„Nenechme si vzít vlastní svobodu” je jedním z pěti sloganů Jiného světa. Toho světa, kde je všechno tak trochu jinak, než jsme zvyklí. Světa, který je nám ale přitom všem důvěrně známý, jen si ho většinou nevšimneme. Přirovnávám ho k cestičce vedle čtyřproudovky. Je tam, je velmi reálná (nedaleko našeho domu), žádný asfalt jen tráva, keře a vzrostlé stromy včetně jednoho košatého ořešáku. Ale jen málokdo o ní ví a málokdo po ní chodí. Málokdo si ten klid a šumění listí užívá. Není to škoda?
Tento článek je přehledným shrnutím prvních 5 krůčků ke svobodě, o kterých jsem za uplynulých 10 týdnů v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ psala. Budu ráda, když si najdete čas na ponor do tak trochu jiných pohledů na naši svobodu a začtete se. I káva či čaj vám možná při četbě přijde vhod. :-)
O tom, jak je pro nás svoboda důležitá, se přesvědčujeme dnes a denně, že? Obzvlášť v této koronavirové době. Svoboda oblékat se, jak chceme. Svoboda jít, kam chceme a kdy chceme. Svoboda potkávat se, dotýkat se. Je to svoboda, která není všude na světě tak samozřejmá. A svoboda, o kterou můžeme, jak je vidět, kdykoliv přijít.
Ve chvílích, kdy o ni přicházíme, je třeba se mít na pozoru. Spousta lidí touží po tom mít moc a k tomu potřebuje ovládnout svobodu druhých. Zároveň nám to ale otevírá ještě jinou úroveň svobody. Ne pouze svobodu vnější, svobodu autonomie. Ale i svobodu vnitřní, svobodu nezávislosti.
Ta je snad ještě důležitější, protože čím nesvobodnější vnitřně jsme, tím hůř se nám žije, ať již tu vnější svobodu máme, nebo ne.
Jsme slepí? Aneb první krůček ke svobodě.
Naše svoboda závisí do značné míry na tom, jak moc si vlastně uvědomujeme vlastní nesvobodu. Pokud jsme slepí, přenecháváme kontrolu nad svým životem lidem a okolnostem. To nemusí hned znamenat, že jinak by byl svět takový, jaký chceme my. Ale rozhodně to bude znamenat, že svět bude zásadně ovlivňovat to, jak se cítíme. Naštvaní? Otrávení? Smutní? Nebo uvolnění i tam, kde je těžko být úplně spokojený??
A tak prvním krůčkem ke svobodě je naučit se rozlišovat realitu od iluzí.
Jak jsem psala v týdnu věnovaném tomuto tématu (… a jen protože jsme slepí), nejenže si obvykle pleteme labyrint, ve kterém žijeme, s bludištěm, kde pak pořád něco hledáme a zatvrzele bušíme do zdí. (Místo abychom šli labyrintem rovnou za nosem do středu.) Celý labyrint, ve kterém jsme zavření, není nic než iluze.
Když už někdy musíme něco nějak posuzovat, nestálo by za to si nejdříve ujasnit, zda neposuzujeme jen na základě vlastních představ a minulých zkušeností? Že fakt vidíme, jak se věci mají? Nestálo by za to se občas zastavit a uvědomit si, že nikdy nejsme podráždění z důvodů, ze kterých myslíme? Umíme si přiznat, že v podstatě nic moc nevíme a ničemu vlastně až tak moc nerozumíme?? Otevřít si ten svobodnější prostor jednoduchou otázkou: „Co když je to jinak??”
Je svět opravdu vybudovaný z hmoty?
Miluju kvantovou fyziku a několik knih na toto téma jsem ten týden i přečetla. Existuje jedna představa, že kvantovka vlastně tvrdí, že svou myslí ovlivňujeme realitu. Lákavé že? Když si chcete tvořit svět svých snů. Já ji ale beru s velkou rezervou podobně jako spousta kvantových fyziků. Co mi nicméně kvantovka říká je, že svět není takový, jak ho vidíme. Fungují v něm ještě jiná pravidla, než si teď myslíme. A jedním z nich je právě princip neurčitosti. Podobně převratné jsou pak práce filozofa i fyzika Bernarda Kastrupa bořící materialisticky vybudovaný pohled na svět.
