Vytáhla jsem tu krabici ze sklepení do našeho třetího patra a zvážila. Cestou nahoru se mi totiž honila hlavou myšlenka, kolik ta krabice proboha váží?? :-) Jo, 7,2 kg a je to přesně ta krabice, kterou vidíte na úvodní fotce.
Před lety jsem si pro všechny své deníky koupila tuhle hezkou krabici a uložila jsem je tam. Nejsou tam tedy samozřejmě všechny, ale jsou tam ty první a jsou tam deníky i z roku 2015, jak jsem se dívala.
Pak se mým deníkem v podstatě stal můj blog, i když kroužkový deník STROMU ŠTĚSTÍ pořád mám a volné popsané papíry z něj každý rok ukládám do obálek a do skříňky.
Stále víc ale tíhnu právě k té elektronické formě. Ta hromada psaných deníků je sice impozantní, ale pravděpodobnost, že se k nim někdy vrátím a ještě z nich budu čerpat víc, než při samotném psaní, je docela mizivá.
Zalíbila se mi přehlednost blogových článků a přehledů týdnů a měsíců a let, kterou dělám už víc jak 10 let.
Ale zároveň vnímám, že není nad to psát rukou.
A pak jsem objevila Rocketbook, který je takový hybrid psaní rukou a PDF verze a pro mě finančně dostupný. Uvidíme, uvidíme, už jsem si ho objednala a budu ho zkoušet. Má i různě po světě pozitivní recenze, tak snad splní to, co od svých deníků dnes potřebuju a chci.
PROČ SE TOMU PROBOHA TEĎ ŘÍKÁ JOURNALING?
Myslím, že to není jen módní anglický termín.
Je to nejspíš způsob, jak odlišit deníčkování mládeže ve smyslu „Deníčku, dnes jsem byla ve škole a bylo to strašný,“ nebo „Deníčku, dneska jsem potkala nejkrásnějšího kluka na světě“ od něčeho serióznějšího. Od něčeho, co si našlo cestu k psychologům, psychoterapeutům a koučům jako nástroj, jak pomoc lidem, které trápí psychické problémy, nebo prostě potřebují nějaký nástroj jak pracovně a osobně růst.
Existuje spousta vědeckých výzkumů, které potvrzují, že journaling má pozitivní vliv na duševní zdraví i na imunitní systém. Uvolňuje stres, zlepšuje komunikaci, podporuje dosahování cílů. Atd., atd., atd.
Každopádně, ať přistupujete k zapisování svých myšlenek, emocí, plánů, úspěchů i nezdarů jakkoliv (mládežnicky, nebo vědecky), ten efekt je pořád stejný. Pomáhá to. :-)
MŮJ PRVNÍ DENÍK ODRÁŽÍ KÝM JSEM BYLA VE 12 LETECH
Je to fascinující pohled. Už jen to písmo bylo úplně jiné, než mám dnes! Byl to deník věnovaný koním, protože rok 1984 byl pro mě zlomový rok – začala jsem chodit do jezdeckého klubu! Sama jsem tam jezdila na kole, autobusem nebo vlakem 10 km tam a pak zpět.
Byla to pro mě oáza klidu. Koně. A kamarádi, kteří mě nebrali jako tu šprtku, co všechno umí a všechno zná (holt jedničkářka), ale jako úplně normální holku, která má ráda koně, učí se na nich jezdit a stejně jako ostatní z nich padá. Takový jezdecký křest…
Mám moc ráda koně a proto si chci zapisovat své poznatky a dojmy z života mezi koňmi. Můj – něco jako bůh je Diktant, ale říká mu Togdemdi. Teď jezdím na kole. Jmenuje se Dévar. Já takhle dávám kolům ména. Pak znám tři koně na plakátě. Verdyho – ten je bílí. Importanta – to je hnědák a kladrubskou Prettu. Za týden jdu už do školy, ale nechce se mi… Chasa byla hrozně hodná a tak jsem ji za chvilku měla hotovou. Je zajímavý, že u Chasy a jinejch koní zapomenu na všechny starosti. Maj na mě takovej vliv. Ta práce mě zaměstná tak, že na vše zapomenu. Potom jsem šla dělat Maria. To je dost vysokej hřebec naproti Chase nebo Kotvě. Má jen tu nevýhodu, že sklání krk a chňape, takže se mu nedá podlést pod krkem, jak jsem zviklá u Chasy.
Chyby jsem neopravovala. :-)
Zajímavé je, že právě díky tomu deníku si jasně vybavuju, jak Mario chňapal. Jako bych se ocitla zpět v tom boxu. Jak se říká, journaling (i deníkování) posiluje paměť a vzpomínky nemají šanci se jen tak vypařit. Zůstávají s vámi plně vědomě. A jak říká Jung, nevědomí nás umí ovlivňovat pozitivně i negativně a my vůbec netušíme, proč.
DALŠÍ SÉRIE DENÍKŮ ODRÁŽÍ, KÝM JSEM BYLA NA STŘEDNÍ ŠKOLE
A možná právě proto mám pořád přístup k tomu, jaká jsem byla, co jsem řešila a jak nelehké období to bylo. Člověk pak má mnohem větší pochopení pro ostatní středoškoláky (i vlastní dceru).
Koňský deník skončil po 3 měsících, protože mé koňské období skončilo pro mě nešťastně. Trvalo mi roky (cca 10 let), než jsem se ke koním zase pravidelněji vrátila (v Egyptě u pyramid). A spoustu dalších let (cca 25), než mi došlo, co se vlastně stalo.
Možná kdybych si tehdy deník psala dál, možná by bylo všechno jinak…
Další série deníků je datovaná od 26.1. 1989. Takže navíc i pro naši zemi dost důležitý rok. Tahle série mi vydržela až do roku 1996!
