Zvláštní týden…
Slyšela jsem Martina Gora v jednom rozhovoru říct: „Life is a contradiction.“ (V podstatě, že život je plný protikladů…)
To je ten muž, který píše pro Depeche Mode písně. A pokud jste četli třeba tento můj článek, tak víte, jak moc pro mě DM po té duchovnější stránce znamenají. A slyšela jsem, kolik lidí nové DM songy na novém albu Memento Mori rozplakaly
A nejen to….
CHTÍT NECHTÍT
Samotné téma, které na tento týden podle mého ročního projektu připadlo, se týkalo brány paradoxu. Kterou musíme chtěnechtě projít, pokud chceme v životě najít klid a spokojenost. Onu zlatou střední cestu mezi protiklady.
Zatím to ale spíš vypadá, že svět se rozpadá na skupinky, které upadají do nejrůznějších extrémů… a z těch opačných stran barikády si nerozumějí. A snad už ani nechtějí…
A jako bych to i já sama tento týden zabalila a jela v těch svých extrémech, které mi nedělají dobře. Lpění může být velmi mocné. Ale i tak si je vybírám. Svobodně? No, to závisí na tom, na jaké straně té barikády stojíte. :-)
Jednou z důležitých myšlenek v nové e-knížce, kterou tento týden již prakticky dokončuji (už chybí jen pár drobností), je přestat vést vnitřní války. Což ale není snadné, pokud to branou paradoxu neprojdeme. Těžko najít smír, když nás to táhne dvěma směry zároveň. A mně se to tento týden rozhodně nepodařilo.
Najít tu lehkost wu-wei není jednoduché.
Někdy se daří a jindy ne.
RADOST I SMUTEK, ŽIVOT I SMRT
Život může přinášet hluboké emoce. Ještě před pár lety jsem ani netušila, jak hluboké emoce v sobě mám. Není divu, že mě kdysi oslovila Frozen právě tím, jak moc se snažila svou sílu potlačit. A že jsem rozhodně nesouzněla s těmi, kteří v té první slavné Frozen písni Let it go, nevnímala radost z toho být sama sebou, jako spíš útěk. Jen tentokrát ne dovnitř, ale navenek. (Však Elsa v té chvíli nedokázala žít s ostatními, stále měla ze své moci strach.)
Vůbec v tom všem nebyla opravdová svoboda bytí.
A je zajímavé, jak málokdy jsem v nadšených ohlasech na Let it go právě tohle slyšela.
V minulých letech projektu STROM ŠTĚSTÍ jsem se učila svoje emoce postupně poznávat, zpracovávat a zvládat. Namátkou třeba vzpomínám na to, jak jsem automaticky svůj hněv převedla do tance (zrovna ve středu jsem na nástěnce SZŠ četla podobný tip. :-)) Když k nim totiž máte přístup, ale naučíte se v nich tolik nerochnit (což se hodilo třeba během covidu), máte přístup k ohromnému zdroji energie.
A dovolí vám to pak prožít naplno i emoce, které nám má zprostředkovávat umění. A je to jako ve snech – co si prožijete ve snu nebo prostřednictvím umění, nemusíte pak tak těžce prožívat ve skutečném životě. Emoce, držená v těle, se uvolní.
Proto tolik lidí miluje songy Depeche Mode. Jak říkal jeden hudebník v recenzi na nejnovější album – Depeche Mode jsou známí tím, že lidi provádějí temnotou ke světlu. Jejich songy se mohou zdát temné, negativní. Ale ony jsou povznášející. Jak v melodiích, rytmech, tak v textech.
A to je i má zkušenost. A v MEMENTO MORI zjevně zabrnkali mnoha lidem na struny toho, co během covidu a války zažívají.
PLÁČ
Spousta lidí uplynulé 3 roky z nejrůznějších důvodů protrpěla. Vystrašení, nespokojení, společnost rozpolcená na ty, kteří vědí a kteří spí.
