V první části článku o vnitřní svobodě, svobodě nezávislosti, jsme prošli 5 způsobů, jak o svou svobodu přicházíme. Vzpomínáte? Zaprvé jsme si uvědomili, jak jsme vlastně slepí! A jak nás iluze, ve kterých žijeme, spoutávají. Zadruhé, že jsme slepí k tomu, co nás v životě pohání, a proto žijeme jako otroci v systému cukr/bič. I když si myslíme, že jsme se osvobodili. Zatřetí jsme si uvědomili, jak nás dusí všechno to, co si necháváme líbit. A jak zásadní je otázka „Mám to zapotřebí?”. A koště. :-) Začtvrté, jak jsme své štěstí zašlapali svými touhami. A jak zásadní je proniknout do světa mimo „až.” A na závěr jsme si uvědomili, že dokud nezačneme dávat přednost své vnitřní svobodě místo té vnější, budeme se na své cestě stále řídit vlastními omezeními a ne svým potenciálem!
Jakých pět uvědomění nás čeká v tomto článku? V čem všem ještě sami sebe dusíme? A co s tím?
Všechna ta zaslepená očekávání. Aneb šestý krůček k nezávislé svobodě.
Co všechno od svého života očekáváte? Co všechno očekáváte od svých rodičů a dětí? Od svých partnerů a přátel? Od té narozeninové party? Od… od… od?? Možná něco špatného, a tak se vám třeba nechce s nimi vidět, nebo do něčeho jít? A možná naopak něco úžasného?? Už vidíte všechny ty nádherné představy, které vám mysl předkládá a vy si je ještě vyšperkováváte? Svobodně si tak tvoříte svou budoucnost?
Ale co když seberůžovější budoucnost vašich představ není nikdy opravdu svobodná??
Jak to? No protože představy jsou jen představy. Pokud žijete v nich, uzavíráte se realitě. A ta není nikdy taková, jaká si myslíme. Naše mysl totiž realitu nevidí. Realita leží mimo schopnosti naší mysli postihnout paradoxní pravdu. Realita nás kupodivu nikdy netrápí a my si ji tedy nikdy nemusíme nahrazovat nějakými krásnými představami.
Krása neočekávaného.
Když zapomenete na představy a očekávání, otevře se vám svět neočekávaného plný překvapení. Může vám připadat nebezpečný, protože tady nikdy nevíte, co vlastně můžete čekat. Ale nemusíte se bát – tento svět je onen svět mimo „až” a všechno to utrpení, které s sebou každé „až” nese. Vzpomínáte? Není to černá jáma, je to otevřený prostor nekonečnosti a tedy i nekonečných možností.
Ano, aby se nám podařilo vstoupit do toho jiného světa neočekávaného a užili si jeho krásu, lásku a klid, je nutné projít branou nejistoty. Jak je vidět, nejistota je prostor, ve kterém se moc neumíme pohybovat. Není tam nic, čeho bychom se mohli chytit. Ale ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se chytáme stejně jen představ a ty nám stejně žádné skutečné jistoty nedávají, nejistota přestane být tou černou temnou jámou.
Sysifovská práce aneb sedmý krůček ke svobodě
Vidíte, jak to na sebe všechno logicky navazuje? Jsme slepí a svázaní, netušíme, co nás pohání, ale místo abychom si rozvázali ruce, ženeme se za sny, ve kterých se sice procházíme po svém ráji, ale ten ve skutečnosti připomíná domeček pro panenky. A teď si vezměte, kolik práce vám dalo ho vybudovat. Sysifovské práce.
Taková práce většinou vypadá tak, že makáte, tlačíte si ten svůj balvan do kopce a on vám neustále sklouzává zpět. Ale vy jste si přece vysnili ten dům na vrcholku, a tak se nevzdáváte a trpělivě den za dnem tam ty bavlany valíte, 2 m nahoru a 1 m dolů, a ten svůj dům si stavíte. Nevzdáte to, to by přece bylo nesmírné ponížení. A tak nakonec s velkou slávou oslavíte kolaudaci. Toho svého domečku pro panenky.
Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že vrcholem svobody je skákat jako divoký mustang přes překážky. Nenechat se odradit. Tak často se necháme, že? Je sice velké umění umět se postavit za to své. Ale to je nic proti tomu umět se otevřít něčemu naprosto jinému, než jsme si pro sebe vymysleli. Té představě pro nás dosud naprosto. nepředstavitelné.
Někdy je těžké si všimnout, že svou svobodu netrácíme ve chvíli, kdy se přizpůsobíme běhu věcí, ale ve té chvíli, kdy mu vzdorujeme. Nezapomínejme ale, že je to jako chtít jít lyžovat v létě. To, co svým vzdorem získáváme, je pouhá atrapa štěstí. A kdo stojí jen o náhražky?
