Už to bude rok, co se tady zjevil. A pěkně nám to tu rozsvítil. Abychom viděli, jak na tom jako jednotlivci, státy i zeměkoule jsme. Co jste o sobě zjistili?? Co vás děsí? Co vás rozčiluje? Jen málokdy takhle jasně vidíte, co s vámi mává.
Všimli jste si toho a děláte s tím něco (přece nechcete být jak hadr ve větru??), nebo jen útočíte a užíráte se??
Proč to píšu?? No, aby to nevypadalo, že jsem tak dokonalá. :-) Protože dosud je můj vztah ke koroně jako vztah k vlně tsunami, když se na ní díváte z kopce. Ale ono „nebýt jak hadr ve větru“ jsem právě v uplynulých týdnech poznala, protože každý máme to své, co se nás dotýká a s čím se učíme nějak zacházet. Pro mě to zatím není korona, pro vás možná ano??
Už taky víte, co je Absurdistán?? :-)
Nemůžu říct, že by se mě během uplynulého roku korona netýkala vůbec, ale emočně mě to zatím nezasahuje. Já si se svým Absurdistánem totiž začala už před 8 lety. :-) Ano, svět mi snad od narození připadá jako takový velký Absurdistán. A teď to, myslím, konečně vidí úplně všichni! Hurá! .:-)
Před těmi 8 lety jsem si řekla, že toho už mám dost, že v tomhle absurdním světě žít nechci a že chci najít to štěstí, které není závislé na ničem a na nikom zvenčí. A tak se po pár letech z ročního programu Absurdistán, stal projekt STROM ŠTĚSTÍ. I když témata týdne jsou stejná, všimli jste si, že to zaměření je míííírňoučce jiné??
Ze zkušenosti, fakt doporučuju přestat vnímat jen tu absurditu toho, co se teď děje, ale spíš to, jaké dveře vám to otevírá k trochu spokojenějšímu životu. Je mnohem užitečnější udělat něco se způsobem, jak se na věci díváme. Nenechat se tolik ovládat emocemi. Teď k tomu máte ideální příležitost! Využíváte ji??
Já si to během uplynulých 8 let na 8×50 týdenních tématech už vyzkoušela a teď jsem za to opravdu vděčná! Koronavirus mě díky tomu úplně nesejmul. Zatím jsem jím nejspíš neonemocněla (ale kdo ví? pomalu každé kýchnutí může být covid) a ani mí osmdesátiletí rodiče, kteří jsou v neustálém kontaktu s mou sestrou, která jezdí za prací do Prahy. Bydlí společně a pomáhá jim. Ale onemocněla má neteř i pár dalších známých. A někteří vážněji, ale naštěstí to zvládli doma.
Finančně je to jakžtakž. Rodinu drží na vodou hlavně manžel, který do práce stále chodí. Já sama přišla o spoustu práce, v první vlně jsem měla jako OSVČ i nárok na kompenzace. Ale od podzimu už si musím poradit sama, i když, to víte, starší generace se online angličtinu učit nebude a učit online čchi kung? Na to nemám techniku a hlavně doma prostor. Naštěstí jsem byla prozíravá a podzimní nájem tělocvičen řešila na jednotlivé hodiny a ne celá pololetí. Poučila jsem se z jara. Co se blogu týká – občas si někdo koupí knížku, ale protože je moc nepropaguju a spíš se dívám vpřed na nové projekty (ty angličtinářské a novou knížku), moc lidí o nich asi ani neví.
Asi nejvíc zasáhl covid naši rodinu v podobě distanční výuky mé čtrnáctileté dcery. Ne, není to snadné. Ale ani ne děsné. Právě díky tomu, že i já sama učím online, jsem doma a mohu jí pomoct to zvládat.
Když si vynásobím jednu puberťačku dvěma (dvě děti), představím si, že jsem do večera někde v práci a musím řešit, jestli jsou děti připojené a po návratu i jejich úkoly (obzvlášť pokud rodič sám už na základce učivo osmé třídy zvládal tak na trojky a čtyřky), tak je mi jasné, že to musí být na palici. :-) Už takhle je a to je má dcera celkem inteligentní bytůstka, která celkem chápe, co se jí snažím vysvětlit. A jako lektork angličtiny i nějaké ty pedagogické zkušenosti mám.
