Já vím, možná trochu provokuju. Obzvlášť, pokud se k tomuto článku dostanete v pondělí. Nebo jakýkoliv jiný den v pracovním týdnu. Ale já to myslím naprosto vážně. Jaký je to život, když ráno nemáte radost? A máte také tu zkušenost, že jaké ráno, takový obvykle i celý den??
Pravda, ne vždy to takhle funguje. Někdy se člověk ráno probudí a má pocit, že je to snad za trest. Nechce se mu vstávat (a do práce už vůbec). Nejradši by si ještě zalezl do peřin.
Má dcera ráno obvykle vstává tak, že nejdřív vystrčí jednu nohu z postele, pak druhou, pak se pomalu sesouvá, až se sesune úplně. Čím déle člověk dokáže předstírat, že vlastně leží, tím asi líp :-)
Tak nějak napůl spící se člověk dostane ke snídani (jestli na ni má vůbec čas). A celý den se tak nějak vleče. Chtěli bychom být úplně někde jinde. (Nejradši v posteli.)
Ale pak se něco stane. Potkáme kámoše. Dáme se do řeči a napadají nás jen samé vtípky. Nebo zaslechneme v rádiu oblíbenou písničku, kterou jsme už dlouho neslyšeli. A hned je nám do zpěvu. Nebo nám někdo řekne něco hezkého. Nebo my potkáme někoho, kdo nás na první pohled zaujme. A vše se změní. Den je najednou moc krátký a do postele se nám už nechce :-)
Máte také takovou zkušenost??