Odkazuji tento deník svému budoucímu já, snad úspěšnému šťastnému člověku, či snad spíše potenciálnímu sebevrahovi… kdo by se chtěl snad se mnou ponořit do mé duše, mých myšlenek a spolu se mnou prožívat můj život, ať to udělá, ale nedoporučuji mu to. Nerada bych mu naočkovala mé pohrdání životem, dát mu poznat tu nicotu a černou tmu mé duše.
Jak vidíte, ještě že jsem si ten deník začala psát. Dělal pro mě přesně to, co se o journalingu říká – pomohl mi překonat náročné období. Onu temnotu duše i první velkou lásku (čistě platonickou).
1997 ZAČÍNÁ SÉRIE PUTOVÁNÍ
Přesněji řečeno 5.6. 1997. A trvá vlastně až dosud, protože tady už nejde jen o zaznamenávání nějakých událostí, trápení a myšlenek. (Tedy řekněme klasický deník?) Tady už jde o nastoupení dlouhodobé vědomé cesty za spokojenějším a šťastnějším životem. Ano, prvotním impulzem byla velká nenaplněná láska, ale já už v té době chápala, že tady jde o mnohem víc než jen o to.
O mnohem, mnohem víc.
Možná to bylo dané i tím, že jsem začala líp chápat spiritualitu.
Začala jsem hledat cestu k tomu, jak život s tím vším, co obnáší, milovat.
Všechno začalo dostávat hlubší smysl než jen to, co se dělo na povrchu.
A deník byl ideálním způsobem, jak to vše zaznamenávat – co jsem prožívala, co jsem četla, kudy jsem se duchovně začala vědomě ubírat, i když už předtím jsem si u koní hrála na božstva, měla své poutní místo (u koňského výběhu) a v první třídě jsem toužila učit se o tajemstvích světa.
Ale teprve tehdy jsem to vzala vážně a vědomě. A zásadní rozdíl oproti deníkům předtím? Hledání nových cest! Nejen zaznamenávání toho, co je, a trápení se.
Let yourself go? Ale jak? Step out of your cage? Ale jak, když se mi v ní asi líbí? Enter the stage? Co když mi to připadá moc těžký a líbí se mi tam, kde jsem? … Proč si tam v té cage sedím a odmítám vylézt?… Kde vydolovat to přesvědčení a jistotu? Nepospíchej, ještě nejsi zralá – trpělivost. Dostat se ven je i nebezpečné zatím.
Ano vědomě mi tady už i pomáhají mí Depeche Mode – Freestate. :-)
JOURNALING MĚ DOVEDL AŽ K ABSURDISTÁNU
Možná právě díky všem těm deníkům Putování jsem dorazila na rozcestí – pochopila jsem, že všechno to hledání je vlastně nanic. Že spokojenost a štěstí není tam někde, ale ve světě, kde se štěstí nepodmiňuje ničím a nikým.
Jenže to je svět mimo dualitu a hodnocení, jak jsem zjistila.
A v něm platí úplně jiná pravidla, na které nejsme zvyklí.
Naštěstí mě religionistická studia ukázala, kudy dál jít (neduální učení jsou nedílnou součástí všech náboženských směrů, jen nejsou tím hlavním proudem a často se předávala pouze mezi učitelem a žáky).
Už jsem tedy nemusela hledat, jen se učit od těch, kteří tou cestou už před tisíci lety šli a poznávat na ní na vlastní kůži podstatu sebe sama, světa kolem mě i Života samotného. Protože platí jen vlastní zkušenost.
Vymyslela jsem si tehdy projekt ABSURDISTÁN o 50 způsobech, jak sami sobě šlapeme po tom nepodmíněném štěstí. Deníky, shrnutí týdne, měsíců a roků byla nedílná součást toho všeho. Poprvé jsem zjistila, jak je zásadní se k zápiskům a zkušenostem vracet! Kolikrát jsem si totiž říkala: „Kdybych si byla tohle přečetla dřív, nemusela jsem si tím projít znovu.” Ta přehledná podoba článků a shrnutí mi to hodně usnadnila.
Asi třetí rok jsem projekt přejmenovala na STROM ŠTĚSTÍ. A právě díky journalingu, blogu a celému projektu jsem po 10 letech mohla napsat shrnutí 10 let tohoto putování Jiným světem. Každý rok totiž dostal svůj symbol a o to líp se mi vše pamatuje!
JOURNALINGUJU DÁL
Jak jinak? Ale snažím se to dělat zas trochu jinak. :-) Už nepíšu shrnutí týdne a měsíce pravidelně na blog. Občas něco shrnu na FB skupině STROM ŠTĚSTÍ, občas si něco zapíšu do deníku. Ale chybí mi to pravidelné zapisování. Jako bych ztrácela kontakt s něčím důležitým, ačkoliv tématy týdne STROMU ŠTĚSTÍ procházím dál a užívám si to, co za vhledy mi přináší.
Nic tak systematického jako každodenní nebo každotýdenní blogové články teď ale nemám. :-(
A tak jsem moc ráda, že jsem objevila finančně dostupnou možnost v Rocketbooku, uvidíme, jestli mi to bude fungovat. :-)
Pokud chcete k journalingu víc info, sepsala jsem speciální PDF s co, proč a jak na to. Dávám ho všem jako DÁREK k projektu STROM ŠTĚSTÍ (třeba tady). O tom, jak na journaling, je také plný internet, takže stačí zagooglit a určitě najdete nějaké super tipy. :-)
Nové články (a mnohem víc než to) se k vám dostanou i v nedělních e-mailech, stačí se o ně přihlásit:
VSTUPTE DO PROSTORU JINÉHO SVĚTA