V minulém článku jste se mohli dočíst, že i když se nepovažuji za křesťanku, Ježíš má pro mě od dob návštěvy v Izraeli osobní význam. A že podle mého vnímání přinesl i neduální učení. To ale klasickému učení církve už moc neodpovídá.
A tak je mi blíž Ježíš, než křesťanství.
Celá ta cesta do Izraele v roce 1996 za mých studií v Egyptě byla tak trochu neočekávaný zázrak/dar. Děly se tam zvláštní věci a odnesla jsem si z té cesty pro mě zásadní prozření – s láskou se jakýkoliv kříž nese lehčeji. Tu cestu od trápení k radosti jsem si pak v následujících pár letech prošla. O pár let později jsem texty, které na ní vznikaly jako můj průvodce zveřejnila ve své první e-knize Žít je umění milovat. Pořád byly totiž relevantní…
Proč si ale myslím, že Ježíš přinesl i neduální učení? A jak to, že je tak přehlížené, když je vlastně tak nápadné??
CO JE VLASTNĚ NEDUÁLNÍ UČENÍ?
O různých druzích pojetí neduality by se daly psát knížky. Jednoduše (a tedy hodně zjednodušeně) řečeno – tam, kde obvykle stavíme JEDNO proti DRUHÉMU, vidí neduální učení JEDNO SPOLEČNÉ. A tak neduální učení propojují protiklady – transcendují je v něco, co zahrnuje oba póly. Neduální učení ruší rozdíl mezi subjektem (já) a objektem (předmět, který vidíte, nebo slyšíte). Mizí rozlišování na dobré a zlé.
Klasickým neduálním pojetím je mystická myšlenka JÁ A BŮH JSME JEDNO.
Případně úplné vyvanutí toho, čemu říkáme Já.
Má první neduální zkušenost s Ježíšovým poselstvím byla právě neduální. Nešlo o víru ve vzkříšení. Šlo o rozpoznání toho, že utrpení je možné prolnout láskou, transcendovat ho. Neexistuje snad na světě už o moc větší utrpení, které nevinný člověk musel podstoupit – a Ježíš přesto prý pronesl: „Odpusť jim, protože nevědí, co činí.“
Radikální odpuštění pramení z neduálního pochopení, že to, co nám přijde jako zlé, může být dobré v tom, že míří k vítězství nad zlem.
Trápení k radosti a svobodě.
Není totiž větší svobody a síly, než když vás ani trápení nepřiměje uzavřít srdce.
KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ
Už si nevzpomínám, kdy mě napadlo, že pokud je Království Boží věčné, nemůže přijít někdy v budoucnu. Nebo až po smrti. To by přece nebylo věčné…
Když jsem před časem potkala v Brně v parku svědkyně Jehovovy, rychle odklusaly pryč, když jsem prohlásila, že Království Boží nečekám, protože už dávno je. :-)
Nedávno jsem ale narazila na krásnou knížku o neduálním výkladu Kázání na hoře od Marshalla Davise, který 40 let působil jako baptistický pastor. Než šel do důchodu.
Sám říká, že neduální přístup k Ježíši se v jeho církvi nepotkával zcela s pochopením. A samozřejmě není divu, protože i v Kázání na hoře, nejdelším a asi nejznámějším Ježíšově kázání (obsahuje i známý Otčenáš), je někdy náročné neduální učení objevit.
NEDUÁLNÍ UČENÍ V JEŽÍŠOVĚ KÁZÁNÍ NA HOŘE
Blahoslavenství
Kázání začíná blahoslavenstvími – blaze chudým, těm, kdo pláčou, tichým, těm kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, milosrdným, těm kdo mají čisté srdce, působí pokoj, jsou pronásledováni pro spravedlnost, když vás budou tupit, pronásledovat a lživě mluvit proti vám.
Už jen to působí paradoxně, že? Jak může být blaze chudým, nebo těm, kdo jsou pronásledováni?
Mezi ateistickými kruhy se někdy říká, že těmito slovy si církev pojistila vládu na lidmi, kteří si nebudou stěžovat, že mají hlad a zažívají nespravedlnost. Ježíš přece říkal, že vaše bude jednou království Boží! Že spatříte tvář Boží!
Běžné uvažování nám totiž říká, že když se necítíme dobře a když je něco zjevně špatně (nespravedlnost), je správné se proti tomu postavit. Církev ale jako by nám říkala, že si ten boj máme nechat proti Satanovi a ne proti ní a světské vládě. V ezoterických kruzích můžete někdy slyšet totéž – ať se děje cokoliv, zůstávejte klidní, usměvaví. Prostě spirituálně na výši.
