Myslím, že vím, a přitom houby vím
Děláme to všichni a děláme to snad pořád.
Myslíme si, že víme.
Buď proto, že si myslíme, že jsme chytří. Nebo že jsme vzdělaní. Nebo že tak to říkali v televizi. Ve zprávách nebo v dokumentu na dvojce. Protože nám to řekli ve škole. Protože je to napsané v nějaké knize. Protože nám to řekl někdo, koho považujeme za znalce nebo autoritu. Osobně miluju FB skupinu Religion Discussion. Tam je totiž krásně vidět, kam to vede, když si myslíme, že víme, protože jsme si někde přečetli, že někdo něco ví…
Já vím a ty říkáš něco jiného, pak houby víš.
Kdo si přizná, že ne všechno ví? A že i ten druhý může mít pravdu, i když ta jeho pravda se s tou naší pravdou zdá být v rozporu?? Máte alespoň snahu najít společnou základnu? Třeba jen maličký bod, ve kterém se to vaše A propojí s B toho druhého a jakýmsi zázrakem popře představu, že to nejde? Že stojíte proti sobě?
Kladete si někdy otázku: „Co když má i ten druhý pravdu??”
Někdy nespoléháme na to, co jsme slyšeli, četli nebo nastudovali. Někdy si uvědomíme, že to nestačí. Že musíme mít svou vlastní zkušenost, ze které můžeme vycházet. Díky které si můžeme všechno to, co si jen myslíme, že víme, také ověřit.
Ale myslet si, že naše osobní zkušenost něco vypovídá o tom, jak se věci opravdu mají, je stejně absurdní jako myslet si, že o ní vypovídá nějaká kniha nebo nějaký jeden člověk nebo třeba i skupina lidí a jejich osobní zkušenost.
Je to stejně absurdní jako si myslet, že slon vypadá jako kůl nebo lano…
Znáte ten příběh o slonu v temné místnosti?? O té skupince lidí, kteří v té temnotě stáli kolem slona, každý ho držel za jednu část jeho těla a z té malé části toho, s čím měli svou osobní zkušenost, se snažili určit, co v té temnotě vlastně je??
Hloupost, co?
A přece i tohle s velkým gustem děláme. Nebo vy snad ne? Nikdy?
A přitom se stačí otevřít tomu, že pravda je tak bohatá a mnohovrstevnatá a často i paradoxní, že ji lidský mozek (ani ten náš) nikdy nedokáže postihnout ve své úplnosti. Že my sami úplnou pravdu nikdy nemáme. Že ani druzí ji nikdy úplně nemají. A že i osobní zkušenost, naše i druhých, je zákonitě pouze osobní a ne univerzální.
Otevřít se tomu, že jednotliví lidé znají a vnímají jen střípky, větší či menší puzzlíky, celkového obrazu. A že pouze otevřenost myšlenkám a zkušenostem druhých nám může pomoci ten náš pohled na to, jak se věci opravdu mají, rozšířit.
Právě jste dočetli sedmnáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma SLON V TEMNÉ MÍSTNOSTI elementu ZEMĚ (ano element DŘEVO již skončilo a brzy začne element OHEŇ). Série, která vychází z ročního online projektu STROM ŠTĚSTÍ, má celkem 50 dílů.
Jako DÁREK posílám všechny absurditky při vstupu do ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ
(I ten je ZDARMA :)