Už jste to určitě mnohokrát slyšeli: „Hlavně nedávej nevyžádané rady!“ Ale jestli jste v duchovním světě noví, možná nevíte, jak velký prohřešek to je. Možná si říkáte, že poradit někomu přece nemůže být velký hřích. Jenže ono je to celé složitější…
A o to víc se v tom zamotáte, pokud onomu nedávej nevyžádané rady budete stoprocentně věřit.
Jak už to chodí – v dualistickém světě máme tendenci vnímat svět černobíle. Buď něco platí, nebo to neplatí… a hotovo. No a pak se chytnene nějaké pravdy a držíme se jí. V biblických dobách se tak chovali farizejové, kteří nehleděli na nic jiného než na literu Zákona. A od nepaměti všichni ti, kteří slepě věří jednoduchým a zjevným výkladům a nejdou víc do hloubky.
Kolhberg to ve svém výzkumu stádií morálního rozvoje dělil do několika stupňů. Ten zákonický (např. je červená, tak budu stát, i když nic nikde nejede) patří mezi ty nejvyšší stupně. Pochopitelně. Pravidla nám pomáhají přežít, pomáhají nám se tady nepřizabít, pravidla nám pomáhají nemuset neustále přemýšlet, co je správně a co ne, reagovat automaticky. Zjednodušuje nám to život i soužití.
Ale mrkněte se na Kohlberga. Není to ten jediný stupeň. A i když spousta náboženských směrů nás naučila ctít Zákon, který jsme si pak jen modernizovali a upravovali, najdou se i takové, kteří vnímají, že Zákon má svá omezení. Mrkněte se na taoismus (třeba 57. kapitolu Tao-te-ťingu). Mrkněte se na dzoghčen. A mrkněte se na druhou stranu teď do USA na problematiku potratů. A nejspíš vám to bude jasné.
Ano, je rozhodně moudré nedávat nevyžádané rady. Však je také základním pravidlem taoismu nevměšovat se (wu-wei). Ale někdy je velmi moudré ji dát, i za cenu toho, že vám ji někdo omlátí o hlavu. I za cenu toho, že vás možná někdo nepochopí. A hlavně – je velmi moudré nepranýřovat ty, kteří poselství přinášejí. Protože možná mají co říct.