V minulém díle byla řeč o propasti nejistoty. Jak moc nám nejistota nesedí. Jak moc se jí tedy přirozeně snažíme vyhnout. Jak hledáme něco, čeho se chytnout. Ale také o tom, že to, co většinou nacházíme, je nakonec vzduch, který ale považujeme za pevnou zeď. A pak se divíme, že jsme si nabili nos.
Byla řeč i o tom, jak náročné je ve skutečnosti najít něco, čemu bychom mohli důvěřovat. Po všech těch zklamáních. Problém ale je, že náš pohled většinou obsáhne jen to, co vidí oči. A čemu rozumí rozum. Přitom my všichni umíme vnímat víc než to. I o tom byla v minulém článku řeč – o prostoru, ve kterém se dá ona důvěra najít. V tom neduálním prostoru. O kterém toho většinou nikdo moc neví. Ale ve kterém všichni přirozeně žijeme podobně jako ryba ve vodě.
Je tak trochu paradoxní. Propojuje protiklady. A právě to je téma tohoto článku.
V duálním světě, na který jsme zvyklý, nám někdy nezbývá, než upadat do extrémů. Zažíváme to dnes a denně. Přijmout uprchlíky, nebo nepřijmout uprchlíky. Přijmout během pandemie opatření, nebo nepřijmout opatření. Nenechat si vzít svou svobodu, podřídit se. Bojovat, rezignovat.
Až se budete někdy o něčem rozhodovat, všimněte si, mezi jakými možnostmi váháte. Třeba to nemusí být A, nebo B. Třeba můžete jít jinou cestou. Cestou C. :-)
Cesta C v sobě obvykle nějakým způsobem zahrnuje i A i B.
Poprvé jsem si toho všimla před lety, když jsem při studiu tarotové Velké Arkány narazila hned na její druhou kartu. Na kartu Velekněžka. Je to zajímavá karta, která nám podobně jako jiné karty přináší mnoho poselství o tom, jak to v životě funguje a jak se na tyto zákony naladit, abychom žili šťastně a spokojeně.
Velekněžka sedí mezi dvěma sloupy. Řekněme mezi sloupem A a sloupem B. A cesta k té intuitivní pravdě, kterou Velekněžka symbolizuje, pak leží mezi nimi, za jejími zády. Tam, kde se setkávají protiklady. Když se vám alespoň jednou podaří rozlousknout nějaký ten paradox a propojit protiklady (jít tou opravdu střední cestou, o které se tak často mluví), pochopíte, že pravda není nikdy buď A, nebo B. Ale vždy je paradoxní. Vždy je C.
Vzpomeňte si na to vždy, když si budete myslet A a někdo jiný vám bude tvrdit B. Dokážete oba říct: „Něco na tom možná je. Co když je to tedy ještě jinak??”
Problém je, že naše názory a naše rozhodnutí závisí na tom, co vlastně od života chceme. Ostatně pořád něco chceme. Pořád máme málo. Pořád je, co vymýšlet. Kam se posouvat. Co vylepšovat. Nebo jste ve stádiu, že už fakt nechcete nic? (I chtít klid znamená, že chcete něco, co nemáte.)
A tak jedno chtění stojí často v protikladu k druhému chtění. A doby, kdy byla snaha se domluvit a nacházet nějaké kompromisy, už pomalu mizí. Dnes chce jít spousta lidí prostě za tím svým chtěním a to své chtění proměnit v realitu. Ať si kdo chce myslí, co chce. Kam to asi tak může vést?
Proč nikoho nenapadne, že existuje i jiný způsob než ten konfliktní?? Jiný než pouhý kompromis, kde se něčeho vzdáváme, abychom se domluvili.
Způsob, ve kterém získáváme ten druhý úhel pohledu (řekněme modrý) navíc k tomu našemu (řekněme žlutý). Ano, ta barva nebude už žlutá. Ale žlutá se v zelené neztrácí, když přidáte modrou. Naopak. Bez žluté žádné zelené nebude. A nakonec můžete mít celou paletu – od modré přes zelenou až po žlutou.
