Když končil rok 2022, byla jsem zvědavá, jaký bude desátý rok mých ročních projektů. Přece jen, takové kulaté výročí! Každý rok něco přinesl a něco završil. Ale přinese desátý rok něco zásadnějšího?
Třeba konečně odpověď na otázku, se kterou jsem do ročních projektů v roce 2014 vstupovala? Ta otázka byla totiž v podobném ranku, jako když cestovatelé objevovali nová území. Jsou věci, které nevyčtete, a nikdo vám neporadí. Musíte si na ně přijít sami díky indiciím, které během let objevujete.
Taková hra. Někdy dost drsná.
Ale něco vás táhne, něco vás volá.
Možná to také znáte…
Je to víc než jen touha po něčem vnějším, kterou lidé tak dobře znají a která je pohání plnit si své sny.
(Nebo zaplňovat vnitřní prázdno čímkoliv, co vám to slibuje.)
Je to něco uvnitř, vnitřní prostor, kde víte, že již není po čem toužit, ani před čím utíkat.
A vám to nepřijde nudné a konec všeho, ale jako začátek jiného života v Jiném světě.
CO BYL TEDY TEN DESÁTÝ ROK ZAČ?
Jakou odpověď mi dal, to si nechám na příští článek shrnující celou desetiletku. Nicméně mnohokrát mě přiměl se zamyslet a dál objevovat, kudy vedou ty cestičky k vnitřnímu uspokojení.
Tak třeba hned V LEDNU. Vzpomínám na to stále. Na debatu o tom, že je třeba dělat to, v čem se cítíme dobře. Že to může být dobrý ukazatel, dobrá motivace.
Ale pro mě nakonec stále ne tak úplně…
Ta debata nicméně nakonec vedla k tomu, že jsem práskla jedněmi dveřmi, protože jakékoliv snahy (více jak dvacetileté) o to, cítit se v jistém vztahu dobře, nedopadly na úrodnou půdu.
Měla jsem roky pocit, že jsem v jistém smyslu zneužívaná a přehlížená a ono „na tebe je vždycky spolehnutí, že tu pro mě jsi” mi u něj už přišlo spíš jako urážka. Nemluvě o tom, co si vůči mě dovolil, když jsme se viděli naposledy. Myslím, že trpělivá jsem byla dost.
Jsem teď šťastnější, protože jsem těmi dveřmi práskla?
Ne tak úplně. Často si na něj vzpomenu a je mi líto, že to skončilo tak, jak to skončilo. Ale jsem ráda, že jsem dala konečně najevo, že jsou věci, které tolerovat už dál nehodlám. Ulevilo se mi hlavně proto, že UŽ NIKDY nebudu muset prožívat to, co jsem prožívala v lednu. A to veškerý smutek ze zmařeného dlouholetého přátelství přehluší.
Další lednová poselství…
- Leden také přinášel poznání, že opravdu není nutné lpět na jistotách, že i během jednoho roku se můžeme hodně posunout. I díky zkušenostem v náročných okamžicích.
- Připomínal mi (díky prezidentským volbám), jak dobré je mít vizi a nabízet vizi. Ale hlavně mi připomínal, že není důležité se pořád jen posouvat a řešit. Že stačí uvolněně být.
- A ano, učila jsem se testovat.
Do Nového roku jsem totiž vstoupila s onou představou, že změním profesi, využiju své programátorské začátky a půjdu do IT.
O životě a smrti
Rok 2023 se nesl ve znamení alba MEMENTO MORI (PAMATUJ NA SMRT) od mých oblíbenců Depeche Mode. Kdo by byl ještě loni po smrti Fletchera hádal, že to Martin a Dave dotáhnou ve dvojici k dalšímu turné??
V únoru vyšel velmi úspěšný single Ghosts again, v březnu celé album, v červenci jsme s tentokrát s celou rodinou vyrazili do Prahy na koncert.
A i díky japonskému seriálu Alice in the Borderland, který mi v únoru dcera ukázala (lepší variace na Squid Game se smrtícími hrami a překvapivým filozofičtějším závěrem), jsem měla opět možnost klást si zásadní otázky:
- co od života vlastně chci?
- co jsem pro to ochotná udělat?
- PROČ vlastně žít, i s těmi všemi překážkami, které život přináší.
