… s tím bych ani neměla problém. Vím, kde ho hledat. Vím, jaké to tam je. Vím, jak se tam dostat. Ale proč já vlastně nechci??
Hledání zdroje vnitřní síly a důvěry je v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 téma tohoto týdne. Ano, ještě neskončil, ale v sobotu odjíždíme na lyžovačku a poslední, co budu chtít (a moci) v neděli dělat, je sedět u počítače :-) Uzavřeme tedy tak trochu předčasně tento týden už nyní. I tak je o čem psát…
Třeba o tom, že mi začaly lézt do vědomí sny
Vzpomínám na předloňský několikadenní retreat (něco jako vipassana), který byl spojený s jógou snu. Zajímavé. Pro ostatní asi tím, co všechno se jim zdálo. Pro mě hlavně hlavně tím, že jsem to většinou prospala. A budík pro celou místnost, ve které jsem spala, mohl vyzvánět, jak chtěl. Já totiž spánek miluju a sny si nepamatuju.
Tentokrát se mi ovšem do snů začaly vkrádat prapodivné vize.
Jako třeba ta představa, že bych měla sednout do auta a cosi komusi kamsi odvést. To je toho, řekněte si možná. No, ale proberme to spolu: řidičák sice mám, ale je to už spoustu let, co jsem řídila. Řidičák jsem dostala až napotřetí. Poprvé jsem si nevšimla předjíždějícího náklaďáku (nepozornost vybičovaná nerudným policajtem na zadním sedadle). Podruhé jsem si nevšimla náklaďáku na hlavní silnici (pozornost byla tentokrát vybičovaná na plné pecky, ale i tak jsem ho kupodivu neviděla). A jet jsem měla v Káhiře (umíte si to vůbec představit?? tu dopravní situaci tam??).
Pro mě je taková vize symbolem toho, že se po mně chce, abych spáchala sebevraždu a ještě vzala pár lidí s sebou. Neboli tlak na to, abych dělala něco, v čem si absolutně nevěřím (možná proto tedy to téma na příští týden, které já už znám, ale Vy ještě ne?? :-)).
O druhém snu Vám ani vyprávět nebudu. Týkal se mé dcery a byl dost nehezký. Ještě že mě napadlo se k němu navzdory nechuti vrátit a dát mu zázračný pozitivní konec…