A za svůj život jsem se už potkala i se smrtí, v rodině, u kamarádky, u známých. Ať už to byla nemoc, stáří, nebo sebevražda. Vím moc dobře, jaké to je, dívat se jí do tváře. Vždycky to s vámi nějak zacloumá. (A jak jsem kdysi psala – mnohdy nepoznáme život, dokud se nesetkáme se smrtí.) Stejně tak jsem se už setkala s tím, jaké to je, ocitnout se bez peněz (tisíce kilometrů od domova) a i bez práce. Vždycky se mi osvědčila jedna věc – hledat pomoc a podporu. Nemyslet si, že jsem nějak špatná, že si ji nezasloužím, že je všechno moje vina.
Každý si zaslouží pomoc a v téhle zemi je spousta lidí, kteří jsou ochotní pomáhat. Vzpomínáte na ty spousty dobrovolníků na jaře? Víte, že máte nárok i na psychoterapeutickou pomoc zdarma? A víte, že existují linky důvěry a že vás tam lidé vyslechnou a doporučí, kam se v současné době obrátit?? Vím to, protože jsem sama kurzem telefonické krizové intervence před 15 lety prošla. Nikdy nejste na nic sami, stačí si to uvědomit.
Co mi covid zatím dal?
Učí mě samostatnosti. A to i přesto, že vlastně nejsem úplně společenský člověk, spíš rodinný typ. A tak mi zavřené bary, restaurace, kina apod. moc nevadí. Kafe si občas koupím z okénka a na jaře jsme si domů nechali poslat brněnský frgál. A tak mi ani kavárna moc nechybí a dokonce jsem zjistila, že upéct si vlastní frgál je hračka a že jsou rychlé a neuvěřitelně dobré!
A přece je pro mě nejvyšší výzvou covid období právě to, že člověk najednou nemá ten kontakt s lidmi, který měl předtím, a který mě uměl povznášet, když jsem se necítila dobře. Zkoušela jsem to v minulosti na kratší období (desetidenní meditační pobyt, nebo sedmidenní pobyt ve tmě) a neuvěřitelně mě to baví, právě protože jsem velmi ráda sama, ale vnést všechno to, co jsem se na vipassaně nebo ve tmě naučila, do každodenního života je fakt náročné!
Teď jste odkázaní opravdu jen sami na sebe. Obzvlášť pokud jste buď sami, nebo žijete s partnerem, se kterým je lepší snad ani nebýt. Neumím si ani představit, jak to zvládají ti, kteří zkušenost takových meditačních pobytů nemají a navíc jsou společenské typy!
Což ovšem neznamená, že to není výzva, pro každého, kterou stojí za to přijmout! Tedy pokud se nechcete zbytečně trápit.
Covid mě také učí víc o tom, co se skrývá v zákoutích naší mysli. To jsou obvykle věci, které jsme tam kdysi zasunuli. Číhají tam na nás a hrozí, že nás zblajznou.
Ale spíš než o strachu, který teď covid debatám vládne, mluvím o té temné příšeře, která v nás může začít růst. Nejdřív má jen podobu nespokojenosti, ale postupně vás ovládne ve své plné síle – v síle vzteku a touze všechno zničit. Nebo v síle temné deprese, která ale touží po tomtéž.
Viděli jste někdy film o lidech posedlých démony?? Tak o něčem takovém mluvím. Něco se vás zmocní a už to nejste vy. Jak říkal v jednom videu Jordan Peterson – jak to, že se tolik Němců, celkem běžných lidí, podílelo na ukrutnostech 2. světové války? Někteří i vraždili, ti, do kterých byste to nikdy neřekli.
Jsou v nás temné síly a ty je třeba držet na uzdě.
A tak se učím tahle temná hnutí hněvu, vzteku a smutku i strachu v sobě držet na uzdě. Nebojím se ani covidu, ani o svobodu, ani o život, ani smrti. Distanční výuka mě ale hodně pokouší, přiznávám, a objevují se ve mě všechna ta silná hnutí, která znám ze svého dětství. Z dob, než jsem je v sobě potlačila. Už se jich nebojím jako kdysi, protože jsem se je uplynulých letech učila zvládat. Ale v téhle síle, v téhle vytrvalosti a v téhle osamocenosti jsem jim ještě nečelila.
Jak vidíte, miluju symboliku. Vždycky to byla právě symbolika, která mi pomáhala se dívat na svět jinak a vnímat jeho poselství. Však je na té tzv. Mimoňské cestě do Jiného světa hned prvním krůčkem. Když mi dcera, velká fanynka anime, loni pustila Made in Abyss, bylo to pro mě jako zjevení. To je přesně ono – cesta do hlubin Propasti, na které se člověk setkává s nejrůznějšími příšerami, nebezpečím a bolestí. A je na nás vykřesat ze sebe to nejlepší!
