„Prchavý stín je život, špatný herec, co chvilku křičí na jevišti světa a potom zmlkne navždy. Pustý žvást idiota je to, jen hluk a vřava, a neznamená nic. ” (Macbeth, Shakespeare/Hilský)
Dceři se splnil velký sen – vidět na vlastní oči svého idola Davida Tennanta. Možná ho neznáte. Já ho taky neznala, ale děti nám někdy ukazují nové obzory. Třeba korejský pop, japonské anime a tohoto skotského herce. :-)
Já třeba netušila, že Doktor Who (ve kterém Tennant před mnoha lety hrál, a nedávno znovu) je tak zábavný a podobně letitý seriál jako můj oblíbený Star Trek. (Ne nadarmo oběma seriálům dělá na youtube rozbory stejná parta a ne nadarmo jsou oba tak kultovní, včetně herců.)
Každopádně Tennant je slavná hvězda a vidět ho na vlastní oči je pro fanoušky velká věc.
Mně se zase splnil sen, který by mě ani nenapadlo mít – jako angličtinářka, kterou na překladatelství učil Josek, jeden z hlavních českých překladatelů Shakespearovských her, jsem viděla Shakespeara v originále v Londýně. :-)
Macbethovi se taky splnil sen. Stát se králem. Jenže…
Někdy, podobně jako teď my v divadle, nevidíte jeviště svého života úplně jasně.
CO VŠECHNO NÁM VADÍ VE VÝHLEDU
Když se mi před pár měsíci podařilo sehnat lístky na tohle speciální představení, kde herci na jevišti šeptají, a vy je i tak slyšíte, říkala jsem si, co je to za divadlo, ve kterém je uprostřed hlediště sloup? O anglických divadlech a o tom, jak se do divadla v Londýně ve West Endu, v té Mekce divadel, někdy chodí oblečení, jsem moc nevěděla.
Koho napadne postavit divadlo tak, že máte dole ve výhledu sloup??
Jen aby ti, co sedí v tzv. Royal Circle, byli jevišti blíž??
Nakonec se ale ukázalo, že ať je to jakkoliv divné, viděla jsem všechno (někdy stačilo jen mírně pohnout hlavou a nakouknout za sloup). A že to celé je vlastně nádhernou metaforou toho, co všechno nám může být skryté, když se spoléháme jen na to, co vidíme na první pohled.
I tomu Macbethovi mělo být hned na začátku jasné, že ty 3 čarodějnice, které se zjevily spíš jako to zjevení v mlhách než jako živé bytosti z masa a kostí, mu nabízejí jen povrchní pohled na jeho budoucnost:
„All hail Macbeth, that shalt be King hereafter.”
(Buď zdráv, Macbethe, brzo budeš král!)
Už neřekly, že na konci zjistí, že život je jen žvást idiota, hluk a vřava, co vlastně neznamená nic. Dlouho králem nepobyl, protože se nechal zlákat svou touhou a království si ukradl vraždou.
VÍKENDOVÉ WU-WEI
Do Londýna jsme si vyrazily do divadla jen na jednu noc. Ráno jsme přiletěly, ubytovaly se v Charlotte Guest House ve West Hamstead (pár minut metrem od centra, vřele doporučuju, cenově přijatelné, my teď měly dokonce ve dvou dva pokoje!). Na pokoji máte možnost si udělat čaj, nebo kávu, v hlavní budově u recepce je prý i kuchyňka s ledničkou. Nevím, byli jsme tady už podruhé, ale nepotřebovali jsme. Kousek je kavárna, kde máte 25 % slevu na snídani, pokud chcete.
Kavárna super, byly jsme tam bohužel kolem oběda ještě před ubytováním. :-)
Odskočily jsme si užít hezkého podzimního počasí do parku a pak vyrazily do divadla. Druhý den do kočičí kavárny a pak na letiště. Klasickým památkám jsme už moc nedaly, ty jsme viděly v červnu a loni. O žádnou další galerii, muzeum, Big Ben a Westminster už dcera zájem neprojevila.
