Měla jsem tento týden zajímavý rozhovor.
Rozhovor o křižovatce, na které někdy stojíváme – jít dál po té cestě, která před nás klade ohromné výzvy, nebo si vybrat nějakou pohodlnější?
Kdo ví? Třeba to bude nad naše síly. Ale třeba také ne? Balancujeme nad propastí a říkáme si, zda zvládneme přejít tu zamlženou stezku. Jak dlouho takhle zamlžená zůstane?
Ale co když je na druhé straně cesty jasno? Co když cesta vede do úchvatných míst?? Co má pro mě větší cenu – bezpečí chaty, nebo radost z překonání vlastního strachu? Radost z vědomí, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela? (Ale zvládnu??)
V životě nejde o přežití
Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z Dhahabu (Dhahab aneb jak se dostat z Egypta bez peněz). Je to pro mě už cca 20 let přelomový zážitek. Onen pocit klidu uprostřed bouře. Pocit ochrany uprostřed životně ohrožující situace (hlad, žízeň…). Od té doby vím, že v životě nejde o přežití. Minimálně v mém životě ne :-) Vždy se najde někdo nebo něco, kdo mě podrží. Ty nejdrsnější okamžiky se nám často v životě objevují ne proto, aby nás ohrozily, někdy ani ne proto, aby nás posílily, ale prostě proto, aby nám ukázaly, že ve skutečnosti nejsme na nic sami, i když se nám to zdá….
Máme podporu. Neděje se nic, co by se dít nemělo. A cokoliv se děje, děje se proto, abychom v tom objevili lásku Života k nám. Dává nám to nejlepší. Ale my se dožadujeme svých vlastních jistot. Láska Života nám totiž bere to, co považujeme za důležité, a tlačí nás na ty cestičky nad propastí.
A je to vůbec možné??