Zjistila jsem, že na konci roku 2023 uplyne DESET LET od doby, kdy jsem vyrazila na cestu za nepodmíněným štěstím. A vlastně téměř 30 let od chvíle, kdy jsem se po návratu z Egypta rozhodla překopat svůj život od základu. Začala jsem tehdy aktivně objevovat to, co jsem předtím už jako dítě jen tušila nebo po čem jsem toužila a kolem čeho kroužila.
Co všechno se za tu dobu stalo???
Třeba Freddy Kruger. :-)
Každému roku jsem začala v průběhu projektů ABSURDISTÁN a STROM ŠTĚSTÍ dávat symboly.
A ano, tohle byl ten rok, kdy jsem měla pocit, že sním a že když se neprobudím, rozsápe mě to.
Rok 2015.
Ale pojďme se podívat, jak to všechno začalo.
ROK 2014 (DAR)
Rok, kdy jsem se vydala na cestu za absurdními způsoby, kterými si šlapeme sami po štěstí. Po tom nepodmíněném štěstí, které jsem chtěla ten rok blíž prozkoumat. A kdy jsem zjistila, že člověk na ten povznášející pocit nepodmíněného štěstí a svobody může zapomenout, pokud se nechá spoutat strachem, dokud volá po tom, co NUTNĚ chce, a vzdoruje tomu, čemu právě čelí.
Darem mi tehdy byla šílená panika, která mě srazila na kolena.
Dala mi totiž příležitost se právě tohle učit.
A také podpora, které se mi v té chvíli (naštěstí) dostalo.
Byl to rok, který začal hledáním motivace čelit strachu ze svobody. A velkým tématem bylo naučit se umění položit se uprostřed nejistého paradoxního proměnlivého vodního světa s důvěrou na hladinu. Místo panikaření.
Ukázalo se, jak potřebná tahle schopnost jednou bude…
ROK 2015 (FREDDY KRUGER)
Rok, který byl jako z Noční můry v Elm Street – zachránit vás může jen to, když si uvědomíte, že to všechno je jen sen. Jinak vás to rozerve na kusy.
Tento rok mě nutil se rozhodnout, co chci, a zda to opravdu chci. Nutil mě pustit se stěn bazénu a pustit se té pomocné ruky, abych mohla zjistit, že plavat umím i sama. Přestal brát ohledy na můj strach, útočil na mou největší slabinu, jako by otevřel staré rány z dětství a nasypal do nich sůl.
A zároveň mě učil, jak najít pevnou půdu pod nohama a jak krásný je svět neočekávatelného, kdykoli se mi do něj podaří proniknout. Že i uprostřed bouře umím být spokojená a že v hlubinách zoufalství umím nacházet poklady.
Ukázal mi, že to, kam mířím, je radost. Opravdová radost ze života. Nebránit se vzdorovitě jeho lekcím ale důvěřovat mu a radovat se z toho, co přináší. A zjišťovala jsem, jak moc jsem k tomu ochotná.
ROK 2016 (SNĚŽENKA)
Rok, kdy jsem měla pocit, jako by po Krugerově zimě přišlo jaro. Tolik nového se prodralo na Slunce!
A přece – takové probuzení není konec, ale začátek. A i to jsem na konci tohoto roku vnímala. Že semínka nejsou na světě od toho, aby se předháněla ve své semínkovitosti, ale od toho, aby zanikla a z nich se zrodilo něco užitečného. Aby vydala všechen svůj vnitřní potenciál.
Byl to rok prapodivně poklidného dotyku se smrtí, ale díky tomu i dotyku s něčím, co ji přesahuje. Byl to rok první e-knihy Žít je umění milovat(záchranný kruh ve chvílích nejistoty), prvního online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa i mého prvního živého semináře o čchi kungu. Vstoupila jsem tak poprvé do podnikatelského prostředí, i když jsem se dál cítila spíš jako blogerka než podnikatelka.