A tak jsem o víkendu už byla jako napůl účastník a napůl výpomoc na pokračovacím ročním kurzu čchi kungu Orel v hnízdě v Brně. Hodně tam byla řeč o wu-wei jako důležitém přístupu k praxi – nic nikam netlačit, nesnažit se něco udělat. Prostě jen nastavit podmínky. Protože když se snažíte něco udělat, tak to většinou dopadne špatně...
Klasický Macbeth….
Wu-wei je mimochodem můj oblíbený přístup. I tady na blogu už jste se o wu-wei mohli dočíst, třeba v rozboru jedné kapitoly Tao-te-ťingu.
PROKLETÍ NAŠICH SNŮ
Nechápejte mě špatně. Je fakt dobré mít sny. Ale když se rozhodnete v záchvatu vlastní touhy po moci uspíšit přirozený vývoj (wu-wei) a vzít osud do svých rukou způsobem, který má do morálky fakt daleko (třeba vražda), taková cesta vede do pekel.
I já měla sny jako dítě – cestovat, naučit se arabsky, jet do Egypta, překládat knížky, jezdit na koni. Ty sny se mi splnily, i když v komunistickém Československu se vám mohlo zdát praštěné snít to cestování po světě. Ale já se i tak učila anglicky a arabsky, tak přirozeně. Budovala jsem základy, chystala podmínky.
A jak jsem dospěla, přišla revoluce, hranice se otevřely dokořán a já toho procestovala dost a ještě za to jako průvodkyně dostala zaplaceno. A poznávala svět prostřednictvím místních přátel a průvodců.
Dceřina přání – koncert Loony v Londýně, koncert IU v Londýně, koncert Aurory v Praze, Macbeth v Londýně, umělecká střední škola atd atd. plníme. Je důležité zažít to, že se vaše přání mohou splnit.
Uvědomuje si, že je dost dobrá, aby se dostala na uměleckou školu. Že i když nevydělávám horentní sumy a ne všechno ji mohu dopřát bez výrazné finanční pomoci mého manžela, může vidět svého idola, říct mu, že to představení bylo úžasné a nechat si od něj podepsat program. Má to ale ony jisté podmínky – musíte splnit základní předpoklady. Třeba rozumět v 17 letech angličtině natolik, abyste si troufli vidět Shakespeara v originále.
Musí vás vůbec zajímat nějaká tragédie o Macbethovi.
Koho zajímá??
PROČ SE VLASTNĚ POŘÁD HRAJE AUTOR ZE 16./17. STOLETÍ?
Možná proto, jak se říká, že je univerzální a zajímavými příběhy (tragickými, humornými) a výjimečný jazykem zpracovává problémy, na které narážejí lidé všude na světě. Zlo, touhu, lásku, žárlivost atd.
Já se o Shakespearovi samozřejmě učila i na VŠ. Jak jsem psala výše, učil nás na překladatelství jeden ze současných významných překladatelů jeho her. Učili jsme se o tom, kdo všechno kdy Shakespeara překládal. Bylo rozhodně zajímavé se k tomu teď vrátit a porovnávat různé přístupy.
Věděli jste, že poprvé Macbetha přeložil do češtiny už K.H. Thám v roce 1786??
Trochu si ho, pravda, upravil. A překlad nebyl z angličtiny, ale z němčiny.
Ale byl to právě třeba Macbeth, který stál u zrodu snah pozvednout češtinu jako jazyk literatury a divadla. A pak i samostatného národa. Hrál se ještě v Boudě na Václavském náměstí, než se později přesunulo do paláce U Hybernů a pak do Stavovského divadla. Vzpomínáte, jak jsme se kdysi učívali o Národním obrození?? :-)
Shakespeare byl totiž považován za vrchol dramatu a šířil se po světě už za Shakespearova života.
Kladla jsem si totiž otázku, jak to, že Shakespeare se těší takové slávě, popularitě, úctě, až uctívání. I po 400 letech? Kdo se o to postaral? Někdo určitě musel být, kdo vytáhl tohoto autora na výsluní a zajistil mu neutuchající slávu.
