Všimli jste si? Když s Vámi někdo sdílí sám sebe, své příběhy, radostné i bolavé, ocitáte se najednou v úplně jiném světě. Každý si totiž žijeme v tom svém. Co člověk, to jiná dimenze bytí. Jiný světonázor. Jiné zvyky a rituály. Jiná kultura. Čím blíže geograficky a jazykově si jsme, tím více styčných bodů máme. Ale tím je také pravděpodobnější, že přehlédneme, v jak rozdílných světech žijeme.
Já si to uvědomím vždy, když se ocitnu na delším meditačním pobytu s ctnostným mlčením. Děláme totéž, jíme totéž, procházíme se na tomtéž místě – ale pak se ukáže, v jak jiném světě jsme vlastně žili. Ve světě naší mysli.
Spousta lidí zná bohužel sdílení jen jako „ten furt vykládá sám o sobě”, nebo „zas mě jen otravuje svými problémy jako bych neměl své… jako by všichni nějaké neměli”. Můžeme si za to tak nějak sami, ano. Zvykli jsme si jen stěžovat a ne se sdílet. A u druhých jen těžko dokážeme vidět něco, na co sami nejsme zvyklí…
Když mluvíme o sobě, obvykle jen proto, abychom prosadili sebe a své nápady a své pravdy. Vykládáme jen o svých vlastních přáních, nebo těžkostech. A zapomněli jsme, jaké to je naslouchat druhým. Zapomněli jsme, že jde o sdílení zkušeností, což je víc než sdílení faktů. A zapomněli jsme, že sdílení není sebestředné. Právě naopak.
Sdílení jde za Vámi a otevírá Vám nový svět
Když s Vámi někdo sdílí svůj svět, je to velký dar. I když on/a si třeba jen stěžuje. V podstatě ale dělá mnohem víc než to a je na Vás, zda si to v té chvíli uvědomíte.
Continue reading „Sdílení je jako cestování. Aneb železná opona se zvedá…“