(Osobně si myslím, že spí spíš ti, kteří si myslí, že vědí, protože probuzení není o tom, jakou politickou příslušnost proklamuju nebo v jakou spiritualitu věřím. Probuzení nebylo nikdy o tom filmovém matrixu, o něčem, co se dá popsat a nějak se tím chlubit, ale o uvědomění podstaty sebe i světa kolem.)
Proto mě oslovuje mnohem víc přístup Depeche Mode, kteří nacházejí onu zlatou střední cestu mezi temnotou a světlem. Kteří skrze to, co všechno negativního se děje, dokáží ukazovat směrem, který to vše pomáhá zvládat.
Bez útoků a bez úniků a bez lhostejného přehlížení. A to nikde jinde (obzvlášť ve světě sociálních sítí) moc často nevidím.
Věřím, že některé části MEMENTO MORI mohly některé lidi rozplakat. Obzvlášť pokud o někoho blízkého přišli. Nebo z pocitu souznění. Mě ale na pokraj slz dostalo tento týden něco jiného. A opět jsem prý nebyla sama. Někteří se prý dostali až za okraj…
Nový díl (šestý) třetí řady Star Trek: Picard.
Stejně jako nás DM letos berou svou novou deskou do svých nejslavnějších dob (osmdesátek a devadesátek), totéž udělali v třetí sérii Star Treku. I tady jsou fanouškové, kteří už chtěli Star Trek: Picard po dvou sériích odepsat, nadšení. A ano, jsou tam místa, která jsou nesmírně silná i dojemná. Nechci spoilerovat, ale co předvedli v šestém díle, bylo nečekané, geniální, neuvěřitelně zahrané a velmi dojemné.
SMRT NENÍ KONEC?
A nejen DM si za téma svého nového alba zvolili smrt. I Melanie Martinez se po letech vrací zpět s novou deskou… a příští rok prý i s dalším filmem. Ta holka mi DM velmi často připomíná v tom, jak pracuje se zvuky. Je neuvěřitelně kreativní s bláznivými nápady a hlubokými terapeutickými texty.
Nové album Portals vyjde až příští týden, ale první single už je na světě (i s videem) a pár dalších songů už zaznělo na festivalech v Latinské Americe. A ano, je opět dobrá. :-) Zpívá spíš o tom, co přichází po smrti a převtělila se do nové podoby.
Zdá se, že smrt a všechno to, co se dnes děje, nás může buď vyděsit, nebo nás může transformovat.
Pokud vnímáte, že v tom máte na výběr, vyberte si. Ale ne každý to tak má, někteří lidé nemají nad svými hnutími moc kontrolu. Jak jsem psala výše – lpění (na čemkoliv) má ohromnou sílu a každý jsme někde k něčemu přilepení a ne a ne se hnout. :-)
ČEHO SE BOJÍTE, CO OČEKÁVÁTE?
Jestli se mi tento týden nakonec přece jen něco podařilo, pak nebát se a neočekávat. V pátek jsem byla řešit situaci se zuby své dcery (rovnátka? trhání zubů? operace čelisti?). Vše je neustále otevřené a tak mi to vždy přijde nejlepší. Prostor plný možností, prostor plný potenciálu.
Další týden je poslední týden elementu DŘEVO. To jarní období totiž v rámci čínské filozofie začíná ještě mnohem dříve než se na stromech objeví první pupeny a květy. Začíná ve chvíli, kdy se energie začne měnit a pracovat na tom, aby se ty první pupeny a květy mohly objevit. Tato část již ale pomalu končí.
A s ním také období, kdy je ideální sázet ta správná semínka (i když sázet je možné vždy, každé ráno, každý nádech je novým počátkem). Poslední týden se ponese ve znamení závěrečného rozhodnutí pro to, co opravdu chci já a ne pouze moje ego. Tak jsem zvědavá, jak se rozhodnu…
Jak jste tento týden prožili vy? A pro co se rozhodnete v tom následujícím??