Naprosto zásadní pro mě ale byla dvě setkání s dzogčhenovým mistrem Namkhai Norbu v Praze a v Bratislavě. Některé dzogčhenové praxe tehdy dostaly úplně nové grády. A stejně tak vnímání světa kolem sebe a mě v něm. Hodně mi dal i můj první delší meditační pobyt. Třeba že to nejdůležitější je to nejjednodušší. Nebo jak důležité je mít v těžkých chvílích něco, čeho se můžete chytnout, a že je potřeba se to učit ještě za života. Při umírání se to totiž může šiknout. Zaujala mi i další myšlenka, kterou jsem si tehdy zapsala do deníku – že ať je na tom namalováno cokoliv, pořád je to jen dřevo podlahy.
A byl to i rok, kdy jsem se poprvé vážně zamyslela, zda jsme opravdu tvůrci svého světa a co všechno to vlastně znamená? Za co všechno jsme zodpovědní a máme opravdu moc vše změnit? Je to opravdu tak, že svět odráží nás? Naše vnitřní konflikty? Nezájem o sebe? Vnitřní nelásku a lhostejnost, připoutanost či odpor? Vždyť na světě není nic, co není v naší mysli! My sami jsme si ho tam stvořili – je to jako taková naše noční můra, ve které všichni – včetně nás – trpí, ale utéct nemohou.
Opravdu tedy můžeme jako mávnutím proutku změnit to, čím trpí lidé kolem nás, pokud v sobě něco změníme? To něco, co oni zrcadlí? To něco, čím my sami sobě ubližujeme?? Znamenají i toto slova o síle soucitu s druhými měnit svět??
ROK 2017 (SPIRIT)
Rok, který byl unikátní. Velmi náročný. A velmi přínosný.
Zavedl mě do hlubin – má energie se často stahovala opět zpět, dovnitř, a na vnější činnosti už nezbývalo. Sahal mi sakra hluboko. Vytahoval ze mě věci, o kterých jsem neměla ani páru.
Zkoušel sílu mé lásky, mého soucítění, důvěry a jistoty.
Byl to rok objevu HSP, druhé e-knihy o posláních našeho dětství a cestě za jejich naplněním. Rok koncertu Depeche Mode na turné SPIRIT i jejich písní, které mi pomáhaly, když bylo nejhůř, připomínat, že v klidu je síla. Učily mě odevzdanosti, tichu mysli a ochotě se otevřít i tam, kde se všechno bortí. Netřeba se ničeho doprošovat, jen spočinout. Objevit svůj svobodný prostor. A teprve z něho jednat.
Byl to rok poznávání hlubších tajů lásky a bezdpomínečné radosti. Také rok mé první desetidenní vipassany, kde jsem se učila bdělosti a klidu v opravdu náročných okamžicích, což se mi hned po jeho skončení hodilo.
Tehdy totiž přišla tsunami, která mě hodně zasáhla, a která toho hodně změnila.
Bez zkušeností přecházejících let by mě zcela jistě smetla.
I tak jsem se z ní dlouho vzpamatovávala.
Rok, kdy jsem na vipassaně zjistila, že se někdy ve jménu mírumilovného světa a morálky (a dokonalosti) chovám jak Muhammad. Naším úkolem ale není vytáhnout do boje za mravnost, ale postavit se vlastním démonům, iluzorním mylným představám, závislostem a strachům. Jediným hříchem je totiž právě ono rozlišování na dobré a zlé, což je záležitost ega a jeho ochranitelských systémů maskovaných za to úžasné dobro.
Byl to také rok online kurzu Pemy Chodron o šenpě – o háčcích, na které se tak snadno necháme nachytat. A místo, abychom se otevřeli a vnímali s otevřeností, co je nám nepříjemné, a tím sami sebe osvobodili, utíkáme.
Byl to také rok o tom, jak se vyrovnávat s traumaty (třeba TRE). A také rok cvičení Metabolic Aftershock, kdy jsem si kladla otázku, proč se nebojíme těch fyzických zátěží, ale těch emočních ano?
Proč posilujeme dobrovolně tělo, ale bojíme se posilovat duši?? A připomínala jsem si, jak důležité je i tady pravidelná praxe. Jako u učení cizích jazyků, které je mi tak vlastní.
