Když začal týden o důvěře, začalo mi být špatně.
V úterý jsem si zašla na PCR test – a ejhle, byl pozitivní.
A tak jsme už doma pozitivní dvě – čtrnáctiletá dcera i já.
Jedna neočkovaná (dcera) a jedna očkovaná (já).
Teď by se člověk mohl rozepsat o tom, jak je děsné, že chtějí ty děti očkovat. A jak je to očkování vlastně k ničemu, když jsem TO stejně chytla. A mohla bych se pustit do všech těch příběhů, které kolem covidu a očkování a vlády bují. Jako trní růžového keře. A tam někde ve věži spí zakletá princezna. A přes všechny ty trny se k ní žádný princ nemůže dostat.
Hmm, řekla bych, že přesně toto je dokonalá ukázka, jak funguje terapie psaním. Jak se najednou prsty rozepíší a skončí u vize, která krásně dokládá, co si v hloubi duše kdo myslí. :-) Stejně jsem psala své první texty před cca 20 lety. Tenkrát jsem poprvé zjistila, jak užitečné je nechat se takto vést do hlubin duše.
Stejně jsem pak začala psát i své první blogové články. Protože jsem zjistila, jak moc mi pomáhají nacházet stabilitu tam, kde jsem se cítila stát na pokraji propasti. Jak moc mi pomáhají nacházet cestu tam, kde jsem se ztrácela a nevěděla kudy kam.
Každý na tu dnešní situaci reaguje jinak. Ale velmi často je za tím prostě jen strach. Strach o život, strach o zdraví, strach o svobodu. Nebo touha. Touha žít zas normální život, touha bez problémů cestovat, touha nenechat sebou manipulovat.
Ať už je za tou reakcí cokoliv, je užitečné vědět, co to je. Každá reakce je zprávou. Zprávou o tom, co je pro nás důležité. A každý máme právo na to bát se toho, čeho se bojíme, a toužit po tom, po čem toužíme. Někde v nás je zdroj, ze kterého naše obavy a touhy vyrůstají. Stejně jako všechny ty příběhy, které obrůstají onen zámek. Je fajn postarat se o to, abychom se nemuseli ničeho bát a po ničem toužit. Ještě víc fajn je jít probudit tu zakletou princeznu. :-)
To jest nenechat se touhami a strachy připravit o otevřené laskavé srdce a bdělou mysl.
A samozřejmě ani o tu vlastnost, která byla tématem tohoto týdne – o důvěru v to, že vše zvládneme. :-)
O tom, že covid zvládneme obě, jsem moc nepochybovala – obě jsme měly/máme lehký průběh. Navíc pro dceru je to propustka do svobodnějšího světa bez očkování a testů. Vlastně výhra. A pro mě propustka do světa bez třetí dávky. Ten svět, který si tvořím já, možná není dokonalý ráj, ale dá se v něm celkem slušně žít. Je to svět, který jsem objevila jako středoškolačka – svět, kde se vlastně navenek vůbec nic nemění, ale vaše vnitřní prožívání je jiné. Prostě Jiný svět. :-)
Případně jako byste šli onou paralelní zalesněnou cestičkou vedle čtyřproudovky, o které jen málokdo ví, i když je otevřená všem.
Já u covidu naštěstí alespoň zvládám učit některé své online studenty angličtinu a dcera dělat úkoly do školy. Pomáhají mi i Léčebné kódy, které jsem začala dělat, už když jsem se vrátila z instruktorského čchi kungového výcviku. I pravidelná ranní meditace. Ta mi nakonec z čchi kungových praxí zůstala jako jediná. (Ráda medituju na posteli.)
S otázkou důvěry v to, že má dcera se zvládne připravit na přijímací zkoušky na uměleckou školu (i když se připravuje se svou výraznou flegmatičností výrazně méně, než bych já na jejím místě), budu mít ještě celé období elementu VODA nejspíš co dělat. :-)
A také s důvěrou v mou současnou neblahou finanční situaci danou nejistou covidovou situací i tím, že sama jsem teď vlastně na 3 týdny odepsaná, co se týká veškerých veřejnostních kurzů angličtiny a případně i čchi kungu. Jó, kde jsou ty doby, kdy jsem horkotěžko hledala ve svém rozvrhu nové místo pro nové studenty. :-)
Vzpomínám ale na ony dny v Dhahabu, které mě naučily, že když je nejhůř, jsem pod ochranou. Protože pak přijde to Probuzení, o kterém jsem psala před lety v jednom svém textu (najdete ho dnes v e-knize Žít je umění milovat). A pak jsem ho právě na trajektu mezi Dhahabem a Ammánem zažila. Těžké okamžiky v sobě nesou zárodky důležitých zkušeností. Stačí důvěřovat.
Text je shrnutím týdne věnovaného elementu VODA a jeho prvnímu tématu týdne CHÁPETE DŮVĚRU SPRÁVNĚ?