O Vánocích se velmi často mluví jako o rodinných svátcích. O svátcích, kdy se rodiny sházejí a obdarovávají. A tak se Vánoce bohužel staly pro velké množství lidí svátky, které nejenže vlastně najednou nejsou pro ně, ale které zákonitě prožívají smutně nebo i naštvaně.
A přitom Vánoce nejsou v prvé řadě rodinnými svátky. Jen naše společnost už na to, zdá se, dávno zapomněla…
- Narazila jsem na příspěvky lidí, které trápí to, že si nerozumí s rodiči nebo sourozenci. O během Vánoc, kdy by přece měli být šťastně pospolu, ta bolest ještě víc vypluje na povrch.
- Narazila jsem na vtipný článek o tom, jak současné rozdělení na očko a neočko může zasáhnout do rodinných vztahů. Protože ano, někdy je to tak na hlavu, až se té absurditě člověk musí chtě nechtě smát.
- Sama jsem se stala terčem jedné nešťastné duše, která mě během štědrého dne a i předtím zavalila e-maily, z části nesrozumitelnými, z části stavějícími mě do role Antikrista a choré makovice. Hmm. Smutné.
- A samozřejmě nemohu zapomenout na všechny ty, kteří tento rok prožívají ty rodinné svátky bez někoho důležitého v rodině. Někdo jim zemřel. Někdo je opustil. A to zákonitě velmi bolí.
Vánoce ale přeci nejsou hlavně rodinnými svátky. A nejsou o dárcích, kterými se zahrneme.
Ano, je krásné, když máme to ohromné štěstí, že máme rodinu, dokonce rodinu, ve které se cítíme dobře, a dokonce i dost peněz na to, abychom se mohli obdarovávat. Je to štěstí, za které buďme vděční. Ale berme v úvahu, že je to štěstí. A nejsme nijak špatní, když takové štěstí zrovna teď a tady nemáme. Vždyť v každé pohádce jsou okamžiky, kdy Popelka utíká smutně za Juráškem, nebo kdy princ Velen bojuje s Mrakomorem.
Vánoce jsou svátky naděje.
Svátky světýlka v temnotách (vždyť proto se sladily s oslavami Slunovratu).
Můžete si myslet, že za tím byl nějaký zlý záměr církve.
Ale berte to i tak, že Slunce je nám vzdálenější než miminko. Ta naděje je vložena do člověka, jehož podstata je božská. I když nejste křesťané, ale třeba jen duchovně založení, není to přesně ta naděje a vnitřní síla, kterou jako lidé hledáme?
Není to přesně ono poselství Vánoc? Že trápení, které nyní prožíváme, jednou skončí?
Že pokud se nějak cítíme vinni tím, co nyní prožíváme (můžeme si za to sami, protože buď hřích, nebo zrcadlo, nebo prostě „něco se mnou musí být špatně!, co s tím můžu udělat?”, že je na cestě něco, co nás tohoto pocitu viny zbaví??
Protože dokud hážeme vinu na druhé, stáváme se jejich obětí. Pokud hážeme vinu sami na sebe, děláme sami ze sebe toho, kdo si zaslouží potrestat.
Tím skutečným viníkem vší naší nespokojenosti ale nejsou ani druzí, ani my sami. Ale dualita.
Proto najdete po celém světě pod povrchem nejrůznějších představ o dobru a zlu, vině a trestu, nebi a ráji, štěstí a neštěstí, spokojenosti a nespokojenosti to neduální učení. Které nás umí z tohoto všeho osvobodit a otevřít nám tak trochu jiný svět. Ostatně jaké to ovoce podle Bible utrhla Eva v ráji? Nemusíte věřit Bibli, ale můžete věřit v poselství, které si tady na Západě už léta neseme (křesťané, židé i muslimové) jako náš základní hřích. A který se moc neliší od představy, která je živá i na Východě. Že největší utrpení nám přináší touha po tom, co vnímáme jako dobré, a snaha se vyhnout tomu, co vnímáme jako špatné. A lhostejnost.
A tak nebuďme lhostejní vůči tomu, jak se věci mají, a:
- ponořte se do vánočních pohádek a vnímejte, kde na té cestě hrdiny / hrdinky jste.
- a čerpejte z toho naději.
- nebo vděčnost. :-)