ROK 2018 (ODPUŠTĚNÍ)
Rok, který mě vyzýval, abych všechno minulé (včetně strašidel minulého života) i současné přijala a nenechala se tím už dál ovlivňovat. Neznamená to, že to snad bylo dobré. Jen to, že pak už nemá nic moc mě ničit. Protože jak říká neduální učitel Rupert Spira „Myšlenka ’já nechci’ je kořenem utrpení.“
A tak se má druhá desetidenní vipassana, tentokrát v Polsku, nesla i ve znamení slz a poznání, jak důležité je být vůči (sami) sobě laskaví. A že ego není malé vyděšené zraněné dítě, jak jsem si myslívala, ale destruktivní mechanismus, který vznikl, aby to vyděšené dítě chránil.
Byl to rok náročných výzev, o kterých jsem si kdysi myslela, že na ně nemám, ale které mi daly zažít hluboký klid, když jsem jim přestala vzdorovat. I když zároveň i rozbouřily něco ve větší hloubce.
Rok mnoha nových „přítoků” do té mé řeky vedoucí do oceánu jednoty – Kurzu zázraků, ranních rituálů, léčebného kódu, Clemense Cuby, SM systému, genových klíčů, taiji chen, přerušovaného půstu nebo mého prvního neduálního videa DARUJTE POHODU.
A hlavně rok, kdy jsem se rozhodla, že končím se snahou chápat a být chápána a vysvětlovat. A tak jsem vyhodila všechny vytisknuté e-maily, ve kterých jsem to dlouhá léta v jednom vztahu dělala.
Odvahu jsem si dodávala tím, že jsem si připomínala, že se nemáme vyhýbat tomu, co nás trápí. Že je omyl utíkat před tím, co máme pocit, že nás ohrožuje. Že to, co nás trápí, máme vyléčit. A to, co nás ohrožuje, porazit. Nebo prohlédnout, že nás to vlastně neohrožuje. Jako by se ony jedovaté šípy proměnily v květiny.
Připomínala jsem si, že strach nás jen straší.
Že si pleteme labyrint s bludištěm a provazy s hady.
Že se bojíme jen proto, že nevíme.
Že se bojíme jen proto, že ještě nemáme tu zkušenost.
Je to jako s vlnami v moři – čím častěji tím příbojem projdeme, tím zkušenější a nebojácnější jsme.
A že náročné chvíle tu nejsou proto, aby nás zničily, ale aby nás posílily, nebo nám ukázaly, že nejsme na nic sami. A připomínala jsem si, jak důležité je osvojit si sebedůvěru a důvěru, abychom neztráceli víru.
ROK 2019 (PRASE)
Rok, který připomínal Freddyho Krugera, ale byl ještě náročnější. Náročnější jsem v té době ještě nezažila. Tentokrát mi pomáhal pětitýdenní online kurz (můj vlastní) Mimoňský Speciál Jak se s tím mám smířit nebo třetí desetidenní vipassana.
Pro Speciál tehdy vzniklo spousta důležitých článků, které dál prohlubovaly a shrnovaly témata Mimoňské cesty do neduálního Jiného světa nepodmíněného a neočekávatelného. Třeba o ceně, kterou platíme za svá přání. Že symbolika není jen zrcadlení. Nebo o strachu z vlastního potenciálu.
Byl to rok prasete, což je i mé znamení čínského horoskopu. A ukázalo se, že je pravda, že návrat vašeho znamení předvídá problémy.
Zároveň jsem ale byla nadšená z Kindle čtečky, kterou jsem postupně začala zaplňovat zajímavými anglickými knížkami o nedualitě nebo kvantové fyzice. A také jsem dopsala padesát absurditek DEVATENÁCTKA o oněch 50 způsobech, jak si legračně sami šlapeme po štěstí. Není důležité se tím totiž trápit, ale zasmáte se nad tím a zkusit to jinak.
Postupně se ale začínal rodit pocit, že je čas cestu uzavřít než ji dál prozkoumávat. Spíš žít to, co jsem se naučila, než se jen dál a dál hlavně učit. Pravděpodobně nikdy nenastane chvíle, kdy se učit přestaneme. Ale důležité je nesedět jen v té školní lavici, ale také z ní vyjít ven do světa.
ROK 2020 (FRAKTÁL)
Rok, který zasáhl všechny, nejen mě.
