Za celá léta, co na blog píšu shrnutí týdne, se mi nestalo, že bych psala rovnou dvě naráz. :-)

Jarní prázdniny ale vždycky trávím bez počítače, snažím se být online co nejméně a třeba číst a číst. (Před pár lety jsem hltala třeba Kindle knížky o kvantové fyzice… moc zajímavé.) Vždycky si ráda zalezu na svou horní postel na palandě. Líbí se mi tam.

Máte raději spodní část, horní část, nebo raději na palandě nespíte vůbec a vybrali byste si klasickou postel nebo dvoupostel dole??

A tak jsem to nejsilnější z minulého týdne shrnula v krátkém příspěvku na FB (viz níže).

A tento týden najdete hned pod ním.

* * *

Kapitola 7 elementu DŘEVO – Víte, co vše nám může život dát, když mu nebudete vzdorovat? 

NEVZDOROVAT A NEREZIGNOVAT….

Na jarní prázdniny si počítač neberu, a tak nepíšu ani klasické shrnutí týdne na blog, ani neposílám email.
A přece bych se chtěla podělit o krásný závěr týdne věnovaného vzdoru.
První den lyžování.
Krásné počasí… tedy ještě předtím, než jsem toto vyfotila. Slunce svítilo natolik, že známí pátrali po opalovacím krému.
Dcera se zasekla, že lyžovat nechce. Já chtěla z X dobrých důvodů, aby šla.
Navíc další 2 dny má pršet…
Mám ji nechat na chatě? 16 let, můžu být ráda, že nekoulí puberťácky očima.
Nevzdorovat tomu, jak to chce?
Ale co kdyby nevzdorovala ona? A prostě šla? :-) Kdo je ten, kdo má ustoupit??
Nakonec jsme nevzdorovala ani jedna tomu, jak to má ta druhá. Zlatá střední cesta, ty miluju, však víte.
Vyšly jsme si vzájemně vstříct. Chvíli jsme lyžovaly, chvíli jsme se jen tak na Skalce kochaly výhledem na nadšenější lyžaře než je zrovna má dcera.  Šly jsme na lyže déle, než jsem původně chtěla, ale tak normálně, jak obvykle stejně chodíme.
Užily jsme si to nakonec obě a nadýchaly jsme se té čerstvé čchi.
Bez velkých hádek, vzdorovitých scén, nucení a otrávenosti.
Našly jsme si ten proud, kterým jsme mohly tu překážku obeplout… Bez vzdoru i rezignace…
Miluju, když se takto projevují témata týdne.
Jen si říkám… ten příští je o tom, oč se opřít, když jde do tuhého…??
* * *

A jak tedy dopadl týden věnovaný 8. tématu??

OČ SE OPŘÍT, JAK DŮVĚŘOVAT ŽIVOTU…
8. kapitola nabízí mnoho témat, na které je možné se zaměřit. Zamyslet se nad tím, proč nám dělá potíže pohnout se směrem, kterým bychom se pohnout chtěli. Zkoumat zdroje důvěry v to, že cokoliv se děje, má smysl. Najít, oč se dá opřít, když najednou ztratíme pevnou půdu pod nohama – v té prázdnotě, v okamžicích, kdy jako by se nám hroutilo všechno, nač jsme dosud spoléhali.

A je tam toho ještě mnohem víc. Každý týden, kdy se tomuto tématu věnuju, bývá jiný. Odhaluje nové věci, dává nové zkušenosti právě v této oblasti.
Já jsem třeba tento týden zjistila, že to, co třeba pro mého muže může být zdrojem zklamání, může být pro mě i zdrojem radosti. Jak to už bývá – pokud jste v přechozím týdnu objevili, jak důležité je poznat, kdy je váš vzdor zcela legitimní a kdy je to jen kontraproduktivní strach apod., pak se můžete týden na to vyvarovat zbytečnému zklamání… 
Ve zbytku týdne totiž dcera odmítala jít lyžovat.
Ani na snowboard si to nechtěla jít zase zkusit. Což mě tedy překvapila. Tvrdila, že týden na horách na lyžařském výcviku se školou (je v prvním ročníku na střední) jí stačí…
Manžel z toho byl otrávený. Já se rozhodla se kvůli tomu netrápit a nikoho s sebou na lyže netahat, když o to nestojí (ono to není ani dvakrát bezpečné, na lyžích musí být člověk rád a bdělý). V neděli jsme si to navíc vyzkoušely, a i když to bylo nakonec lepší, než prý čekala, zcela nadchnout pro delší lyžování se mi ji nepodařilo.
A tak jsem si konečně po letech zalyžovala pořádně! 
Na svahu jsem byla několikrát už krátce po otevíračce.
A ve čtvrtek jsem si koupila celodenní jízdenku a brázdila svahy přes 5 hodin!
S kamarády jezdíme na lyže už mnoho let a docela jsem je prý šokovala. :-) 
Obvykle totiž vyrážím s dcerou na lyže až na dvanáctou a najednou jsem byla na lyžích dřív než všichni ostatní. :-)
Ano, jsem totiž ten typ, který jezdíval roky na lyže do Harrachova i sama.
Miluju lyžování!