Neschopnost vnímat, jak se věci mají, a důraz na konceptuální mysl (jak o ní píše Owings ve své krásné knížce), vedla v historii ke spoustě tragédiím. Naše společnost je taková, jaká je, právě proto, že se sice holedbá vzděláním, ale moudrost jí chybí. Vidí viníky tam, kde jsou zlomené bytosti, které ale zároveň odmítají vnímat svou zodpovědnost za své představy a předsudky. Je to začarovaný kruh, ve kterém se donekonečna motáme. Jak ten kruh samsáry východních učení.
Co dalšího nás v tom kruhu drží? Aneb druhý krůček ke svobodě.
Jsme slepí ke spoustě věcí. K tomu, kým jsme my, a co je svět. Z toho vychází i to, že jsme slepí k tomu, co nás v životě pohání. A právě proto se donekonečna motáme v tom začarovaném kruhu. Když se nám konečně podaří se vymanit z vnějšího systému cukr/bič (rodina, škola, společnost), pod kterým jsem se motali, zamotáme se do toho vnitřního systému cukr/bič. A ve svém nadšení z nově nabyté svobody si toho ani nevšimneme!
Ale cukr a bič je pořád cukr a bič. Ať nám vyhrožuje škola známkami, nebo si vyhrožujeme sami tím, že budeme nemocní, když nebudeme jíst zdravě. Nebo ať nás uplácí škola známkami, nebo my sami sebe tím, že budeme zdraví, když budeme jíst zdravě a cvičit. Vnímáte tu podobnost?
Vnitřní motivace se od té vnější liší jen tím, že jsme si ten bič na sebe upletli sami. Ale strach je pořád tím bičem, který nám práská nad hlavami. A touha je pořád tím cukrem, za kterým jdeme. A jste opravdu svobodní, když utíkáte před bičem a ženete se za sladkým úplatkem?
Já vím, je to hodně drsné přirovnání. Ale svobodu, tu vnitřní, můžeme najít jen tehdy, když přestaneme jednat ze strachu a touhy a začneme jednat z jiných pohnutek. Třeba proto, že že nám to přináší radost. Protože je to pro nás zábava. Protože je to pro nás výzva. Protože to má vysokou hodnotu. A tak podobně.
Zastavte se někdy a zeptejte se sami sebe – „Proč tohle chci? Co je za tím?”
Pokud stojíte o tu vnitřní svobodu, zeptejte se takto sami sebe. A pak hoďte za hlavu strach a touhu. Já vím, není to snadné. V tomto druhém krůčku ale nejde o to přestat se bát a toužit. Jde o to si uvědomit, že právě tohle vám brání se vymotat a osvobodit. A začít s tím postupně něco dělat. Cokoliv. Můžete třeba začít tím, že začnete víc chodit do přírody a učit se prostě jen být. Vždyť co je pro nás přirozenějšího? Nebo si začnete pročišťovat čakry. Jak je libo.
Můžete mít teď pocit, že na to hodit strach a touhu za hlavu nemáte. Že nevíte, kde na to vzít sílu. Ale čím víc si budete v prvním krůčku uvědomovat, kdo vlastně jste, tu sílu v sobě postupně začnete nacházet. I se světlem, které vás bude z toho labyrintu vést ven. I s láskou, která vám pomůže odpouštět, a přestat se proto bát další bolesti. Přestanete mít tou bolestí zamlžený pohled na svět. Místo všech těch útočných myšlenek a pocitů viníka či oběti, v sobě objevíte klid. A díky tomu i úplně jiný druh motivace než cukr a bič, která nás v tom začarovaném kruhu pevně drží. Mnohem příjemnější než je boj s nejistotou a robotická sebedisciplína.
Naši svobodu dusí to, co si necháme líbit. Aneb třetí krůček.
Kolik toho, co nám zjevně ubližuje, si necháme líbit? Kromě otázky „Proč tohle chci, co je za tím?” je tedy dobré si klást i otázku „Opravdu mám tohle zapotřebí?” A není to jen o nás a naší svobodě. Tento druh svobody osvobozuje i druhé!
Jak? Osvobozuje je od našich potřeb. Od našich představ o tom, jak by se měli chovat. Od všech těch očekávání, které na ně klademe. Od našich obav a nejistot a s tím spojenou buď opičí láskou, nebo třeba žárlivostí.
A hlavně – osvobozuje je od všeho toho, z čeho je obviňujeme.
Nebo od naší úporné snahy jim něco vynahradit.
A tak je toto všechno tím bordelem (o kterém jsem psala v článku tohoto týdne Zbavujeme se bordelu), kterého se můžeme v tomto třetím krůčku začít pěkně postupně zbavovat. Toho všeho očekávání, co pro nás kdo udělá. Ano, když se to stane, je to velká úleva. Ale co když ne? Není lepší si tu úlevu dopřát bez toho, abychom klíč k ní dávali do rukou někomu jinému?? Nepotřebujeme ze všeho nejvíc prostě jen spokojenost? Věnovat se s láskou sami sobě a dělat to, co je pro nás příjemné A tím tak nějak zároveň i sami sebe vyčistit od všeho toho, čím sami sobě škodíme?
Je opravdu tak těžké pouštět tu představu, že k vlastní spokojenosti potřebujeme něco jiného než sami sebe?? Od-puštění je pak to, jak se tomu říká. A vymetením bordelu viz výše se to snáze udělá. Jak se tento týden říkalo v Kurzu zázraků – smyslem života je být světlem světu. A proto stojí za to od-pouštět, ne? Komu všemu se rozhodnete dnes alespoň něco málo odpustit? Aspoň sami sobě?
Spoutáni cíli a výkony. Aneb čtvrtý krůček.
Myslíte, že budete svobodní, až dosáhnete svých cílů? Svých snů? Až konečně…. co je vlastně to vaše „až”? Ta vaše podmínka, kterou jste svému štěstí dali? Ta vaše překážka. Může být pro váš život hodně zásadní, protože na škole nás neučili, jak se cestou k tomu svému „až” nezhroutit.
Prvně jsem na to, že vlastně být šťastní nechceme, narazila u indického Anthony de Mella, jezuitského kněze, psychoterapeuta a spisovatele, který ač křesťan, uměl propojit západní i východní učení s psychologií. Každý z nás máme to své „až”, které je pro nás důležitější než štěstí. Jen většinou netušíme, že u toho opravdového štěstí nemusíme na žádné „až” čekat. Můžeme ho mít „teď a tady”. Stačí fakt chtít.
Existuje totiž prostor, kde čas, jak ho známe, neplatí.
Říká to kvantová fyzika (už jste četli Carlo Rovelliho?) a říká to i křesťanství (už jste slyšeli o „Království nebeském”?) Co je věčné, musí být přece už teď a tady, ne? Kdy jindy? Jenže dá se tam vůbec dostat?
Jasně, stačí prostě zpomalit a čas zpomalí s vámi. Zkuste si to. To je první nutný krok. Může se vám zdát, že zpomalení je jako uvolnit tu napjatou tětivu a upustit zbytečně šíp, který jste měli tak dokonale zacílený na to vaše „až”. Ale vy už přece víte, že to své „až” teď ke štěstí nepotřebujete. A až se k tomu svému „až” jednou doberete (protože kdo fakt chce, tomu bývá dáno), nebude pro vás jako záblesk, který proletí kolem. Ale pořádně hluboce a dlouze si ho vychutnáte jako v takovém tom zpomaleném záběru. Umíte si to představit?
Zpomalení je ale nicméně něco, co se člověk musí s trpělivostí, zpomalení vlastní, učit, protože předmět Zpomalení jsme ve škole neměli. Vídám to na lekcích čchi kungu, jak těžké to pro lidi je. Najednou stát (nebo sedět), pohybovat se velmi pomalu nebo vůbec. A vnímat, co všechno se vlastně v těle i mysli děje, co vlastně ani moc vnímat často nechceme. Podobně na vipassaně, což je vlastně taková karanténa ještě vyšperkovaná tím, že nemáte mobily, internet a televizi. Kdo dokázal v tom zastavení najít krásu a koho neskutečně rozčilovalo?? Kdo mohl s Kurzem zázraků v tomto týdnu říct „světlo je tu”, a kdo viděl jen temnotu? Tenkrát, když to začalo. I dnes?
Řídíte se svým potenciálem, nebo svými omezeními? Aneb pátý krůček.
Je až neuvěřitelné, že i ve chvílích, kdy si myslíme, že jsme vstoupili do své síly, jak se nyní říká, dovolili si projevit svou svobodnou vůli, stejně z nás pořád hovoří jen naše omezení. I když už se nám ze sebe podaří shodit tu deku všeho toho nesmíš a musíš, kterými jsme se naučili doma, ve škole, nebo v nějakém toxickém vztahu řídit, svobodu jsme vlastně ještě nenašli. Někde v hloubi duše jsme stále malí a omezení. Slepí. Vzpomínáte na první krůček ke svobodě?
Jdeme za svými cíli. Sázíme ta semínka našich snů, zaléváme, budujeme. Učíme se být trpěliví a vytrvalí. Ale navzdory všemu tomu úsilí (a možná právě kvůli němu) budou mít plody nakonec pachuť strachu. Strachu a touhy nějak ten strach v nás něčím přebít.
Tak moc se zaměřujeme ve svém životě na tu vnější svobodu, že zapomínáme na tu svobodu vnitřní. Na svobodu nezávislosti.
Možná si zrovna nemůžete jít poklábosit do restaurace se známými nebo jet k moři, ale i tak můžete být vnitřně svobodní. Nezávislí na tom, co kdo říká, nebo co máte. Nespoutaní svou touhou po tom, nač jste zvyklí, a strachem z toho, co bude. Ano, můžete mít oprávněné obavy. Můžete vědět, že máte na víc. Tady jde ale o to, že jste otevření tomu čelit svému strachu a vzdávat se toho, co zrovna nemůžete mít – abyste mohli objevit něco nového a překvapujícího, co vás možná mile překvapí. Kdo ví? Kdo vlastně vůbec něco s jistotou kdy ví?
Dbát na tu vnější svobodu je důležité. Lidé by nikdy neměli sloužit pravidlům. Pravidla by měla sloužit lidem. A měla by být smysluplná. Ale protože lidé jsou jen lidé a protože jakkoliv vymakaná pravidla (lidmi) nebudou také nikdy dokonalá, není nad to nebýt závislí na dokonalosti lidí a pravidel a rozvíjet i tu vnitřní svobodu. Co myslíte?
Učme se tedy klást si i další otázku. A to „Proč to dělám?” Ze strachu? Z touhy? Nebo spontánně svobodně z radosti či soucítění? Jaké semínko jsem právě zasadil? Pokud to budete vědět, nikdo vás pak už dost dobře nemůže zmanipulovat, pokud mu to sami nedovolíte.
Někdy to, co doopravdy chceme, není onen pomyslný koláček, ale něco, co nám nic a nikdo nemůže dát. Protože to leží v onom prostoru mimo „až”. Tam, kde nejsme slepí. Tam kde humorem a pochopením můžeme vykřesat světlo v tmách a sázet ona semínka sounáležitosti a lásky. Podobně jako na počátku doby koronavirové (Káčka, jak říkám já). Jen málokdo se ale obrací vědomím dovnitř. K úsměvu, uvolnění a propojení.
Jste zvědaví na to, co dalšího nám odhalí posledních 5 krůčků?
Pokračování najdete ZDE.
Článek je shrnutím prvních 5 týdnů elementu DŘEVO ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ. Je to právě tento jarní element, který nám otevírá prostor pro svobodný růst a pohyb. Když se ho v sobě naučíme harmonizovat. Pokud se chcete na tuto zvídavou cestu 5 elementy a 5 vnitřními schopnostmi (svoboda, radost, klid, bdělost, odvaha) přidat, možnost přihlásit se (zdarma!) najdete ZDE. 18.5. 2020 začíná element OHEŇ a jeho téma vnitřní radosti a lásky. :-)