Proč chci to, čemu se tak bráním??
Třeba tuto? Jde o jednu z důležitých otázek ke konci Mimoňského Speciálu. Ono to chce totiž trochu přípravy, než si člověk byť i jen připustí, že by to tak mohlo být. :-)
A moc mě potěšilo, že i někdo takový jako je Scott Kiloby, který léta učil neduální dotazování (Unfindable Inquiry), i s takovou otázkou pracuje v jeho novějším projektu.
Protože neduální vnímání je základ všeho ostatního, ne konečné řešení všech problémů na světě. :-)
Bez něj, jak to tak kolem sebe často vnímám, se ale člověk snadno ztratí v řešení minulých traumat, ve snaze něčeho dosáhnout a něčím být. A snadno zapomíná, že není čeho se bát a nic nepotřebuje, protože je ve své podstatě něčím úplně jiným, než si myslí. (A není nad to, když to třeba právě pomocí Unfindable Inquiry umí zjistit.)
Často se také ztrácí ve vnitřních konfliktech. Tak často lidé nevidí tu zlatou střední cestu a žijí v dojmu, že jsou vždy jen dvě možnosti, kudy jít.
Tak se ale člověk (i lidstvo) vlastně jen točí v začarovaném kruhu a nemá šanci z něj vyskočit.
ODPOVĚDI NA OTÁZKY NEJSOU JEN V HLAVĚ
Ve svých e-knihách a projektech popisuju spoustu otázek, které stojí za to si klást. Mám je prostě ráda a objevila jsem jejich moc. :-) Míří různým směrem podle toho, na jaké téma se v dané kapitole nebo v daném období zaměřujeme.
Objevujeme právě, co se skrývá za našimi přáními? Zjišťujeme, čeho se bojíme? Hledáme, jak se naučit důvěřovat sobě, druhým i Životu jako takovému? Zapalujeme v sobě jiskřičky radosti a motivace??
Miluju práci s otázkami… hlavně v tom každodenním životě. Protože to pak není jen teorie.
A miluju způsob, jak to dělá Scott Kiloby – propojuje skrze otázky a vnímání tělesných reakcí na ně tělo a mysl.
Bývaly doby, kdy jsem si pátrala po odpovědích tak, že jsem si sedla s deníkem a začala psát. Měla jsem vyzkoušeno, že mě cosi ve mě umí dovést k odpovědím.
A doporučuju to všem – psaní nám umožňuje vynést na povrch nejrůznější věci. Všimnete si programů, podle kterých žijete. Vyjádříte emoce dřív, než se zaseknou ve vašem těle a začnou vás trápit. Uděláte si představu o tom, co vlastně cítíte a co chcete. Slova jsou sice jen slova, nikdy nezachytí přesně to, co se skrývá za nimi. Ale pomohou vám neztratit se v tom všem a poukázat na to zásadní.
Píšete si taky deník? Existuje spousta koučovacích otázek, které si můžete při psaní klást a objevovat, kdo vlastně jste pod všemi těmi rolemi a maskami, které jsme si často museli nasadit. Můžete se ale dotazovat bez psaní. Kdekoliv jste. Ptejte se svého těla, ne jen své hlavy.
JAKÉ OTÁZKY SI KLÁST?
Vyzkoušejte si ty základní, které používá Scott a které používám i já.
Než se ale začnete ptát, tak se nalaďte na naslouchání – pokud ještě neumíte neduálně, jakýkoliv zklidněný meditační stav, který je nastaven na naslouchání a ne na vymýšlení odpovědí, je dobrý. :-)
- Co mi tato situace o mě říká?? (Ne, nejde o zrcadlení, jde spíš o to objevit, čemu o sobě věříte. A co nemusí být vůbec pravda.)
- Kdyby mohl tento tělesný pocit mluvit, co by mi řekl? (Každý pocit s sebou nese další a další informace – stačí se na ně doptat.)
- Co užitečného mi tento pocit přináší?? (Podobné jako má otázka ze Speciálu v úvodu článku. Často prožíváme něco nepříjemného jen proto, že je to pro nás způsob ochrany před něčím ještě nepříjemnějším. Klasický příklad je onemocnění malých dětí, které nechtějí do školky nebo do školy.)
- A nejzajímavější otázka (nebo větička) – obraťte to, co sami sobě říkáte, a sledujte, jak na to budete reagovat na úrovni těla i mysli. Třeba místo Nikdo mě nemá rád si řekněte Lidé mě mají rádi. A sledujte, jak se začne vaše Ego bránit. Můžete se o svých důvodech, proč si myslíte, že vás nikdo nemá rád, dozvědět spoustu věcí. :-)
Díky těmto otázkám máte možnost se o sobě dozvědět všechno to, co jste v sobě dosud potlačovali. Stačí dát najevo, že jste ochotní tomu svému zraněnému já naslouchat… a pomoci mu.
A PROČ SI VŮBEC OTÁZKY KLÁST?
Protože sami sebe lépe poznáte. Čeho se bojíte, čemu věříte, po čem toužíte. Do jaké míry jste svobodnou bytostí a do jaké míry jedete podle nějakých vnitřních programů. Do jak hluboké jámy nejistoty hledíte a do jaké míry ji umíte uzavírat a ne před ní zavírat oči nebo se k ní stavět zády. To je totiž docela nebezpečné.
Když si posvítíte na to, co vás pohání, máte větší šanci, že se od toho osvobodíte. Někdy stačí jen to světlo. Někdy je potřeba začít dělat první krůčky jiným směrem, než je ten naprogramovaný – vyskočit z těch zaběhaných kolejí.
Nejdřív se můžete bát, ale ten pocit, když zjistíte, že to bylo úplně zbytečné!
Ta svoboda!
Ta radost. :-)
BDĚLÝ ŽIVOT TEĎ A TADY
A když jsem objevila Scottův způsob, uvědomila jsem si, jak dobrý je to příspěvek k mému čchi kungu. Tolik traumat a potlačených emocí je uloženo v našem těle! A právě takto je můžeme také objevovat a uvolňovat. Největší dar je naučit se cítit a neutíkat před emocemi.
A ještě víc – nemusíte čekat na večer nebo na volnou chvilku, kdy si sednete a začnete se dotazovat a psát. Scottův způsob navádí k tomu být bdělý neustále, být neustále v kontaktu se svým tělem, se svou myslí, s reakcemi, které v sobě cítíme. Je to ideální způsob, jak sám sebe motivovat k životu teď a tady. A to se mi moc líbí! Navíc v sobě můžete uvolnit pár zašmodrchaných uzlů a dát svému životu nový impulz. :-)
Život teď tady není jen o tom, jak se cítit dobře. Je to způsob, jak prožívat život jako dobrodružnou cestu, při které odhalujeme vnitřní zákoutí, osvobozujeme zakleté princezny a učíme se porážet draky. Prostě pohádka. :-) Co vy na to? Zkusíte si to? Jak moc těžké by pro vás bylo žít ve svém těle a ne ve svých myšlenkách, obavách a plánech?? Už jste si to někdy zkusili??