Ano, někdy vám Život přihraje takovou možnost.  A je fajn, když zjistíte, že Život stojí při vás.

A že nemusíte nikoho do ničeho cpát, protože i to, jak to právě má, je nejspíš Ok. Mně dcera mile překvapila, že se rozhodla jet na lyže se školou, protože na základce nebyla moc družná a na hory se třídou nejela. Není nad to, dát si vzájemně prostor být takoví, jací se cítíme. Ale zároveň hledat tu zlatou střední cestu nějaké dohody a zkoumat, zda je možné druhé nadchnout pro vaši myšlenku, nebo ne.
Bylo také zajímavé vnímat, jak se mi dařilo vyhýbat karambolům s ostatními jezdci.
(Měla jsem vnuknutí počkat, až mě lidé za mnou předjedou… a šup, těsně přede mnou jeden lyžař pak spadl a sunul se nekontrolovaně dolů… býval by mě asi vzal s sebou.)
Lyžuju totiž bez helmy (vím, bezpečnost… ale někdy mám pocit, že lidé se kvůli bezpečnosti za chvíli oblečou do brnění, všechno zavřou na zámek a budou se snad bát i vystrčit nos, aby se jim něco nestalo). A o to lyžuju opatrněji a obezřetněji. Střet s rychlým lyžařem by pro mě nemusel dopadnout dobře.
Podobně jsem pak sbírala hůlku a jednu lyži jinému lyžaři, kterému jsem také dala přednost. :-)
Sem se mu hodila… :-)

ČCHI KUNG A MELANIE MARTINEZ

Ještě další dvě věci se tento týden staly, o kterých bych se měla zmínit. Melanie Martinez po mnoha letech vydala první song (zatím jen audioverzi) ze svého nového alba. A ta se tedy rozhodně ničeho nebojí. :-) (Mrkněte na video z koncertu v Chile, kde zpívá právě o onom stavu po smrti…) Jestliže její přechozí alba byla o problémech dětství a dospívání ve školách včetně prvních lásek a i má dcera z jejích písní jistě čerpala na základce hodně opory, tentokrát je jejím tématem smrt a znovuzrození.

V hodně zajímavé nelidské podobě. Čtyřoké. :-) 

A i nové songy, které jsem už zaslechla, jsou velmi zajímavé. Opět.

Jestli naše zpěvačka Kratochvílová jako by se pomátla nebo prostě jen chtěla přitahovat pozornost tím, jak se různě maskuje (viděli jste??), Melanie jako by se opravdu kreativně vtělila do nové podoby své postavy Crybaby, která na konci jejího filmu K12 vstoupila na do portálu… do nového života…

A tento týden jsem opět vypomáhala na instruktorském kurzu čchi kungu. Tentokrát celý víkend včetně hodnocení metodických výstupů nebo pomoci s tím, jak studenty naučit vnímat čchi, nebo vnímat technické nedostatky v pohybech. U sebe a také pak u jejich případných budoucích studentů. (A ne, v orlím čchi kungu nejde hlavně o to být dokonalý, ale ono to prostě líp funguje, když se vyvarujete některých věcí. :-))

A jak už jsem také psala, čchi kung je pro mě vždy tím, oč se mohu opřít. Co mi dává nástroje cítit se uvolněji, autentičtěji, spokojeněji. A někdy je tak zajímavé vidět sama sebe před mnoha lety v některých studentech. Hlavně těch hodně jangových, až střelených nebo děsný se snažících. :-) Ne že bych taková také neuměla stále ještě být (třeba umím zapomenout v autobuse čepici, normálka.) Ale také je pro mě už mnohem mnohem snažší se zklidnit a zvládat, co bych si kdysi myslela, že je pro mě nezvladatelné….

A tak jsem oba týdny strávila opět v souladu s tématy týdne.

A úvodní obrázek ze Sněžníku můžete vzít jako takový impulz k otázce – jak moc důvěřuju tomu, že mě TO nese, i když to vlastně moc nevidím. Jak moc jsem ochotný riskovat a vznést se?? :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *