Je mi fuk, že krvácím
Už se vidím – jdu rozesmátá po ulici a teče mi krev. Ale to neva, hlavně že jsem děsně pozitivní. Hlavně že tím nikoho neotravuju. Ta rána zatraceně bolí, ale to taky neva. Nenechám se přece nějakou tou otevřenou zlomeninou vyvést z míry, že jo? Jdu, však se nic tak strašného neděje. Však ono to přejde.
Jo a klidně mě do té zlomeniny ještě kopněte, s tím jsem taky v pohodě.
Přijde vám to absurdní? Postavené dokonale na hlavu? Mně taky. Ale přesně tohle se tak často děje! Když do někoho vrazím, ten někdo spadne a rozbije si hlavu, nejspíš se k němu skloním a pokusím se mu nějak pomoci. I kdyby to mělo být jen zvednout telefon a zavolat záchranku, která ví, jak na rozbití hlavy. To asi většině přijde normální. Když do někoho vrazím symbolicky, tj. „něco zraňujícího mu řeknu”, a jeho to fakt zraní, co uděláte?
Stejně jako u rozbití hlavy, nemusíte ho hned dávat sami psychicky do pořádku. Ale nechat ho být, říct mu, že si za to může sám, nebo mu do té rány ještě kopnout, to asi v pořádku není.
A co je ještě absurdnější? Že se stejně necitlivě někdy chováme i sami k sobě. Máme pocit, že nemáme právo na to cítit se zraněně. Že nemáme právo říct tomu druhému, že nám něco zraňujícího řekl. Že to všechno musíme snášet a dělat, jako že nic. Zafačovat si všechny ty rány a jít dál.
Někdy jsme sami k sobě tak necitliví! Není divu, že jsou i druzí necitliví k nám, když oni na rozdíl od nás netuší, kde máme jaké bolavé škrábance a rány. A čím víc hrajeme tu hru na pozitivno a na „můžeš si za to sám”, tím necitlivější můžeme být.
Kdo se pak může divit, že začneme mít strach? Strach, že nás někdo do té zafačované rány opět praští? Někdy je strach totiž naprosto oprávněný a dokud tu bolest v nás nevyléčíme, logicky se nás snadno kdykoliv opět zmocní. V tomto případě nepomůže se stále dokola vystavovat tomu, čeho se bojíme, abychom přišli na to, že nám to ve skutečnosti neublíží. V tomto případě pomůže nejdřív tu ránu otevřít, vyčistit a začít léčit.
Právě jste dočetli čtyřicátou osmou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma PODSTATA STRACHU elementu VODA. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.
Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně (zdarma):
>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<
(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)
Těším se na další online setkání příští týden!