Ne, bylo to jinak.
Shakespearovy hry žily svým vlastním wu-wei životem. :-)
Anglické divadelní soubory již za jeho života hráli Shakespearovy hry i v Evropě a byly velmi populární. Vznikly třeba německé překlady. Spousta dalších překladů. Už v 18. století i ten český. Ano, byly různě upravované – někdy se divadelníci rozhodli, že změní tragický konec. Někdy něco vyškrtli, někdy z čarodějnic udělali komediální výstupy apod.
MACBETH
Příběh o Macbethovi jako by opravdu jasně poukazoval na to, jak zrádné je věřit věštbám a brát osud do svých rukou. Jak snadné je nechat se ukecat k něčemu, co vám vlastní intuice říká, že je špatně. Ale něco ve vás těm jedovatým slovům naslouchá. Vaše vlastní žena z vás chce mít chlapa, co si vezme, po čem touží. (A jí zajistí pozici královny.)
„Navíc Duncan vládl mírně a ved si na trůně tak bezúhonně, že jeho ctnosti andělskými ústy vytroubí světu zvrácenost té vraždy, a lítost jako nahé neviňátko osedlá vichry, cherubíny nebe, ty nikdy neviděné posly vzduchu, a do všech očí vduje hrůzný čin, a vítr utopí se v slzách. Ne, ostruhy nemám pro svůj úmysl, jen ctižádost, co přepadává sama přes sebe… ” (tento Hilského překlad se mi tedy zrovna moc nelíbí… na konci článku najdete originály úryvků… mrněte se, jak vypadá Shakespearovská angličtina. :-))
Jak marné jsou takové snahy vzít si násilím to, co vám (možná ještě) nepatří. Krev plodí krev, jak se z oslavovaného muže (pomohl králi vyhrát důležité bitvy) stává nenáviděný tyran, který vraždí každého, kdo mu stojí v cestě a dělá si nároky na trůn.
Jak se říká – pokud násilím něco získáte, nezbývá vám než se bát, že jednou dopadnete stejně.
Někdo tomu říká karma. Možná.
V podstatě jde jen o to, že vaše mysl žije ve světě, který svým myšlením a jednáním vytváříte.
SVOBODA V TOM, CO MILUJEME
Jak buddhisté říkají – největšími zdroji utrpení je strach, touha a lhostejnost. Pokud máte strach, učte se odvaze. Podobně jako se ti, kteří trpí fóbií, vystavují tomu, čeho se bojí. Pokud si neumíte představit něčeho se vzdát, učte se vnitřní svobodě. Vzdávejte se toho, co je vám drahé. Protože skutečně milujete jen to, co dokážete nechat odejít. Byť se smutkem.
Největší radost nakonec stejně přináší to, co dostáváte, ne to, co si berete a na čem lpíte.
Jak říkávám – největším štěstím je zažít pocit, že ve skutečnosti nic nepotřebujete (to nejdůležitější totiž máte), a ničeho se nemusíte bát (a tedy nemusíte toužit po ničem, čím byste ten strach zahnali).
Celá hra byla super! Sluchátka, díky kterým jste slyšeli herce, šeptající si své tajné plány na vraždu. Zároveň jste díky nim slyšeli i čarodějnice prorokující Macbethovi, že se stane králem. Neviděli jste je. Byly jako ten přelud. A krásnou hudbu té doby.
KDYŽ VE VÁS NĚCO ZAREZONUJE
Nejvíc mě ale dostal Tennant slavným monologem té hry. Seděl tam, zhrouceně, ve chvíli, kdy se dozvěděl, že Lady Macbeth spáchala sebevraždu. (Sama neunesla ty vidiny mrtvých, které ji pronásledovaly.) V té chvíli si uvědomil, jak to vše bylo marné. Jak ta touha po královské moci byla nesmyslná…
„Proč s tím nepočkala na vhodnější čas? Zítra a zítra, zítra, pořád zítra rok za krokem se ze dne na den sune až do poslední slabiky všech příběhů a naše včerejšky nám bláznů svítí na cestu ke smrti. Zhasni, knůtku, zhasni. Prchavý stín je život, špatný herec, co chvilku křičí na jevišti světa a potom zmlkne navždy. Pustý žvást idiota je to, jen hluk a vřava, a neznamená nic.“
Každého osloví něco jiného podle toho, co v něm cosi rozezvučí. Ve filmech, písních, divadelních hrách, nebo v životě samotném. Někdy je lepší objevovat to, co se ve vás rozezvučí skrzy symbolické příběhy, které vytahují z nevědomí to, co je tam zasuté. Jung by to jistě potvrdil. :-)
Běžte do divadla (nemusíte hned do Londýna). Běžte do kina. Podívejte se na film.