(Proto bude ohlédnutí za ním delší. :-))
Pro všechny měl spoustu lekcí a lidé se buď učili, nebo si stěžovali. Někdy tedy obojí, ale to je pochopitelné. Pro mně byl naštěstí právě díky uplynulým letem spíš obdobím, kdy jsem zúročila lekce, kterými jsem už prošla. A mohla jsem tak v nové facebookové skupince podporovat ostatní.
Takový otřes ve společnosti jsem navíc už pár let čekala, byl nevyhnutelný. A připadal mi jako příležitost. Pokud ji tedy jako jednotlivci nebo společnost nezvořeme. Například pro dceru byly lockdowny dar shůry. :-)
Byl to totiž rok ve znamení Saturnu a Pluta, což jsou planety, které jsou mi vlastní a jejichž působení už pár let důvěrně znám. Vím, že představují výzvy a omezení. A také vím, že nás zastavují, nutí jít do hloubky a hluboce se proměnit. Konspirační teorie mě nezajímají, protože, jak vidíte, ve hře jsou mnohem mocnější síly než jakékoliv přízemní lidské. Může nás to děsit, ale může nám to dát i naději. Je na vás, co si vyberete.
A byl to také rok Made in Abyss, speciálního filmu navazujícího na extrémně zajímavé japonské anime o cestě dětí do Propasti. Celou svou cestu do hlubin sebe sama můžete ostatně vnímat jako takovou cestu do Propasti. Může být děsivé tam jít, člověk naráží na spoustu nebezpečí, ale kdo by nechtěl vědět, co se tam dole skrývá?? Já například díky seriálu a filmu zjistila, že jedním z mých důležitých životních motorů je zvědavost.
Byl to také rok mého prvního pobytu ve tmě, protože nešlo vyjet do Polska na další vipassanu. Bylo to ale i rok nenaplněných plánů, třeba dovolené u moře. Ale třeba náhradní řešení – dovolená u nás v Brně – se ukázala být úžasným zážitkem. :-) Zároveň ale nabízel nové směry – má první youtube videa, online výuka angličtiny nebo čínština. Jedním z nenaplněných plánů bylo totiž projít zbývající kapitoly Tao-te-ťingu v originále.
A začal instruktorský kurz čchi kungu, který stál rozhodně za to!
Výzva roku 2020 pro mě spočívala v něčem jiném než ve strachu z covidu, konspiračních teorií atd. Spočívala v tom, najít stejnou vnitřní svobodu, radost, spokojenost, odvahu, blažené plutí (wu-wei) i odhodlání k pravidelnému vyrovnávání energie jako v té tmě.
Ale všechno jako by se rozplizlo, pravidelný řád zmizel. Ale o to víc jsem měla tendenci se stahovat dovnitř a toho vnějšího zpomalení využít ve svůj prospěch. Znáte temnou noc duše??
Můj mnohaletý quest – najít vnitřní motivaci, když ty běžné způsoby se vám už rozpadají pod rukama – jako by se dožadoval konečného řešení. Fakt mě totiž nebaví nechat se uplácet (cukrem toho, co se mi líbí), nebo vyhrožovat a vydírat (strachem z toho co se mi nelíbí). Mnozí si tuhle hru uvědomili velmi nelibě ze strany vlády, ale já ji vnímám spíš zevnitř.
Na tlačítka strachu a touhy prostě fungujeme a je snadné toho zneužít, dokud si toho nejsme vědomí a dokud s tím zevnitř něco nechceme sami udělat.
Během korona doby bylo tak krásně vidět, jak jsme polapení v dualitě. To je samé přijmout opatření vs nepřijmout. Korona je reálná vs korona je výmysl. Zavřít školy vs otevřít školy, A, nebo B. A přestože jsem spoustu neduálních koánů, těch zlatých středních cesta, za ta léta už rozlouskla, tenhle motivační mi neustále unikal. Odpověď na moji zásadní otázku: „„Proč vlastně TO mám dělat??”