Jak to tedy je? Jak si to vykládat? Co vlastně ta blahoslavenství znamenají?
Výkladů je jistě spousta. Jaký je ten neduální?
NEDUÁLNÍ PŘÍSTUP K BLAHOSLAVENSTVÍM
Chudí (v duchu)
Hovoří o těch, kteří nemají nic. Nic nemají a nic nevědí. Z neduálního úhlu pohledu jsme tu na samotném začátku všeho – u prázdnoty (buddistická šúnjatá), u tao. Zde se nachází dokonalá otevřenost, místo, kde za sebou necháváme představy o sobě i o světě a můžeme pochopit realitu. A nechat tvořit síly, které nás přesahují. Tato část nám může připomínat pomíjivost a dar nelpění. Ti, kteří toto vnímají, prožívají Království nebeské již teď a tady, protože Království nebeské popisuje neduální zkušenost sat-čit-anánda (existence-vědomí-blaženost).
Plačící
Nejde pouze o běžný pláč a smutek. Může se jednat také o smutek, který nutně předchází spirituálnímu vyzrání. Jít ve stopách Ježíše (ale i Buddhy nebo Lao-c´) znamená ochotu vzdát se všeho. Nejen majetku a vlastních představ, ale i sebe sama. Vstup do Království Božího v sobě nese smrt, i pouze tu symbolickou smrt vlastního Já (ega). Když v nás zemře falešné já, najdeme radost v objevení toho skutečného Já. Takoví plačící budou tedy zcela jistě utěšeni.
Tiší
Původní řecké praeis znamená tichý, mírný, laskavý a trpělivý. Z neduálního hlediska je možné to chápat jako neprosazující své Já. To jsou pak lidé, kteří vnímají, že oni sami a ostatní lidé jsou jedno. Nedělí na sebe a druhé, dobré a hříšné. Jejich je celý svět, protože se od něj nijak neoddělují.
SPRAVEDLNOST A MILOSRDENSTVÍ
Máme být milosrdní, nebo spravedliví? Odpouštět hřích, nebo ho odsoudit, protože to je spravedlivé? Podle Ježíše jsou blažení ti, kteří žízní po spravedlnosti, ale i ti, kteří jsou milosrdní. Znovu tak trochu paradox.
Marshall Davis poukazuje na to, že spravedlnost (anglicky righteousness) je možné přeložit i jako správnost (anglicky rightness). Původní řecké slovo použité v evangeliu je dikaiosyne, které vychází ze slova diké, řád. Zatímco sv. Pavel, kdysi farizej, podle něj vtiskl této části spíš zákonický charakter, Ježíš to prý myslel jinak. Odkazoval se spíš na původní židovské slovo cedaka, spravedlivý ve smyslu žití v souladu s božím řádem. Ve vztahu k Bohu i k lidem.
A v uvědomění, že vše je Boží vůle, že vše je správné tak, jak to je, ať se nám to líbí, nebo ne. (Viz Ježíšovo: „Budiž tvá vůle, ne má.“ ve chvíli, kdy věděl, že se blíží jeho konec.) Ti, kdo lační po tom přijímat realitu, neodmítat ji, netrpí.
Když k této části kázání přistoupíme tímto způsobem, část o milosrdenství do celého obrazu lépe zapadne. Ti, kdo vnímají, že vše je tak, jak má být, dokáží být milosrdní k druhým. Ti, kdo vnímají, že nejsou odděleni od druhých, dokáží milovat druhé jako sami sebe. Být milosrdní znamená neodsuzovat druhé.
Milujeme své nepřátele, protože vnímáme, že stíny druhých jsou i v nás a že největšího nepřítele máme většinou sami v sobě.
JEŽÍŠOVO WU-WEI
Neduální učení jsou velmi kontraintuitivní. A velmi radikální. Radikální opuštění sami sebe, radikální láska vůči sobě i druhým, radikální milosrdenství, radikální vzdání se tužeb, radikální touha po životě v jednotě s tím, co můžeme vnímat jako správné, tj. v souladu s Boží vůlí, nebo řekněme zákonitostmi universa?
Neduální učení nás staví před spoustu oříšků – „kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo život ztratí, zachrání jej.“ Nedělej nic (taoistické wu-wei) a všechno bude uděláno??
V Kázání na hoře Ježíš podle M. Davise nedává žádná přikázání. Nemusíte nic dělat, jen nějak být (laskaví, milosrdní, pronásledovaní). A bude vám dáno.
Duální svět je o tom, co všechno je třeba dělat.
Neduální je o bytí a prožívání.
