Asi 20 % lidí prý patří mezi takzvaně vysoce citlivé (HSP). Ale ani těch zbývajících 80 % není necitlivých. Jen nejsou geneticky předurčení vnímat tak citlivě své okolí a vyhlížet jakékoliv nebezpečí. Aby ochránili onu většinu. A netýká se to pouze lidí, ale i zvířat, u kterých se tato dědičná odchylka také našla.
HSP lidé se tak již narodili a někdy nezvládají ani válečné záběry ve filmech. Najdete mezi nimi i ty, kteří mají dojem, že tento svět není pro ně, protože nechápou, proč se lidi k sobě chovají tak, jak se chovají. A nepomáhá ani to, že se o tom zrovna nehovoří ve zprávách. A ani to, že se zaměří na práci, kamarády nebo zábavu.
Někdy je to prostě příliš živé, příliš naléhavé, příliš nepochopitelné, příliš znepokojující, příliš děsivé.
Jak v takovém světě žít? Jak to všechno zvládat?
Řeknu vám, co jsem sama jako HSP zjistila. Třeba vám to pomůže nyní, kdy je to vše příliš naléhavé i pro tu většinu.
Poprvé jsem si uvědomila, že v takovém světě žít nechci, koncem základní školy a hlavně pak na střední. Co mi tenkrát pomáhalo to vše nějak přežít? Zvídavost, pohyb, knížky a filmy.
- Cokoliv, co mě směřovalo s nadějí do budoucna (až se k nám třeba dostane nějaký Oscarový film).
- Cokoliv, co mi pomáhalo cítit se uvolněně a šťastně (trénink).
- Cokoliv, co mi pomáhalo vnímat, že je tady vždy něco nového, kam se mohu jet podívat. Nejdříve jen u nás v republice. A pak, po pádu železné opony, i tam venku. Milovala jsem přírodu a zvířata a z nich jsem čerpala radost, i když v hloubi duše jsem ji necítila.
A to stále platí – naděje, pohyb, ideálně v přírodě – nám umí pomoci načerpat sílu zvenčí, i když nemáme přístup k tomu vnímat vnitřní klid.
VNITŘNÍ KLID VE CHVÍLÍCH UTRPENÍ
To je něco, co vnímám, že je velmi kontroverzní. Jak může být člověk v klidu, když se děje to, co se děje??
Přirovnávám to k chirurgovi, který se vám právě chystá zachránit život. Operuje mozek, nebo srdce, nebo jakoukoliv jinou životně důležitou část vašeho těla. Vidí, že jste na pokraji smrti. Vidí, že pokud nějak nezasáhne, tak buď zemřete, nebo budete trpět.
Chtěli byste, aby se takový chirurg nebyl v klidu a nedůvěřoval tomu, že všechno dopadne dobře? Aby se mu netřásly ruce strachem? Chirurg k vám přistupuje s velkým zájmem a se snahou, abyste se cítili lépe. Nemávne nad vámi lhostejně rukou. Nenechá vás svému osudu. A právě proto je v klidu. Protože ví, že jen tak vám pomůže. Alespoň dodat víru, že vše dobře dopadne. A i ta léčí.
Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že takový chirurg má za sebou léta studií, asistencí a nejspíš i zkušeností, když dostal tu zodpovědnost. Nemůžeme po sobě chtít, abychom byli v klidu, když za sebou nemáme léta, kdy jsme se učili čelit výzvám, utrpení i smrti.
Na druhou stranu je třeba si také uvědomit, že ve škole nás naučili číst, psát, počítat, ale to nejdůležitější, co dělá společnost společností, nás tam nenaučili. A to jest pracovat se svými myšlenkami a potažmo i emocemi. A když se nám v životě stane cokoliv, kdykoliv se ocitneme takzvaně na dně, je to pro nás i výzva se tohle učit. Protože teď zrovna vidíme, jak moc tím trpíme.
Protože jestli může být něco špatného kdy k něčemu dobré a nestát se jen vnitřním traumatem, který nás děsí a děsit bude, pak jen díky tomu, že se učíme ty výzvy ustát. Kdy se stáváme těmi fénixy, kteří vylétávají z ohně.
TRAUMATA JE TŘEBA ZPRACOVÁVAT
Někdy je toho už tolik, že nám to, čím si obvykle umíme ulevit (zábava, přátelé, filmy), nepřijde dost silné. A možná nám to přijde i nevhodné. Co pak ale?? Děsit se? Mít noční můry? Prožívat panické záchvaty? Zapomenout na všechno to, co nám umí v našem životě ulevit? Opravdu si říkat ono: „Jak se teď mohu bavit, když někde tak trpí?”