A podobně jako anime Made in Abyss před lety jsem opět viděla, jak mě žene spíš zvídavost, než strach. Spíš hledání inspirace, než příkazy, nebo rady. I to jsou zdroje mé motivace.
Smrt v té drastické, reálné podobě přinesl v roce 2023 konflikt v Izraeli a Gaze. A pak masakr na Filozofické fakultě na jeho samotném konci. Člověku nezbývá, než na to vše nějak vnitřně i navenek reagovat. Smrt se dotýká všech.
Opět mi do života během roku 2023 vstoupil i Star Trek (starý TNG a Voyger, ale i nový Picard, Strange New Worlds a Lower Decks) a jeho optimistická vize, která mě už v dobách dospívání formovala, podobně jako písně Depeche Mode.
Není nad to si uvědomit, co nás v životě formovalo.
A jestli to tak chceme…
Lidský kontakt a ponor dovnitř
Čím víc nám do života začalo během uplynulého roku vstupovat AI, tím víc se od IT odkláním a tíhnu víc k lidskému kontaktu.
Jak jinak? Opravdu chci zbytek aktivního života strávit za počítačem a hlídat, aby programy (a lidi, kteří je píší) byly tak, jak mají?
Nebo chci raději podporovat ty živé lidi, abychom se nenechali životem semlít?? A sami se roboty nestali??
I když se s Chat GPT občas radím (a někdy žasnu, jak se mýlí, nebo jak je politicky korektní) a občas zkouším AI obrázky (a děsím se, jak neživotně to vypadá), neladím se snahou naskočit na tuhle vlnu a přesvědčovat lidi, že bez AI budou do budoucna odepsaní. (I když ano, bez AI to do budoucna pracovně moc nepůjde, podobně jako jsem se při studiu druhé VŠ musela naučit pracovat s prezentacemi.)
S počítači se ale musí opatrně. Ostatně V ÚNORU jsem zažila hacknutý FB účet. Ukradli mi docela dost peněz. Kupodivu jsem byla celkem v klidu (a také hodně intenzivně tehdy meditovala) a celé se to celkem rychle vyřešilo.
A Star Trek: Picard znovu připomněl, jak zásadní je pro osud lidstva udržet onen lidský kontakt. Jak traumatické může být setkání s těmi, kteří jsou napůl roboti (Borgové). A jak obdivuhodné je, když se hlavní role seriálu ujme osmdesátiletý herec. :-) A je hodně dobrý.
Stavím se na stranu těch, kteří hodlají klást důraz na tělo a přírodu, a ne na stroje. Na stranu těch, kteří nechtějí být lidskými roboty, jak se říká. To jest nežít podle nevědomých programů.
Takže taoistismem ovlivněný čchi kung a 5 elementů to jistí i nadále. :-) Máte se nač do toho příštího roku zase těšit…
Vipassana
K opravdu hlubokému intenzivnímu ponoru dovnitř mi vždycky úžasně posloužil vipassanský kurz. V roce 2023 jsem se na něj opět po letech vrátila! A jak jsem se těšila!! Naposledy jsem tam byla v roce 2019.
Během covidového roku jsem využila lockdown k týdennímu pobytu ve tmě. Ten mi přinesl spoustu zajímavých zkušeností (hlavně s lucidním sněním, které jsem předtím nikdy nezažila a které bude pravděpodobně z jistého důvodu velmi užitečné v roce 2024). Ani rok 2021 úplně cestám do zahraničí nepřál (tak max. Bulharsko). Rok 22 jsem léto strávila v Čechách mezi Nymburkem a výukou Ukrajinců v Brně.
Ty 3 roky pauzy byly tak znát!!
Na náročné červencové dny jsem se začala postupně připravovat už v dubnu. Nejdřív kratšími meditacemi. A pak i hodinovými. (Na kurzu se medituje cca 10 hodin denně a pokud se chcete ponořit hlouběji, je dobré přijet už vyladění.) Občas se dařilo a občas mi všechno to, co jsem pomalu začala opět zařazovat do pravidelného života, proklouzalo mezi prsty.
A to se mi dělo před vipassanským kurzem i po vipassanském kurzu.
Když vám chybí ono vnitřní přesvědčení, které pohání vaší motivaci, příliš snadno vás něco rozptýlí.