Podívejme se na jeden příklad ze života. Napadl mě při lyžovačce. Zatímco skialpinisti makali k tomu svému vrcholu, lyžaři se nahoru vezli a dolů se svezli. Pohodička. Tyhle dvě skupinky můžete vidět jako protiklady – makám vs. vezu se.
Ale co kdybychom tyto dva protiklady propojili do „makám z kopce”?
Slyšeli jste o wu-wei? Nebo o stavu flow (plynutí)?
Právě o to tady jde. Dělat a zároveň vlastně nedělat. Ztratit pojetí o čase a námaze. Nejít proti proudu. Vést se na vlně, ale přitom dělat maximum, co umím. Můžete se jen tak vznášet ve vzduchu, ale musíte vědět, jak na to. A to dělat.
A tak nakonec platí, že jediné, co má smysl chtít, je nechtít vůbec nic. Jediné, co má smysl chtít, je zůstat otevřeně být. Vplout do neduálních sfér nepodmíněného a neočekávaného (vzpomínáte?). Přijímat s důvěrou to, co je, jako ty proudy, ve kterých budete létat. Osvobodit se od vnitřní rozpolcenosti. A nenechat se jen tak zlákat do zbytečných konfliktů.
Možná vám to přijde jako scifi. Ale až jednou vyzkoušíte třeba čchi kung a pocítíte onu lehkost, když pohyby začnete vykonávat bez toho všeho úsilí, který jsme zvyklí do svého života vnášet (všeho toho chtění), pochopíte mnohem lépe to, co tady čtete.
Dokážete mnohem lépe propojovat své vlastní chtění s tím, co chtějí druzí a co chce právě život. Neplýtvat energií na boj s ním, ale naopak nechat se posilnit energií, kterou vám nabízí. Přestanete se dřít pro výsledek, ale začnete makat hravě pro všechno úžasné, co vám to nabízí teď a tady. Ne až někdy. Začnete automaticky dělat jen to, v čem se cítíte uvolněně, svobodně a spokojeně. Ale ne navzdory druhým (ať se jim to líbí, nebo ne) a životu, ale ve spolupráci s nimi.
I Kurz zázraků tento týden nabádal, abychom se zastavili a naslouchali. Abychom se jen nesnažili vymýšlet ty své vlastní cesty na základě těch svých vlastních představ (často iluzorních) a chtění, ale abychom zaslechli ten jiný tišší hlas v nás. Abychom zaslechli pravdu. Protože ta všechno promění.
I Kurz zázraků nabízel prostor, ve kterém je možné najít úlevu. Prostor klidu a radosti, který je nám vlastní. Jen jsme na něj zapomněli, nebo jsme si mysleli, že na něj nemáme ještě nárok. Máme. Kdykoliv opravdu chceme.
A učil, že ve chvíli, kdy dáváme druhým, zároveň i dostáváme. Že to není tak, že to, co nabízíme, ztrácíme. Nebo že tím u druhých vytváříme nějaký závazek. Ten správný dar obdarovává zároveň i nás samotné.
I to je paradox, že? Obvykle si myslíme, že dávání a získávání jsou protiklady. Když dávám, tak dávám. Druhý dostává. Když přijímám, tak přijímám. Druhý dává. Já mám pak víc a druhý má míň. To je dualistická logika. V tom neduálním světě ale neplatí. Už jste někdy zažili radost z obdarovávání?
Zkuste jít ještě o kousek dál, představte s v duchu nějakého svého přítele a zkuste mu nabídnout radost. Představte si, jak mu ji předáváte. Je ta radost jen jeho, nebo se projevila i u vás? A teď zkuste jít ještě o kus dál – zkuste nabídnout někomu, kdo vám ublížil, odpuštění. Co to udělá s vaším pocitem zranění??
Život sám mě ten týden znovu připomněl krásy taoismu. Hlavně onoho wu-wei. Už dlouho jsem sice nezpracovávala další kapitoly Tao-te-ťingu, ale taoismus je nejen Tao-te-ťing. Na youtube se dá najít spousta zajímavých videí právě na téma wu-wei. Protože koho by nezajímalo, jak vlastně dělat to nedělání??
Tento dubnový týden jsme oslavili Velikonoce. U nás doma více méně tradičně – barvením vajíček a hledáním vajíček. Jen ne na zahradě u mých rodičů, ale pěkně doma. Dceři je sice 13 let, ale nechtěla přijít o svou pravidelnou velikonoční dávku sladkostí, které mezi vajíčky také bývají. Možná to znáte.
Tento týden jsem se ještě víc podřídila tlaku na digitalizaci a přibrala jsem dva další online studenty angličtiny. A koupila jsem si svůj první chytrý mobil. Až zjistím, jak funguje takové proměnění chytrého telefonu v lepší webkameru i s lepším zvukem, dám vám vědět. Prý funguje. A to byl i jeden z důvodů, proč jsem si ho nakonec koupila. A také to, že se bez něj špatně odevzdává test z matematiky, když vypoví službu scanner.
V FB skupině Káčko nemá nárok jsme se hodně věnovali právě poselství Velikonoc. I tady obvykle platí, že buď se berou křesťansky (za A), nebo se berou pohansky (za B). Mně jako vždy přijde škoda pro A zapomínat na B a pro B zapomínat na A.
A tak jsme se učili vnímat, co nového nám Káčko vneslo do života. K jakému zrození došlo. Ale i to, že na každém životním kříži si můžeme s Monthy Python (znáte jejich film „Život Briana?”) zazpívat o tom, že se máme vždy dívat na tu světlejší stránku života. Tak trochu satiricky, ale prostě stále s humorem. Zavzpomínali jsme i na chvíle, kdy jsme v nějakých náročných dobách zažili ohromnou úlevu. Kdy se ukázalo, že život sám nám nakonec vytrhl trn z paty, který předtím tak bolel. A se kterým jsme si nevěděli rady. Taková vzpomínka nám totiž může dodat naději.
Jít tou cestou C není snadné. Ne proto, že by byla samá překážka. Ale proto, že jsme si jí buď dosud nevšimli, nebo před námi zůstává v tom životním shonu většinou skrytá. Nebo proto, že jsme si na ni dosud nezvykli. Největší překážkou totiž bývá pocit, že ji vlastně ani nepotřebujeme. Pak nám utíká mezi prsty. A to je velká škoda. Jak se říká i v Kurzu zázraků – každá minuta, kterou věnujeme jiné vizi světa, se nám mnohonásobně vrací.
Pokračování příště…
A pak další týden zase další díl. Celý rok 2020. (Uff :-)) Rozhodla jsem se totiž během roku 2020 shrnout do speciálního velkého padesátidílného příběhu (Ode dna do hlubin) letošní zkušenosti a zážitky, loňské absurdní hříčky, předloňské shrnutí témat i ebooky elementů! Inspirovat sama sebe a snad i vás :-) Motivovat, hrát si. Připomínat si zapomenuté. Objevovat nové.
Vše začíná prvním dílem ZDE.
- Další díly uveřejňuji na svém blogu Žít je umění milovat (tj. zde) a na své FB (ZDE). Stačí se spřátelit :-)
- Pokud jste v mé databázi, nebo se do ní skrze některý z projektů dostanete, budete je dostávat přímo do mailu každou neděli.
- A pokud si chcete podobnou hravě-dobrodružnou objevnou cestu případně vyzkoušet na vlastní kůži, stačí se přihlásit do programu STROM ŠTĚSTÍ (je to zdarma). Odkaz najdete zde: STROM ŠTĚSTÍ, čas na opravdovou změnu od kořenů.