Svobodu najdeme nad propastí nejistoty aneb osmý krůček
Když se pod námi rozevře propast nejistoty, naše reakce bývá čistě instinktivní – strach, nebo touha tu jámu nějak zaházet. Útěk, nebo boj. Často to přirovnávám k Poeově hororu Jáma a kyvadlo. Kyvadlo strachu a touhy, které se nad námi v té chvíli rozhoupe, a hrozí, že nás dříve nebo později rozsápe jeho ostrý hrot.
Bohužel dokud v nás nejistota vyvolává podobné celkem přirozené reakce, o skutečné svobodě mluvit nemůžeme. Náš život se pak spíš podobá opatrnému nakračování mezi propastmi. Vyhýbání se trámům, které ale vytvořila jen a jen naše mysl, a my se jí necháváme vtáhnout do jejích příběhů, podobně jako se necháváme vtáhnout do filmů. A každý v sobě nějakou tu černou díru, do které se bojíme nahlédnout máme. Nějaký ten trám, do kterého jsme se už mnohokrát praštili. Někdo víc, někdo míň.
Ale jak se tedy nejistotě otevřít, když je to tak náročné?
Čeho se chytit, když se tedy prý obvykle chytáme jen představ? Kam směřovat, když i naše cíle jsou prý jen Sysifovským úsilím (navíc pod bičem otrokáře), které nás prý spoutávají v nějakém pofiderním „až”? Které navíc ani nemusí nikdy nastat? (To nám vlastně moc jistoty nedává, že?) Když se pustím svých nadějí, budu přece cítit beznaděj! A to je jako štěstí?? Vždyť je to spíš chaos, iracionální nebezpečná hloupost. Není to snad právě naše racionalita, která nás chrání před panikou?
Odpověď se skrývá v pochopení, že svět neočekávaného a nepodmíněného je úplně jiný než svět očekávání se všemi těmi podmínkami („až”), které štěstí klademe. A všemi těmi vnitřními programy danými našimi zkušenostmi, kterými se řídíme. Ladíme se na jemnější vnímání toho, kdo jsme, a na jiné reakce podobně jako na kurzech vipassany. Fungují tam úplně jiná pravidla, na která nejsme zvyklí. Úplně jiný radar, který nám ukazuje, co je zrovna nejlepší udělat. (Už Ignác z Loyoly přece psal o rozlišování duchů!) Naprosto svobodně – bez programů, bez strachů, bez tužeb po něčem, o čem najednou můžete říct: „vždyť to vlastně vůbec nepotřebuju„. Najednou přestanete být roboty fungujícími ve světě jedniček (pozitivní) a nul (negativní). Svět přestane být černobílý nebo šedivý a barevně se rozzáří. A z vás spadne balvan nejistoty, ty jámy se zavřou a vám se neuvěřitelně uleví. Otázka jen zní – postavíte se na stranu barevné reality, nebo černobílé iluze?
Bez protikladů a tedy bez konfliktů. Aneb devátý krůček ke svobodě.
Opustit černobílý svět by bylo krásné, že? Ale jak už to u různých vzletných myšlenek bývá, v praxi začneme narážet. Dualita, ono černé a bílé, lehké a těžké, jemné a tvrdé, otevřené a uzavřené, je základním stavebním kamenem tohoto světa. Taoisté ho nazvali jin a jang. A i když přestaneme stavět západně tmu proti světlu, ale budeme je vidět taoisticky jako doplňující se a vyvažující se prvky, přelévající se postupně jeden do druhého, podobně jako se postupně přelévá jaro do léta, podzimu a zimy, stejně dál zůstáváme v tom duálním světě manifestace jevů. Dál zůstáváme ve světě konfliktů, temných jam, nejistot, obav a tužeb. Zákonitě.
Bohužel to ale zákonitě vede také k extrémům, nepochopením, násilnostem a válkám. Každý z nás něco chce. Má nějakou svou představu. Co se stane, když ta naše představa a to naše chtění narazí na chtění a představu někoho dalšího? Kromě toho, že hlavně narazí naše běžné pojetí svobody? Zákonitě se rozevře ona jáma nejistoty, byť si toho někdy ani nevšimneme, jak ji rychle zaházíme svými argumenty nebo svou borovnou jistotou. Jen ta naše pravda je přece pravdou pravdoucí, že?
Ale právě tento okamžik je ohromný dar, který nás zve k zásadní otázce:
„A co když je to jinak, než si myslím?“
Co když mé A není úplná pravda, ale jen drobný puzzlík do mozaiky? Co když ani B toho druhého ale není plná pravda? Místo konfliktů a kompromisů, co takhle jít tou opravdu střední cestou? Tak často váháme mezi A a B a nevidíme jiné možnosti. Tak často se v současné době společnost dělí na chci to takhle vs. chci to přesně naopak. A místo aby jedna skupina naslouchala druhé a něco se dozvěděla, jedna po druhé křičí. A přitom přehlíží cestu C. Spojnici protikladů, bez výherců, poražených a kompromisů.