Vždy, když se setkáváme s násilím a smrtí, je to velikánský zásah do našeho psychického rozpoložení. Trauma, které se v nás ukládá. A které nám pak řídí život i dál. Jen nevědomě, jaksi z podpalubí.
Jak se dočtete v knihách Petera A. Levina (např. Probouzení tygra), máme v sobě zakomponovaný od přírody způsob, jak energii, kterou jsme v sobě nechali zamrznout (jde o jednu z reakcí na útok), opět uvolnit. Jen málokdo to ale prý dělá, protože roztřást se, jak to dělají zvířata, která unikla predátorovi, nevypadá cool. My přece máme být ti silní a klidní!
Stejně tak ale není úplně správné jen přemítat o tom, co je špatně, a danou emoci v sobě dál a dál přiživovat bez toho, aniž bychom ji z těla nějak nechali odejít. Ideálně tím, že se zachováme aktivně a postavíme se proti tomu, co nás ohrožuje. A asi nejhorší, co můžeme udělat, je dělat, že se nic neděje. Vytěsnit to.
Právě proto je tak nesmírně důležité správně reagovat a případná trauma potom zpracovávat! Protože temnota, která se v nás ukládá, dříve nebo později vyplave na povrch. A někdy v podobě výbuchu a velkých konfliktů. Osobních, v tom lepším případě. Proto je se svět takový, jaký je. Ne protože by byl tak špatný. Ale protože je plný potlačených bolestí a tužeb je nějak utišit.
TONGLEN
A proto je také důležité učit se zvládat negativní emoce tak, aby se v nás neukládaly.
- Otevřít se jim tak, jak zvládnete, aniž by vás úplně přemohly.
- Zkoušet je jen pozorovat, jakoby zvenčí. Jako by to byl jen film.
- Nehodnotit je – emoce sami o sobě nejsou dobré, nebo špatné. Spíš agresivní, nebo utlumené. A nejsou ničím víc než informací o tom, jak se zrovna cítíte.
- Zkoušejte si všímat, jak vaše emoce jdou ruku v ruce s myšlenkami, kterými sami k sobě v hlavě mluvíte. Zkuste si svých myšlenek všímat a zastavovat je. Říkat si, že nejsou prospěšné, protože pokud jsou negativní, tak vám jen ubližují. A nic neřeší.
- Všímejte si, že když oddělíte své emoce od myšlenek, stanou se najednou jen nějakými pocity, které se vám objevují po těle. (Stažení, brnění, bušení srdce apod.) Emoce jsou v prvé řadě fyziologickým projevem a ten má svůj začátek a konec, když ten proces necháte proběhnout.
- Proto se během meditačních pobytů na vipassaně studenti zaměřují jen a jen na pocity v těle. A bez hodnocení je sledují. A to naprosto stačí k tomu, aby se ty nové neusadily a ty staré uvolnily, proběhly a odezněly.
- Pokud chcete jít ještě o kousek dál a propojit práci s vlastními emocemi se soucítěním vůči sobě i druhým, pak je dokonalá praxe tonglenu. Kdo jste se mnou byli na Mimoňské cestě do Jiného světa nebo ve Speciálu Jak se s tím mám smířit, tak ji dobře znáte. Využívejte ji!
- Kdo ne, tak jen krátké shrnutí – otevíráme se s nádechem tomu temnému, dané emoci (třeba v podobě kouře), a vydechujeme pak světlo. Je to jako byste všechny šípy proměňovali na květiny, podobně jako Buddha, když ho pokoušel Mára. Můžete takto nadechovat trápení ostatních lidí a proměňovat to temno ve světlo. Pro sebe i pro druhé. Ne proto, že bychom nějak chtěli manipulovat druhými. Ale proto, že se tím pouze napojujeme na to, že jsme všichni na jedné lodi a že to, co děláme pro sebe, děláme zároveň i pro druhé. A zde naprosto vědomě.
Nedualita neznamená, že jsme necitliví vůči tomu, co působí utrpení. Nedualita znamená, že jdeme za onu dualitu, která utrpení působí. Přestáváme trvat na tom, že chceme jen to dobré (světlé) a jsme ochotní se otevřít i tomu špatnému (temnému). Ne nutně proto, abychom to pak proměnili na světlo. To je jen něco, co naší dualistické mysli pomáhá se otevřít.
Ale proto, že nás to na hlubší úrovni otevírá prostoru, který dokáže pojmout to temné i to světlé, aniž by to temné odštěpil. To se stíny pak totiž bojujeme a snažíme se před nimi jakkoliv chránit. A to pak dělá náš svět takový, jaký je.