Vlastně je to dost smutné. To, co jsem musela tento týden udělat. Mně to sice ohromně ulevilo, ale kéž by se to bylo nemuselo stát.
Jsou lidé, kteří mají obvykle velmi brzy jasno. Tenhle se mi nelíbí, s ním nechci nic mít. A jsou lidé, kteří mají ve zvyku spíš druhého postupně poznávat a hledat společnou řeč. Jsou lidé, kteří jsou víc konfrontační, a jsou lidé, kteří nemají konflikty v oblibě. Je to i hezky vidět teď během prezidentské kampaně. A mám dojem, že ta druhÁ skupina je velmi malá.
Někdy je potřeba, aby první skupina nebyla tak hrrrr.
A aby druhá skupina řekla jasné ne.
Blbé je, že když se u druhé skupiny dostanete k oné hranici, za kterou už odmítá pokračovat dál, obvykle jste to už hodně pokazili a už není cesty zpět. V 99, 9999999 procentech. To jest, musel by se stát zázrak, museli byste takového člověka nějak přesvědčit, že má změnit názor. Ale není to snadné.
DOŠLA JSEM K TÉ SVÉ HRANICI
To je asi to nejsilnější, co se tento týden odehrálo. Začalo to už na nedělním čchi kungovém instruktorském semináři, kdy jsem si uvědomila, co všechno snáším a jak mi to ubližuje. A naprosto zbytečně! Nejde totiž o nikoho, se kterým nutně musíte hledat tu společnou řeč, protože jste s ním v častém kontaktu. S partnery, s rodinou, s dětmi, s kolegy v práci.
O to je možná snazší to ignorovat.
Už jste slyšeli o Enneagramu? Já kdysi myslívala, že jsem klasická studijní pětka, která hledá a nesdílí. Pak jsem začala sdílet a dozvěděla jsem se, že jsem spíš devítka. A to mi dávalo smysl. Enneagramové devítky totiž dělají přesně tohle – vyvolají ve vás pocit, že tu pro vás vždycky budou. Že máte otevřené srdce, že vás chápou, že vám budou odpouštět. A ano, ony budou. Velmi, velmi dlouho a upřímně. Až se jednou ta hluboká, hluboká studna jejich otevřeného srdce zaplní tou poslední kapkou.…
A devítky si řeknou, že už jim to stačí.
Že už nebudou hledat společnou řeč, vysvětlovat, odpouštět a chápat.
A rozhodně nebudou poslouchat narážky na to, že to přehánějí.
Že správné přátelství snese úplně všechno.
Láska ano. Ale přátelství má svá pravidla.
Naslouchejte, sdílejte a komunikujte.
Nemyslete si, že ten váš úhel pohledu je ten jediný správný.
JE TO VELIKÁ ŠKODA
Kladla jsem si minulý víkend otázku, jak k tomu všemu, co se od začátku roku odehrávalo, přistoupit. Neumím člověka jen tak odmítnout. Prásknout za sebou dveřmi. (Tedy prásknout umím, ale zase je otevřu. :-)) Zároveň mě to už příliš dlouho užíralo a nemělo to řešení.
A i když často říkávám, že ten klid je hlavně v nás, někdy je potřeba přestat přiživovat to, co v sobě ten klid nenese. Včetně vztahů, které vám do života klid nepřinášejí, i když jste se o to léta snažili.
Je možné mít v sobě klid, i když venku bouří. Zažila jsem to xkrát. Ale jsou chvíle, kdy je hloupost podporovat vztahy, které jsou už dávno mrtvé. Vztah, o který nepečujete, totiž umírá. Můžete se ho snažit křísit, ale po nějaké době prostě zemře.
Ano, je smutné, když se jednoho dne proberete a zjistíte, že to, co jste považovali za věčné, skončilo.
Může to být pro vás šok, když vám tohle Devítka řekne.
A je smutné, když to musíte pohřbít vy jako Devítka.
Právě proto, že ten druhý si toho ani nevšiml.
O to smutnější je, když se s tím pohřívá dlouholeté přátelství, které pro vás opravdu hodně znamenalo. Které vám do značné míry změnilo život. Které se vás kdysi dávno dotklo, díky kterému jste se začali otevírat a které pro vás bylo nesmírně cenné.
Některé volby jsou prostě velmi těžké. Ale měli bychom v životě volit to, co je životné a v co věříme. A měli bychom volit s láskou. Protože vztahy se nemají pohřbívat s těžkým srdcem nebo se vztekem, ale s díky za všechno, co nám přinesly. A s přáním toho, aby se oběma stranám dařilo co nejlépe.