Stačí se zastavit a naslouchat. Oprostit se od svých představ. To jediné, co má smysl chtít, je paradoxně (ten jiný svět je přece paradoxní!) nechtít vůbec nic. Zůstat otevřeně, tj. zcela svobodně být. Vyléčit tak svou rozpolcenost. Znáte flow? Nebo ono taoistické wu-wei. Nicnedělání? Nejde ani o rezignaci, ani o lenost. Jde o to, že nelyžujete do kopce. A dá se to zažít i prakticky – třeba při uvolněném čchi kungu. Už jste někdy zažili, jaké to je, jet na té vlně, lehce a bez úsilí? Kdy se přestanete dřít pro výsledek, ale jen plynete?
Proč dál zůstáváš dobrovolně ve vězení? Aneb ten poslední krůček.
Co je na tom všem zajímavé, je, že zatímco do toho vnějšího vězení vás někdo zavře, zakáže to a přikáže ono, to vnitřní vězení si volíme dobrovolně. A ačkoliv dvířka klece jsou otevřená, jak se říká, my dřepíme uvnitř.
Máme k tomu spoustu důvodů, které v podstatě vyplývají z té naší slepoty, o které byla řeč hned na začátku tohoto shrnutí cest k vnitřní svobodě. A z té temné nejistoty, které potom čelíme, jak nejlépe umíme.
Je v nás něco, co nás v té temnotě ochraňuje. Tváří se jako dobrodinec, který nám chce zároveň rozvázat spoutaná křídla. Asi aby tak trochu uklidnil to cosi druhé v nás, co prahne po volném prostoru. Má to velmi jemná tykadýlka, kterými nás směřuje tam, kde se nám bude líbit, a pomáhá nám se vyhýbat zraněním a bolestem. Už jsme jich přece zažili tolik! To je od něj hezké, ne?
Ruku v ruce s tím vším ale jde i to, že kolem nás staví zdi. Říká jim hrady, obvykle se snaží, aby byly pěkně vyšperkované. Aby se nám v nich žilo příjemně a pohodlně. Ale není to nic víc než vězení s tlustými zdmi. A když už nás pouští ven, obvykle nás navlékne do brnění a dělá z nás rytíře a amazonky. Hrdiny.
Kdo je ten náš ochránce?
Řeč je o Egu. Ještě stále si myslíte, že Ego (ten bachař a vězení v jednom), je vaše identita? Možná jste slyšeli o psychologickém Egu. Já ale mluvím o tom vězeňském Egu. O tom malém vystrašeném dítěti v nás, které bychom opravdu neměli považovat za svou identitu. Ale nemá ani smysl proti němu nějak bojovat nebo se ho snažit zbavit. Je to prostě jen malé vystrašené dítě. Jen něco, co si myslí, že nás chrání, ale samo je slepé.
A tak právě kvůli té slepotě žijeme dobrovolně ve vězení? Jak se vám to líbí? A jak se vám líbí, že je váš život závislý na rozmarech života? Že vnější okolnosti určují, jak spokojení budete? Jak svobodný tak asi může závislák ve vězení?
Jak reagujete, když něco nemůžete mít? Nebo když vám něco berou? Když něco není tak, jak byste chtěli? Jak jste si to představovali? Smutní? Naštvaní? Bojovně naladění? Depresivně naladění? Všímejte si toho, co vám vlastně tak strašně vadí. Co je to něco, na co vás může život nebo kdokoliv jiný nachytat a zmanipulovat vás? Kdy se rozevírá ta vaše jáma nejistoty? Je nesmírně zajímavé si toho všímat! Navíc vám to pomůže nechat přejít ty vlny emocí a vy si pak můžete v mnohem větší pohodě (a menší slepotě) říct ono zásadní: „A co tedy s tím?”
Co říct na závěr?
Vnitřní svoboda vyžaduje zastavit se, uvědomit si, co nás pohání a proč, a co všechno jsme si ochotní nechat líbit, i když nás to dusí. Otevřít oči vůči tomu, čím doopravdy v hloubi duši jsme teď a tady, proniknout do toho světa neočekávaného, a neodkládat své štěstí na nějaké „až”. Naladit se na ten jiný svět a na jeho jiná pravidla. Jsou sice plná rozumem nepochopitelných paradoxů, ale nabízejí cestu mimo vnitřní rozpolenost a konflikty. Zeptat se sám sebe, co se skrývá za všemi těmi přáními a představami. Co vlastně doopravdy chci? Žít podle svých omezení, nebo podle svého potenciálu? Sysifovsky se dřít na tom domečku pro děti, nebo žít ono wu-wei? Co si vyberete??
Článek je shrnutím druhých 5 týdnů elementu DŘEVO ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ. Je to právě tento jarní element, který nám otevírá prostor pro svobodný růst a pohyb. Když se ho v sobě naučíme harmonizovat. Pokud se chcete na tuto zvídavou cestu 5 elementy a 5 vnitřními schopnostmi (svoboda, radost, klid, bdělost, odvaha) přidat, možnost přihlásit se (zdarma!) najdete ZDE. 18.5. 2020 začíná element OHEŇ a jeho téma vnitřní radosti a lásky. :-)