A zeptejte se sami sebe, co vás oslovuje a proč? :-)
ANGLICKÝ ORIGINÁL MÁ SVOU KRÁSU
Tennantův monolog vám tu teď nedám (ale celé představení půjde v únoru do kin a snad se dříve nebo později objeví i na youtube.) Líbí se mi ale třeba Patrick Stewart v modernější adaptaci (i se starým Shakespearovským jazykem).
Mimochodem – my máme výhodu, že Shakespeara slyšíme mluvit moderně, zatímco v angličtině je to pořád mluva 16./17. století…. zvláštní… ale má díky tomu v sobě něco povznášejícího…
„She should have died hereafter. There would have been a time for such a word – Tomorrow, and tomorrow, and tomorrow, creeps in this petty pace from day to day, to the last syllable of recorded time. And all our yesterdays have lighted fools the way to dusty death. Out, out, brief candle, life is but a walking shadow, a poor player that struts and frets his hour upon the stage, and then is heard no more. It is a tale told by an idiot, full of sound and fury signifying nothing.”
Třeba i u Patricka zaslechnete to buddhistické, že život je neustálá změna a utrpení nekonečného nesmyslného běhu sansáry?
PODSTATA BYTÍ MĚ FASCINUJE
Vím, pro spoustu lidí je život místem, kde se duše učí a vše, i to utrpení má smysl. Ale za mě je to jen taková berlička, jak všechno to utrpení snést, jak si z něj něco odnést, když už ho musíme prožívat. Ale nakonec je to na věky věkův. Věčné pročišťování, věčný očistec, věčná škola.
Velká náboženská učení poukazovala naopak na možnost osvobození se z věčného utrpení – skrze Buddhovo učení, skrze Ježíšovu oběť.
Neduální učení zase vymazávají představu dobrého a špatného, ne aby ze špatného udělaly to dobré, z čeho se můžeme poučit, a očišťovat tím svou duši. Ale abychom si uvědomili, že stačí zahlédnout zářivou a svobodnou podstatu svého bytí a světa kolem sebe a to, co nás pomyslně pošpiňuje, samo odpadne.
A tak ve zdánlivě tragickém prozření nesmyslnosti bytí zaznívá uvědomění, co je vlastně bylo a je důležité, a co Macbethovi uniklo, protože byl zaslepený tím svým velkým sloupem….
UKÁZKY
Macbeth věděl, že to nemá dělat:
„Besides, this Duncan hath born his faculties so meek, hath been so clear in his great office, that his virtues will plead like angels, trumpet-tongued against the deep damnation of his taking-off. And pity, like a naked newborn babe, striding the blast, or Heaven’s cherubim, horsed upon the sightless couriers of the air, shall blow the horrid deed in every eye that tears shall drown the wind. I have no spur to prick the sides of my intent, but only vaulting ambition, which overleaps itself and falls on the other – ”
MACBETH S DAVIDEM TENNANTEM MÍŘÍ DO KIN
Stejné představení, kvůli kterému jsme my letěly s dcerou do Londýna, budete snad moci vidět i vy. Nevím, jestli se objeví v českých kinech, ale dříve nebo později bude určitě někde k vidění. Svět je dnes globální.
Macbeth se hrál nejdříve v menším divadle, kde byla natočená i filmová verze. Pro úspěch šel Macbeth i do většího divadla na West End. Mrkněte na trailer.
Já to určitě musím vidět znovu…