Byl to také rok kvantové fyziky, principu neurčitosti, idealismu Bernarda Kastrupa a jeho velké změny paradigmatu ve filozofii i fyzice. Potažmo ve vlastně ve všem. Nic o ničem pořádně nemůžeme vědět. Nevíme ani, kdo jsme my sami, natožpak co je svět kolem nás. Natožpak co se děje kolem nás a proč vlastně. Máme nutnou potřebu dát všemu řád a příčinu. Viníka (a s tím jde ruku v ruce oběť). Nějaké to vnější PROČ, proti kterému můžeme zabojovat.
Život v nejistotě nás děsí. (A s obdobím covidu nám nejistota vstoupila do života.)
Je jako temná propast (vzpomínáte na Made in Abyss??)
Původní chaos. Neuchopitelný, neznámý, neovladatelný.
A tak to byl i rok fraktálu. Protože fraktál nám umí ukázat krásu chaosu. Ve fraktálech se dotýkáme nekonečna, a přece se nacházíme v konečném prostoru. Třeba našich plic nebo cév. Ano, i naše plíce, podobně jako stromy, jsou fraktály. Podobně jako členitá pobřeží, oblaka, galaxie nebo tlukot našich srdcí.. Byla jsem uchvácená krásou chaosu, ale i krásou propojení, protože jsme zjevně nedálnou součástí toho všeho. Patříme sem. už nemůžeme nikdy říkat, že jsme se neměli narodit.
A je jen na nás, jestli to propojení budeme ctít, nebo jestli budeme dál žít v dualistické iluzi separace a otiskovat, projikovat, ji do světa. A pak sledovat, jak se i svět rozpadá a staví v konfliktech proti sobě, místo aby se propojoval a podporoval.
Ale hra o ten svět nepodmíněného a neočekávaného se tady hraje už tisíce let. Už tolik lidí a spirituálních cest tím směrem ukazovalo, jen my jako bychom byli stále slepí. Pokud chcete zažít krásu neočekávaného, nezbývá vám než se vzdát té jistoty, kterou jste dosud hledali tam venku.
Za svět nepodmíněného se platí:
- ochotou vzdát se toho, co nám bere svobodu
- ochotou čelit tomu, co nás děsí a okrádá nás tak o pocit důvěry a jistoty.
- vším, čím podmiňujete své štěstí.
- ztrátou iluzorního vnímání toho, kým jsme, a čím je svět kolem nás.
Není to snadné, protože člověku z těch všech koánů jde někdy hlava kolem, ale najít zlatou střední cestu a jít po ní je to, co je v životě opravdu důležité.
ROK 2021 (LUNA)
Byl to rok, na jehož konci jsem měla dojem, že se toho spousta vyvrcholilo a uzavřelo. A tak jsem se tehdy rozhodla, že v roce 2022 zruším dlouhodobý projekt STROMU ŠTĚSTÍ. Chtěla jsem se tehdy více věnovat wu-wei a práci s energií, myslí i tělem v rámci čchi kungu.
Ale nakonec se ukazuje, že ať se stalo cokoliv, nestačilo to. I když se toho stalo tolik!
Rok 2021 byl rok kovu a ten s sebou vždy nese důraz na disciplínu a bdělost. A tak jsem ten rok zhubla cca 10 kg, které jsem nabrala během covidu, objevila nejrůznější druhy cvičení i stravování (zkoušela jsem keto a low carb) a ohromně si to vše užívala. Dávalo mi to určitý řád a ten mi dělal velmi dobře.
Oblíbila jsem si K-pop cvičení a naučila jsem se celou jednu choreografii k písni od LOONY (PTT). Ostatně tahle píseň o tom, co všechno dokážeme, když zabojujeme, mě provázela těmi náročnějšími chvílemi tohoto roku.
Asi nejvíc mě ale tento rok ovlivnilo pokračování instruktorského výcviku čchi kung Orel v hnízdě.
Učím ho sice už pár let, ale tady jsem se toho naučila sama ještě mnohem víc. A nejen co se týká čchi kungových praxí. Kurz byl pro mě velkou výzvou a na jeho konci se mi podařilo vyřešit to, co mě už dlouho tížilo. Nemluvě o tom, že jsme se tam velmi věnovali i našim tělům a našim fasciím. A to bylo velmi objevné.