Vipassana přehazuje výhybky
Vždycky. Jasně, jsou věci, které člověk díky kurzu získá a které opět jaksi v tom každodenním životě vyprchají. Ale jsou věci, které si s sebou přinesete a už nezmizí. Letos mi třeba pomohl další vztah naopak utužit. Když je snaha na obou stranách, naslouchat si, hledat společnou řeč, může to fungovat. Když ne a dočkáte se jen obviňování (jako v lednu), pak to fungovat nemůže.
Někde v podpalubí zůstává ten silný prožitek přítomnosti, hlubokého propojení s přírodou a vyrovnanosti. A to navzdory bolestem, nepříjemným myšlenkám nebo emocím, který na vipassaně prožívám. Onen silný prožitek vyrovnanosti mě ale na vipassanu znovu a znovu láká(a bez trápení by nebylo vyrovnanosti.) A který si s sebou do určité míry vždy odnáším i domů. Vždy o něco silněji a hlouběji.
A asi nejsilnější meditační rozhodnutí – neodcházej, dokud se nebudeš cítit ok.
A věřte – když si TOHLE řeknete i v životě, můžete přestat před nepříjemnými zkušenostmi utíkat, a nechat je proměnit v něco krásného, podpůrného. Ve vnitřní sílu a radost. Ve vnitřní štěstí, které na ničem a na nikom nezávisí. Čím častěji se vám to podaří, tím jasněji ten vlak bude vědět, po kterých kolejích se příště vydat.
Co je osud a co můžeme měnit?
To je docela zásadní otázka, kterou mi také přinesl nový Star Trek: Strange New Worlds. Jen si to představte. Tu volbu:
- Vytvářet si svůj život podle sebe, plnit si ty své sny, kvantovat a žít tohle pochopení kvantové fyziky, které tak moc ladí s naší touhou mít věci pod kontrolou, a mít všechno, nač pomyslíme. Naše myšlenky totiž mění realitu, že? Vnější svět je náš odraz a tak, co je uvnitř, je i navenek.
NEBO
- Přijmout osud jako něco daného. I když máte možnost změnit svá rozhodnutí, zachránit sebe i spoustu druhých lidí, co za dalekosáhlé změny to způsobí v budoucnosti?? Kapitán Pike měl možnost nahlédnout do své budoucnosti a dozvěděl se, že skončí na vozíku. Znetvořený. Neschopný pohybu, neschopný komunikace. V alternativním světě dostal šanci tuto budoucnost změnit. Zachránit sebe i kadety, kteří při stejné nehodě zahynuli. Jenže tou změnou by naopak ke stejnému osudu odsoudil Spocka. Muže, který měl původně v budoucnu sehrát důležitou roli při smíření civilizací. Svou vrozenou zdrženlivostí také Pike rozpoutal dlouhou válku.
Kterou možnost byste si vybrali vy?
Sklonit se před osudem, nebo byste se pokusili ho změnit? Nebo se dají tyto dva protiklady nějak smířit? Existuje nějaký způsob, jak rozslouknout tento paradox? Jak přijmout fakt, že jsme součástí něčeho většího, něčeho, co nás přesahuje, a do čeho nemáme zasahovat (viz taoistické wu-wei), ale zároveň zasáhnout? I to byla pro mě hodně zásadní otázka, kterou jsem musela vyřešit.
Jak se to dá také celé vnímat?
A tak ke mně přišel i další impulz k tomu, jak to celé vnímat – seriál 1923.
Nechci spoilerovat závěr, byla by to veliká škoda. Ten seriál rozhodně stojí za to vidět. Je o prvních osadnících na americkém Západě. O té náročné cestě na místo, kde se pak usadili. O všech překážkách, které je na cestě potkali.
Nabídl mi ale další pohled na životní utrpení. Podobně jako 12 dní na vipassaně.
Paradoxy a neduální Jiný svět
Paradoxy mě doprovázejí už léta. Snad už od narození. Snaha smiřovat protiklady. A právě řešení paradoxů je cestou ke smíření protikladů. A konfliktů. Řešení paradoxů (koánů) je i cestou k pochopení.
Chtít nechtít.
Zkuste si to pochopit a žít.
I to je mimochodem jedno z témat ročního projektu.
I Martin Gore, autor většiny songů Depeche Mode při jednom z rozhovorů prohlásil: „Život je protimluv.“ A jejich songy to krásně vyjadřují. Propojení hlubokého barytonu Davea Gahana a andělského hlasu Martina. Píseň o smrti a loučení Ghost Again, která má radostný náboj. A ladí to. Černě oblečení fanouškové, depresivní songy, které probouzejí lidi k životu a dávají jim podporu a naději.
Svět protikladů dává možnost překlápět to temné ve světlo.
Ze světa, kde vládne nejistota (kterou dnes tolik lidí trápí), se překlopit do světa krásy neočekávatelného.
Dává ale také možnost postavit se mezi dva proudy, vnímat, že obě strany mají pravdu – jak se to podařilo mně na dubnovém instruktorském kurzu čchi kungu. Někdy není možné stát na jedné straně. Pravda většinou není jen na jedné straně a dokud člověk trvá jen na té své, ke smíření dojít nemůže.
Dává možnost hledat jiné cesty jako třeba Data ve Star Treku, který se nenechal zmást a nesnažil se věřit, či nevěřit. Ale prostě jen ověřoval fakta. Bez hodnocení. Tak, jak by pro nás mělo být přirozené. Nejdřív vnímat, než budeme reagovat.
Nevnímat slona v temné místnosti jako vějíř nebo lano, podle toho, jestli se dotýkáme ucha nebo ocasu. (I to je téma jednoho z týdnů ročního projektu.)
Kdy můžete být za neúspěch rádi
Na červencový vipassanský kurz jsem odjížděla s tím, že si tam vyřeším svou palčivou otázku po motivaci, která by nebyla jen motivací cukru (touhy) a biče (strachu). A která by nemusela jen čekat na vnitřní vzedmutí vlny, na kterou mohu naskočit, ale uměla mě podržet i tehdy, když zrovna budu na suchu.
Motivaci jsem nenašla, ale objevila jsem něco, co mi pomáhalo ji dál hledat.
Můj dobrý známý byl prezidentem nominován na ústavního soudce, ale Senátem neprošel. Byl to měsíc velkého stresu a snahy postavit se za něj a vyvracet lživá tvrzení a la Guru Jára, ezoterik a šarlatán atd. Stáli za ním i další právníci.
Ale nedopadlo to.
Já tehdy oprášila své znalosti ze studií religionistiky (co je ezoterika?) a prošla jsem spoustu západních vědeckých výzkumů v respektovaných časopisech na téma čchi kung (a taiji) a zdraví. A můj pohled na čchi kung a na to, jak ho předávat dál, se trochu proměnil. Našla jsem ve výzkumech pádné argumenty.
Navíc jsem v sobě objevila lvici. Bojovnici za spravedlnost.
A také to, jak moc se mě (pravděpodobně karmicky) nespravednost a křivá obvinění dotýkají.
A když jsem pak zažila další, rozesmutnělo mě to, ale už mě to nezasáhlo tak hluboko, že bych to musela nějak řešit.
Přišlo a odešlo. :-)
Ještě V SRPNU jsem narazila na velmi lákavou práci lektora syndromu vyhoření u firmy Serudo. IT možná nakonec není pro mě (ale základy testování se mi teď hodí, když řeším s dcerou programy jejích školních herních projektů), ale co lepšího bych mohla dělat, než ve firmách školit, jak nevyhořet?? Já, lektorka čchi kungu, která už 10 let jede sebepoznávací (a životapoznávací) neduální projekt?
Ale ani to nedopadlo. Asi jim to taky připadalo moc ezo a málo vědecké.
Haha. :-)
Možná jsem je úplně nelákala já sama, kdo ví?
Nové směry
Rok 2023 mi přinášel hodně změn. Začala jsem učit čchi kung jinak a také kurz samotný byl organizovaný jinak. Otevřela jsem i dopolední kurz!
Otevřela jsem kurz ANGLIČTINA JINAK, ve kterém se snažím propojit mé dvě lásky – angličtinu a neduální učení. A od roku 2024 bych chtěla mít hned dva takové dopolední offline kurzy pro různé pokročilosti!
Nepovedený pohovor do Serudo mi otevřel další možnosti, jak je možné čchi kung vnést do prostorů, kam se obvykle nedostává. Protože čchi kung chodí paradoxně cvičit hlavně ti, kteří začali mít nějaké zdravotní problémy, nebo se cítí být opravdu vyšťavení. Ale čchi kung je ideální jako prevence.
Napadala mě spousta projektů… jen jsem pak s volbou ústavního soudce neměla prostor a sílu se tím zabývat.
Rupert Spira a Bernardo Kastrup a ….
V rámci kurzu ANGLIČTINA JINAK jsme nějaký čas věnovali mému oblíbenému neduálnímu učiteli Rupertovi Spirovi. Učiteli, kterého jsem poznala v Londýně osobně, a se kterým není složité promluvit si online během workshopů. A je to i verze pro ty, pro které jsou anglické ceny seminářů moc drahé. Jen se hodí dorozumět se s ním. :-)
Rupert Spira mě ale provázel letos hodně intenzivně, obzvlášť před vipassanským kurzem, díky kterému byly ty první dny naprosto blažené. Ale provázel mě jím i Bernardo Kastrup. Vědec a filozof, na kterého mě před lety upozornil právě Rupert Spira.
I on letos hodně intenzivně, skrze hodinové rozhovory online, které jsem poslouchala. Skrze to, co mi daly pro vipassanský kurz. Skrze to, co jsem od něj znovu četla během toho týdne, kdy jsem V LISTOPADU doma ležela s covidem.
Najednou člověk vnímá svět zase jinak. Mám blízko k symbolickému vidění, kdy člověk ten materiální svět vnímá jako symbol něčeho, co leží hlouběji. Ale s RS a BK jako by se materiální svět tak, jak ho skrze naše smysly, vnímáme, rozplýval úplně, a přitom s ním člověk cítí zcela intimní sounáležitost. Nejde o odmítnutí hmoty, jde o hlubší pochopení toho, co hmota je, a jak je pro nás důležitá.
Bernardo na základě své hodně propracované filozofie uvažuje o kvantové fyzice jinak, než někteří ezo autoři (a tak, jak je mi to mnohem bližší). A protože pracoval i v CERNu a k fyzice má blízko, jsem ochotná mu věřit víc než těm, kteří nechtějí vidět neuchopitelnost kvantového světa a dávají přednost víře v to, že ten svět mohou ovlivit vlastní myslí.
Což je pochopitelná touha obzvlášť v dobách prolomení nejistoty do našeho celkem poklidného života. Ale je to podle mě pravda jen do určité míry.
Listopadový průlom…
Různé pomyslné potůčky se během tohoto roku (ale i během let předchozích) slévaly a slévaly, až v listopadu během covidového týdne vznikla mohutná řeka s názvem MOTIVACE.
O tom, co přesně se v té době stalo, budu ještě psát v desetiletém shrnutí, ale řekněme teď, že odpověď jsem našla u Bernarda Kastrupa. Odpověď na otázku, která mi už hodně dlouho kolovala v hlavě a nemohla jsem nikde najít potvzení, že to, co si myslím a cítím, není úplná blbost.
Byla to odpověď na něco jako koán, tj. i tady bylo potřeba rozlousknout paradox. A to není nikdy snadné. Nikdo to pro vás neudělá, ale může vám potvrdit, že to všechno dává smysl.
Motivace je pro mě extrémně důležitá. I během tohoto roku hodně kolísala. Vipassana mi ji přinesla, ale volba ústavního soudce mi ji zase sebrala. Sebrala mi důvěru v politiky a jen senátorka Adéla Šípová mě uměla povzbudit – chce to jen trpělivě jít dál a dál, psala mi. Statečně se podobně jako ona postavit proti všem. Však ono ke změně dojde…
Hledala jsem motivaci i skrze svou bojovnost. Zač jsem ještě ochotná bojovat? Ale ta odpověď přišla, až když mě covid na týden donutil vypnout.
Vodní období
Konec roku se vždy nese ve znamení elementu VODA. Tím tedy také odvahy a důvěry. A vytrvalosti. Byla jsem tedy ráda, že má motivace už několik týdnů plus mínus drží a já konečně po letech cítím nejen vnitřní klid, ale i uspokojení.
Jako bych dorazila do cíle. TOHLE JSEM CHTĚLA.
A to uspokojení nevyprchává, jako u všech těch ostatních dosažených cílů.
Postupně do svých denních rituálů přidávám další a další staré a osvědčené triky, jak vyrovnávat a harmonizovat své energie. A také nové triky (ceremoniální kakao mě uchvátilo). :-)
Nemusím sama sebe přesvědčovat, nemusím hledat vnější oporu a motivaci. Nepotřebuji pevnou vůli, cíl a jít si tvrdě za ním. Makat.
Mám prostě jen vnitřní přesvědčení a vítr v zádech.
