Možná vám to přijde jako hodně drsný titulek nového článku… ale již dlouho mi nepřišlo, že něco je třeba napsat. Až teď.
3.3. 2022 jako by se v mém životě objevila připomínka toho, že lidstvo má své zkoušky. A také lepší budoucnost.
„The trial never ends – soud nikdy nekončí” – jsou slova, která zazněla v mém oblíbeném seriálu z dob dospívání, Star Trek Nová Generace. Viděli jste ho někdy?? Sledovali jste ho někdy podobně jako já? Epizodu za epizodou? Film za filmem?
Sci-fi příběh z budoucnosti, který si nejspíš tenkrát na přelomu osmdesátých a devadesátých let nemohl moc akčně vyskakovat (přece jen na to nebyla ta správná technika), a tak se zabýval spíš tím, co to znamená být člověkem. A zabalil to do vtipného, napínavého dobrodružství objevování míst, kam lidská noha dosud nevkročila. A já to tenkrát hodně žrala.
Však jsem chtěla být astronautka nebo aspoň pracovat v Hvězdném městečku. :-)
Moderní návrat kapitána Kirka mě zklamal. Byl moc akční. Prostě moderní. Ale pravda, „Sherlock Holmes” jako jeden z hlavních antagonistů jednoho z nových filmů, to celkem zachraňoval. A také pár fórků, à la nový Spock vyhazující Kirka z lodi na mrazivou planetu. O to víc jsem se těšila na návrat kapitána Picarda z Nové Generace hvězdné flotily.
Jak Patrick Stewart, dnes již osmdesátiletý anglický herec, který hrál i v Shakespearových hrách, zvládne hrát kapitána, který tak často musí tahat lidstvo a svou posádku z nejrůznějších meziplanetárních problémů?
První řada nebyla špatná, ale… a pak přišla 3.3. tohoto roku řada další. A vypadá velmi nadějně. Klasickým startrekovským posunem v čase se vrací do roku 2024 a člověka o to víc opět napadá jak jiná je Země 21. století a 24. století.
JE LIDSTVO OPRAVDU NESCHOPNÉ SE DOMLUVIT A ZAJISTIT SLUŠNÉ ŽIVOBYTÍ VŠEM?
Dnešní Země vypadá místy jako ráj a místy jako peklo. Záleží na tom, v které zemi a v které rodině jste se narodili. Ostatně se někdy říká, že to právě tady na Zemi se lidé přerozují dle své karmy. A jen málokdo tyto dvě jasně určující podmínky dokáže překonat a přiblížit se víc tomu ráji, pokud se narodil v pekle. Česká republika je blíž onomu ráji, i když i tady se najde spousta pekelných míst.
Spousta lidí na planetě trpí. Spousta lidí hladoví. Spousta dětí se stále nedožije dospělosti. A spousta nemocných umírá jen proto, že nemá přístup k zdravotnické péči. Spousta lidí se narodilo do válečných zón. A spousta lidí v nich prožívá své dětství a dospívání. My to zde tak palčivě obvykle nevnímáme, ale stačí vyrazit na dovolenou do Egypta nebo na Srí Lanku a nezdržovat se jen v turistických oblastech. Nebo můžete jet pomáhat do Afriky.
Když jsem dospívala já, pobíhali jsme v igelitových pytlíkách a učili jsme se nasazovat na čas plynové masky. Mí rodiče zažili druhou světovou válku jako děti a nevítali sovětské tanky jako dvacátníci. Má dospívající dcera vnímá válku za humny.
Někde na tom kapitánském můstku se řeší rozbroje, diplomatické půtky, rozdělení vlivu a teritorií. Dnes a také v tom startrekovském světě 24.století. Spousta lidí mimo můstek prostě žije své životy, tak, jak to daná situace zrovna vyžaduje. Neřeší to, co vyřešit nemohou. Pak jsou tu rebelové, kteří se snaží něco změnit. A jsou tu také ti, kteří velmi citlivě vnímají, že svět je nemocný. Země. Veškerá existence na ní, neživá, rostlinná, zvířecí i lidská.
MOŽNÁ ANO?
Gene Roddenberry, autor prvního Star Treku, patřil možná právě mezi ty citlivé umělce, který se rozhodl stvořit svět a příběh, kde Země nemocná není. A která může objevovat vesmír a propojovat další a další civilizace. Je to právě Star Trek, kde už v šedesátých letech posadili na jeden kapitánský můstek Američana, Rusa, Japonce, mimozemšťana (Vulkánce Spocka) i ženu černošku. A byly to další pokračování, kde se na můstku objevil i první Klingon – Worf. Zástupce nepřátelské bojovné rasy, se kterou se pozemská vesmírná loď na svých cestách potkala.
Multikulti? No, vše má svou temnou i světlou stránku. Ale jistě není sporu o tom, že nejrůznější rasy (i ty případné mimozemské) musí hledat cestu, jak spolu žít, aniž by si vzájemně překážely. Co nastává, když se to nedaří, můžeme vidět kolem sebe. A týká se to nejen států či náboženství, týká se to i jednotlivých lidí. Jak zásadní je spolupráce, porozumění, ochota vnímat druhé a hledat tu zlatou střední cestu, o které je na tomto blogu tak často řeč.
Není to snadné. Mnohdy nerozumíme ani sami sobě, svým strachům, touhám, emočním vznětům, nátlakům a manipulacím. Někdy jsme my sami rozpolcení a nevíme, co dělat. O to složitější je hledat porozumění mezi lidmi, státy, nebo civilizacemi. Je to nejspíš jako předpovídat počasí – příliš mnoho proměnných. Takže vlastně můžete říct s jistotou jen to, že do hodiny udeří blízko tornádo.
Nicméně Star Trek pro mě vždy představoval to světlo ve tmách.
Byla jsem mladá a vnímavá a toto světlo jsem hledala. Dnes jsem o nějaká léta starší, pár jiných civilizací než tu naši západní, jsem už poznala, a stále tu naději v sobě nosím.
I v podobě toho startrekovského příběhu, nebo řekněme mýtu, který popisuje svět, kde se lidstvo dokázalo domluvit a pustit se společně dál za hranice známého vesmíru. Naději, nebo řekněme utopii, to je jedno.
Věřím tomu, že dokud je naděje, dokud člověk směřuje za světlem a věří, že Země a veškerá existence na ní ještě neumírá, ale že je možné ji vyléčit, pak se nám žije líp. A že dokud máme vizi, je větší pravděpodobnost, že najdeme způsob, jak onu vizi naplnit.
A JAKÝ SOUD TO NEKONČÍ?
Ve Star Treku zkouší lidstvo (a kapitána Picarda) bytost Q. Jde o všemocnou bytost, která se umí pohybovat v čase a prostoru. Lusknutím prstů. :-) Vytvoří vám jakoukoliv realitu a sleduje, jak se v ní zachováte.
Prokážete, že jste moudří a lidští, nebo jste nebezpečnou divokou rasou, která si zaslouží vyhladit?
Sdílíte stejné přesvědčení jako Picard, když cituje v jedné epizodě Shakespeara? (Replika, kterou nejspíš už Patrick mnohokrát říkal na jevišti. :-))
„Co on říkal s ironií, to já říkám s přesvědčením. Jak dokonalý tvor je člověk, jak šlechetný rozum, jak velké, neomezené schopnosti, jak obdivuhodný vzezřením, roven andělům, intelektem jako Bůh.”