho neměla dost, potýkala jsem se s jakousi prapodivnou bolestí a přecitlivělostí. Bloudila si tak po meridiánu žaludku. Občas se ozvala tam, občas onde, občas zase zmizela. A protože sama sebe už dlouho nabádám a protože jsem už dlouho nabádána z nejrůznějších stran a protože i tenhle víkend mě nabádal – tak jsem si hrála s tím, že před bolestí nebudu utíkat. Nebudu se jí snažit zbavit. Přijmu ji a nechám ji, ať si přichází a odchází a mizí a rozpouští se.
Protože dokud se člověk snaží nějak zbavit bolesti, nebo doufá, že odejde (a samozřejmě se už nikdy nevrátí), se svým strachem na té nejhlubší úrovni neudělá vůbec nic! Pořád tam bude strašit….
Podstatou strachu je totiž právě strach z té bolesti, které se chce člověk za živého Boha vyhnout…
No, přiznávám, byla to výzva.
Přiznávám také, že obvykle opravdu stačilo jen počkat a bolest se jaksi ztupila a pak odezněla. Ostatně jsem dělala totéž co na onom desetidenním kurzu meditace vipassana. A bylo to přesně, jak říkal učitel Goenka – proč přidávat k utrpení ještě utrpení z toho, že to utrpení nechceme?? A nejen Goenka, ale i jiní učitelé poukazují na tu prazvláštní skutečnost, že právě absolutní přijetí léčí ze všeho nejlíp! Zažila jsem to mnohokrát v rámci emocí a mysli, kdy jsem to na té energetické úrovni ještě tak jasně nevnímala.
No, mám chuť říct, že doufám, že už se tedy ta bloudivá bolest opět nevrátí, ale to by jaksi popíralo smysl celého článku, že?? :-))
Ale hlavně musím na závěr dodat, že jsou samozřejmě chvíle, kdy je nejlepší jít bolest řešit klasicky, protože nakonec bolest není to, co musíme snášet, když je možné ji vyléčit, že?? :-)