A hodně soucitu sama se sebou, když je potřeba. :-)
Element VODA nadnáší i přijímá
Vím, že nemá smysl řešit strach a sebenaplňující myšlenky druhých. Vím, že druzí mnohdy nechápou a nepochopí a že je to tak v pořádku. Ani já často nechápala, dokud nějak to pochopení nepřišlo zevnitř. Něco se stalo, něco zaklaplo.
Vnímala jsem, že ale nejsem na nic sama. Že nás ta voda vždy nadnáší a nenechá nás klesnout na dno, dokud dýcháme. A tak jsem já pomáhala při instruktorském kurzu čchi kungu, když Alice potřebovala vypnout. A dělníci opravili vodovod, než jsem já stihla donést vodu z cisterny do 3. patra. (Tak nevím, jestli z toho mám být nadšená. :-))
Nedělalo mi větší problém přijímat věci tak, jak jsou. Zpoždění vlaku? I druhého? Super! Budeme mít s bývalou spolužačkou víc času na kafe na nádraží! Oslavy dceřin narozenin neprobíhají tak, jak bych si to představovala? Ok, nemusím se kvůli tomu rozčilovat a trápit. Můžu si to nakonec taky užít.
A ano, konec roku byl také o oťukávání psychedelik (nešla jsem do nich), propadání závislostem a pozvedávání se (Vánoce jsou na to ideálním obdobím, když rádi holdujete sladkému). Byl o projížďce na vánočním kole i o střelbě na mé alma mater Filozofické fakultě právě na období slunovratu, té největší temnoty. Během týdne, kdy hledáme ten zdroj vnitřní síly a důvěry….
Voda jako by vyléčila i to, jak špatně snáším nespravedlnost a křivá obvinění.
Rozesmutnělo mě to, ale nezasáhlo.
Jestli je to pochopitelné.
A jaký tedy bude symbol roku 2023?
Jung hledící na Měsíc.
(Tedy téměř hledící, nic hezčího slavná AI neuměla…:-))
Byla to totiž knížka Bernarda Kastrupa (jehož pohled na svět je mi velmi blízký) o Jungovi, která mi v jednom okamžiku otevřela cestu k té mé motivaci.
Pár vět, pár věcí, které jsem o Jungovi potřebovala pochopit. Protože Jung mi je se svými symboly a archetypy velmi blízký. U archetypů jsem na té své cestě někdy od devadesátých let začínala. Není divu, že tady i končím. :-)
I taneční večer inspirovaný Kleopatrou byl pro mě velmi symbolický. Ne ani tak tím opečováváním před Vánoci, jako tím Egyptem. Protože tam jsem toužila jet jako malá. Tam jsem strávila pár let. A tam jsem zažila několik životních průlomů a změn (třeba jsem pak sekla s VŠ studiem…).
Ten klid uprostřed chaosu tančících žen, ten čchi kungový a dzogčhenový nádech některých okamžiků, byl úchvatný.
A Měsíc??
Měsíc pro mě symbolizuje LOONU, jihokorejsou skupinu 12 děvčat. A ta pro mě zas letos symbolizují odvahu postavit se samy za sebe.
Osvobodit se z místa, kde jim ubližovali. A začít znovu. Samy, ale zároveň společně. Nezapomenout na propojení, ale dát nejdřív jestě víc vyniknout individuálním talentům… a ty ještě na hlubší úrovni propojit.
Hlavně Chuu a její odvaha a vlastní album Howl mě uchvátili. Je přesně tím typem dívky, která pod tváří jemné, usměvavé osůbky skrývá také silnou bojovnici, díky které se v K-popu otevírají dveře i ostatním umělcům k lepšímu zacházení. A která svou povahou inspirovala fanoušky k bojkotu společnosti, pod kterou LOONA pracovala(a se kterou se pak děvčata soudila)… a ke slavnému vítězství v roce 2023!!
Kéž se všichni lidé dokáží postavit sami za sebe a ze lepší zacházení. Kéž se naučíme prohloubit naši individualitu, ale zároveň posílit a prohloubit naše propojení. Harmonizovat světy i sebe. Kéž se lidé, státy i kultury dokáží oprostit od toho, co jim jen ubližuje. Jak zpívá TAEMIN v nové písni Guilty – ta hranice mezi dobrem a zlem je velmi jemná. A je tak snadné člověka zmást, zlákat a stáhnout k sobě dolů. Přináší to ale jen utrpení.