Nepustím a nepustím, i kdybych se měl spálit
Představte si týpka, který se neustále ochomýtá kolem kamen. Stokrát mu klidně řeknete, ať si dává pozor, že stačí málo a spálí se. A on pořád nic. Až jednou. Znáte ono: „Já ti to říkal! Já ti to říkala!” Jak jinak, spálí se.
Čekali byste, že se pokusí co nejdřív tu bolest nějak ztišit. Že se nějak ošetří. Že se od těch kamen bude držet dál, když ví, co za bolest mu umí způsobit. Že to není žádný výmysl, ani představa. Že jsou fakt rozpálená a fakt pálí.
Co myslíte, že udělá??
Drží se těch kamen dál a kvílí: „To bolííííí! To jsou ale děsná kamna, proč proboha tak pálí?? Proč je někdo nedá pryč? Proč je někdo nezhasí?? Auuuuuuu.“
Přijde vám to praštěné? Absurdní? Pak vězte, že něco podobného děláme všichni dojednoho. Kdy? Kdykoliv se bráníme tomu, co je. Kdykoliv se neumíme smířit s tím, co je. Kdykoliv neumíme (od)pustit. Kdykoliv vzpomínáme, jen abychom si stěžovali, kvíleli a obviňovali, držíme se pomyslně rozpálených kamen, které nás jen dál zraňují.
Když se ne a ne pustit (odpustit), napadne vás někdy podívat se na to, proč se těch kamen tak urputně držíte??
Vaše bolest je reálná, nemusíte ji přiživovat ještě víc.
Velmi často kamna za nic nemohou. To vy jste se dotkli něčeho, co pálí.
I kdyby měla kamna nožičky a spálila vás úmyslně, pokud sama nepochopila, že vás spálila, tím, že se jich budete držet dál, nic nevyřešíte a kamna o ničem nepřesvědčíte. Čím víc se o to budete snažit, s tím větší pravděpodobnosti budou svou vinu o to urputněji popírat.
Vždyť kdo by jen tak chtěl vidět, nebo snad dokonce i přiznat svou vinu? Možná s časem… však to asi znáte sami u sebe.
Nemá smysl říkat si, že kamna vlastně vůbec nepálí. Pálí.
Stačí si uvědomit, že kamna pálí, že dotknout se jich bolí, a příště se kolem kamen již neochomýtat. Toť vše. Nestalo se nic špatného, co byste museli kamnům odpustit. Prostě jste se jen spálili. Ošetřte ránu podle toho, jak moc závažná je. A je to.
Jo, a když vám to nedá a budete se chtít ochomýtat, co takhle být pro příště tedy trochu bdělejší??
Právě jste dočetli dvacátou osmou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma JAK NA ODPUŠTĚNÍ ÚPLNĚ JINAK, poslední téma elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). A také o 5 omylech ezoteriky a osobního rozvoje.
Pokud vám ještě absurdní hříčky do mailu nechodí, napište si o ně:
>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<
(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)
nebo
>>PDF (2 strany) o té jedné jediné věci o 5 omylech, si stáhněte ZDARMA zde <<
(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)
Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:
Jak se smířit s tím, co je, kudy vede ta cesta od trápení k vnitřní radosti, nebo jakou první pomoc sám sobě poskytnout, najdete v měsíčním online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa (zdarma)… viz Mimoňská cesta do Jiného světa
Těším se na další online setkání příští týden!