Ani negativní emoce tady nejsou špatně, protože ti, kteří mají čisté srdce mohou vidět realitu takovou, jaká je a zažít blaženost, ať se děje, co se děje. Čisté srdce připodobňuje průzračné vodě nezakalené egem a tím vším, čím je většinou zakalená.
MÍR A PRONÁSLEDOVÁNÍ
Další dvojice, která v duálním světě stojí proti sobě. Tady se nacházejí pospolu. Blaze těm, kteří působí pokoj, blaze těm, kteří jsou pronásledování pro spravedlnost/pravdu.
Duální svět mír nezná – dobro a zlo bude proti sobě vždy bojovat. Klasické křesťanství se často vnímá jako světlo, které bojuje proti temnotě. Věčný boj dobra a zla je příběh, který vychází ze západních náboženských představ. Na východě nestojí jin a jang proti sobě, ale vzájemně se doplňují, vyvažují. Tao zahrnuje obě polarity, zatímco v křesťanství vládne spíš představa, že Bůh je dobrý.
Jak jinak – k Bohu se obracíme ve chvílích, kdy máme dojem, že jsme vystaveni zlu. Hledáme způsob, jak ospravedlnit zlo na světě, když věříme, že vše je vůle Boží. Ateisté pak správně vyvozují své odmítání tím, že nemohou uctívat Boha, který působí zlo na světě.
Neduální učení vnímají Boha ne jako dobrého, ale jako přesahujícího toto dělení. Stojí tam, kde ještě není jedno rozdělené na dvě síly, které se staví proti sobě. Ti, kteří působí pokoj, čerpají svůj mír právě z tohoto neduálního pochopení nejzazší reality světa a podstaty lidské mysli. A ano, tito lidé také mohou být pronásledováni právě proto, že poukazují na toto neduální pochopení.
Podle M. Davise to tak mezi křesťany prý je. Podle reakcí křesťanů na ztvárnění Ježíše jinými křesťany (seriál The Chosen, o kterém byla řeč v minulém článku) se zdá, že křesťané se nerozpakují odsuzovat druhé na základě vlastního výkladu Bible vlastní jejich denominaci.
CO NEDUÁLNÍHO JE MOŽNÉ JEŠTĚ V KÁZÁNÍ NA HOŘE OBJEVIT?
- Znát vlastní podstatu a být tím, čím v podstatě jsme (sůl země). Vnímat jednotu sebe s Ježíšem (vinný kmen a větve).
- Neodporujte zlému (a nastavte druhou tvář).
- Nestaví se proti Zákonu (neodmítá ho), ale staví na něj, jde víc do hloubky (nejen nezabiješ, ale nebudeš se zlobit…).
- Když děláte dobré skutky (almužny, půst apod.), nedělejte to kvůli egu (na odiv).
- Vnímejte posvátnost, celistvost, světa, žijte teď a tady (chléb vezdejší dej nám dnes).
- Žijte v důvěře a v souladu s přírodou a zákonitostmi. Hledejte nejdřív ono neduální vnímání (království boží a jeho blahoslavenství) a vše ostatní dostanete jako bonus.
- Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
- Cesta do Království Božího je úzká – dá se do něj vstoupit jen tehdy, když za sebou necháte všechno, na čem jste lpěli, a znovu se zrodíte. Sami sebe, svět i druhé budete vidět nově.
O Ježíšových slovech, těch, která řekl s větší pravděpodobností a s menší pravděpodobností (i to historická věda zkoumá), by se dalo psát dlouho a diskutovat dlouho. Tisíciletí se křesťané dohadují o tom, jak Ježíše vůbec chápat. Osobně mám rozhodně blíže k neduálnímu chápání než k tomu dogmatickému. Jak Ježíše chápete vy, je vaše vlastní chápání. Jen bychom měli brát vážně jeho slova – nesuďte, abyste nebyli souzeni.
KÁZÁNÍ NA HOŘE ZE SERIÁLU THE CHOSEN
Ježíšova slova je dobré brát vážně, ale proč se s ním nepobavit? V krátkém úryvku se můžete s autory zamyslet nad tím, jak tak asi vypadaly přípravy na kázání a reakce lidí na ně. Jako by promlouval k nepřátelům (Římanům), kteří tam hlídali. K těm, kteří byli pronásledováni. Špiněni apod. Tady ani neslyšíte celé kázání, protože reakce lidí je důležitější…
Pokud vím, některým křesťanům se nelíbí představa, že si to Ježíš předtím třeba trénoval. Nebo že mu snad i Matouš pomáhal a opravoval ho! Ale mně to přijde vtipné. Ne všechno je tesané do kamene a proč neudělat z Ježíše místo modly člověka. Protože prý na 100% taky byl…
Můžete si nastavit české titulky…