Úžasné byly také měsíční online kurzy zdarma v rámci Kickstartu – naučila jsem se vařit správně těstoviny, ale také jsem si založila účet na LinkendIn nebo se dozvěděla pár zajímavých věcí o naší opičí mysli (chimp mind). Vyhrála jsem i koučovací posezení s americkou lektorkou a odhalila svého rebela a puberťáka. A díky tomu četla i o našem Outer child, který nás ovládá, když se necháme.
Zatímco loni byl mým velkým objevem fraktál a Bernardo Katrup a jeho individualismus, které ze světa dělají něco úplně jiného, než známe, tento rok jsem nahlédla blíž do mikrosvěta našeho těla. A byla jsem také nadšená!
Psala jsem tehdy o Benátkách v nás a o elektrickém těle. Kolik toho víte o elektrických pochodech v našem těle?? A tak jsem začala sama sebe vnímat i skrze zodpovědnost, kterou mám vůči bilionům svých buněk:
Jaká je voda mezi nimi? Zanešené, nebo čistá? Jaké jsou ty mé vnitřní Benátky? Nejde o to, jestli mám být laskavá spíš k druhým, nebo k sobě a být pak někdy v konfliktu zájmů. Můj zájem je jeden jediný a to je ta partička, o jejímž dobrém životě rozhoduji! A je to podobné, jako kdyby prezident Země rozhodoval o tom, jak ji nejlépe obhodospodařit. Vyžaduje to plnou pozornost, ale tou pozorností zároveň prospíváte i dalším lidem kolem sebe. V souvislosti Benátkami v nás jsem se také dozvěděla, jak důležité je uzemňování, tj. alespoň být v přímém kontaktu s přírodou. Dotýkat se jí.
A protože to byl rok instruktorského výcviku, který byl náročný, hodně jsem se obula i do meditace a práce s traumaty. Meditace jsem najednou začala chápat nejen jako zklidnění nebo jak snahu něco získat, ale jako cestu domů. Jako přirozený způsob bytí.
Na instruktorském kurzu jsme také začali pracovat s objevováním spodního tan tien. Pro mě to bylo v takovém pojetí úplně nové a vnímala jsem to jako objevení vnitřní jednoty, určité singularity, která za sebou nechává všechny příběhy. Negativní i pozitivní.
Učila jsem se také ještě lépe pracovat s negativními emocemi (článek 11 způsobů). Opět jsem v praxi zjišťovala, že utrpení není v bolesti, ale ve snaze jí utéct. A tak jsem si všímala všech těch já nechci, se kterými jsem k životu přistupovala. A protože jsem ten rok hodně pracovala se vzdorem, kladla jsem si často otázku, zda to, co se po mně chce, vnímám jako znásilnění něčeho, co je pro mě zásadní, nebo jako výzvu.
Znovu jsem se také učila nenechat si podrážet nohy – udržovat nadhled, nesklouznout do negativních emocí a s nimi buď do agresivity, nebo strachu. Jde jen o to, nenechat v sobě spustit to tlačítko útěk/útok/zamrznutí. Skrze nedualitu je to navíc snazší, protože nemáte moc na základě čeho si něco negativního v sobě vytvořit.
Dualistické uvažování je nakonec to naše prvotní trauma. Prvotní hřích, který nás jako lidstvo pronásleduje. Bůh Adama a Evu z ráje v podstatě nevyhnal, oni se vyhnali sami. Tím, že se nechali dualistickým vnímáním zmást. Začali si myslet, že je s nimi něco špatně. Začali se bát a snažili se nějak ochránit. Zapomněli, že byli stvořeni k obrazu Božímu. Že s nimi dosud špatně nic nebylo a že jim něco zvenčí nemůže ve skutečnosti ublížit.
Lidské soužití, které je tak zasažené dělením na dobré a zlé, příjemné a nepříjemné, to chci a to nechci, je jedním velkým koloběhem utrpení. Člověk si často myslí, že bojuje za dobro, ale už dávno bylo řečeno, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. To, co člověk chce, si plete se svobodou. A to nepříjemné považuje za překážku místo za odrazový můstek.
Pokud jste někdo dočetl až sem, dostali jste se na konec shrnutí let 2014-2021. Shrnutí roku 2022 najdete již brzy tady na blogu…