Celý seriál je z roku 2017, ale letos na podzim vyšlo pokračování! Ještě temnější. Ale i se základním poselstvím, které ve filmu i zazní – světlo člověk zahlédne v té největší temnotě. A film pak končí písní o tom, že „se modlíme za ty, o které jsme cestou přišli, za svou bolest, za svůj zármutek.” Ano, je to smutné…
A co si o covidu myslím??
Už mnoho let čekám, kdy tahle civilizace dopadne podobně jako ta egyptská, římská nebo středověká. To jest, kdy padne.
Už jsme tu měli otrokářství, feudalismus, socialismus, kapitalismus… co bude dál?? Vždy, když se ukazuje, že něco opravdu nefunguje, dojde ke změně. Je to zákonité. Nic nikdy nezůstane tak, jak to bylo. Kde je konec slavné Osmánské říši? Kde je konec slavné říši Karla IV.? Odvál je vítr.
To je ta jediná věc, kterou miluju na dějepisu. Že vám umí vnuknout myšlenku, kterou jsem jako středoškolačka vtělila do jedné povídky o cestování v čase. Že si nedokážeme ani zdaleka představit, co tady bude za 100, 200 nebo 400 let. A ne, to co je tu teď, to nebude. A bude to nakonec nejspíš něco, co bude v mnoha ohledech mnohem lepší. Takové jsou dějiny. Buďme tomu rádi.
Ale jak píšu ve své nové knížce – s největší pravděpodobností to budou zase jen jiné, nejspíš hezčí a barevnější kulisy tomu lidskému divadlu. Lidé budou dál vystrašení a hamižní. I když spousta ezoterických stránek vnímá covid jako velkou transformaci, myslím, že do toho máme jako lidstvo ještě daleko. Podobně jako valná většina jednotlivců, kteří nejsou zdaleka tak probuzení, jak si myslí. :-) Už před 2000 lety se věřilo v apokalypsu a spásu. A kde ji máme??
Všechno to, co se děje teď, beru jako první otřesy toho, co tu nemůže dál vydržet. Jsme v jakési mezifázi a pro spoustu lidí to bude podobně těžké, jako to bylo v minulosti pro šlechtice ve Francii, obchodníky s nástupem komunistické strany a dělníky s nástupem průmyslové revoluce.
Představa, že se vrátíme k tomu, co tu bylo před covidem, je naivní. Nevrátíme. Můžeme jen udělat co nejvíc pro to, aby ten přechod, který bude trvat mnoho let, byl co nejméně bolestný. Přece jen, už nejsme ve středověku. A aby to nebyl přechod do nějakého autoritářského systému, ze kterého se budeme pak muset taky nějak vymanit.
Ale kdo ví, možná právě to bude potřeba, abychom si jako lidstvo opravdu posunuli. Hluboce, duchovně, dál od těch malovaných povrchních kulis. Ty jsou už za ty tisíce let, co je pořád dokola přemalováváme, hodně vetché.
Je to jako v individuálním lidském životě – někdy si potřebujeme nabít, abychom se zvedli, zvedli hlavu a dokázali si dupnout. Čím víc tohle člověk chápe a prožívá ve svém každodenním životě, tím snáze snáší podobné kolektivní otřesy. Je na ně zvyklý a ví, že bude líp. Čím víc se člověk nechává spolknout tou temnou příšerou, tím složitější je pro něj zvednout hlavu, když přijdou kolektivní otřesy.
A proto se k dnešní době stavím tak, jak se stavím. Sleduju, co to dělá se mnou, před jaké výzvy mě to staví a jak je zvládnout. Jak v sobě nacházet sílu a důvěru. To je to jediné, co máme dnes v rukách.
Pokud tedy tenhle článek zrovna nečte nějaký ten ministr, premiér, primář apod. To, co se děje tam venku, pak přijímám podobně. Jak se říká – jak vnímáte sebe, vnímáte i svět. Tedy s důvěrou, že bude líp. S černým humorem, když vidím tu absurditu. A se snahou vnímat za tou absurditou něco víc.
A tak, upřímně řečeno, jsem vděčná, že jsem u toho. Nesere mě to a nejsem kvůli tomu nešťastná, i když už život holt není taková pohodička jako předtím. Nerozčilují mě ani ti politici. Ani oni, ani covid sám nejsou moje výzva. Jsem vděčná, že jsem u toho něčeho, o čem se jednou bude psát v učebnicích dějepisu. U nějakých zásadních změn. Je pro mě naprosto fascinující to sledovat. A ještě fascinující je pro mě, co všechno to vyplavuje a mění. Je to prostě bomba. V tom pozitivním i negativním smyslu. Je to prostě tak, jak to je.