Moc článků už nepíšu. Rozhodně ne každý den, jak kdysi dávno. Spoustu toho, co jsem chtěla vyslat do světa, najdete v článcích na blozích a v mých e-knihách a kurzech. Tohle ale napsat musím…
Inspirovala mě nová píseň děvčat, které si říkají ARTMS. Ano, důležitou součástí celého alba jsou odkazy na bohyni Artemis. Bohyni lovu a Měsíce. Mrkněte se zde (epileptici opatrně).
Mrkněte se na vlastní oči a řekněte:
- Přecházejí vám z bohyň oči?
- Než mrknete, jsou pryč?
- Děje se toho tolik, že nejste schopní všechno ani postřehnout?
Jako by vaše oči chtěly pojmout celý vesmír naráz. Ale copak mohou??
A tak existuje i verze pro lidské oko (zde). :-)
Vyzkoušejte. A užijte si i příběh o tom, jak propadáme nereálnému světu před obrazovkami.
NEJSME BOHOVÉ, ANI BOHYNĚ
Možná jste to už slyšeli. Ženy jsou bohyně, lidi mohou tvořit svůj svět, přitáhnout si vše, co chtějí. Stačí věřit a chtít. A ano, to všechno je do určité míry pravda. Kolikrát jste si už přitáhli neštěstí a pohromy a ani o tom nevíte. A naše tvoření někdy připomíná hrátky malých dětí, po kterých pak musí rodiče uklízet…
Ano, máme totiž ohromnou moc. Podílíme se jí na tvoření, máme v sobě božskou jiskru, která má víc schopností a znalostí, než si i jen dokážeme pomyslet.
Ale pořád jsme lidé a naše lidská stránka je ta, která je teď důležitá.
Se vším omezením, slabostmi, chybami, nedokonalostmi, které lidství obnáší.
Neutíkejme před nimi ve snaze povznést se nad ně. Ulevit svým zraněním, ponížení, které jsme možná kdo zažil. Jsme víc než jen božskými jiskrami. Jsme i lidmi a to je náš cenný příspěvek evoluci…
PROPOJUJME PROTIKLADY, NEUPADEJME DO EXTRÉMŮ
Střed je naše přirozenost. Ne Božství.
Střed má v sobě nesmrtelnou mocnou jiskru, ale není jen to.
Zmítáme se tady na Zemi v neustálých extrémech – moc chudí, moc bohatí, moc opatrní, moc divocí, moc levicoví, moc pravicoví, moc couvající, moc útoční, moc přijímající, moc odmítající.
Když se snažíme z extrémů vymanit, upadneme do ještě větších – pak už ani nevíme, zda jsme ženy, nebo muži, co je pravda, co je lež, co je dobré a co je zlé. Vše je relativní a my jsme tak zmatení…
Protože dualita přináší rozpory a konflikty.
Protože nedualitu nechápeme.
Je těžké projít tou úzkou branou paradoxu a vnímat, co je za tím vším.
POHLÉDNĚME PRAVDĚ DO OČÍ
Nemáme takovou moc, tu božskou, tu moudrou jakou bychom chtěli mít.
Ale zároveň nevidíme, jak se dobrat té moci, která je nám vlastní.
Ta střední, ta neduální.
Tuhle pravdu bychom měli vidět.
Jsou síly universa, které jsou mocnější než my, které nás směrují, ovlivňují, transformují. My nad nimi nemáme moc.
Co ale máme je fakt, že jsme nedílnou součástí tohoto universa. Dokážeme díky tomu věci, které by nám dřív přišly nemyslitelné. Dokážeme se dotknout toho, po čem doopravdy toužíme – po svobodě, radosti, klidu, síle, odvaze a důvěře. A dokážeme ovlivnit sebe, své okolí i běh života. Někdy stačí jediný člověk a jediná minuta, aby se svět celkem rychle zásadně proměnil.
Jen kdo ví, jestli tu svou moc umíme používat moudře, z pozice svobody, radosti, lidu, síly, odvahy a důvěry.
(Zrovna před pár dny jsem znovu viděla jeden starší díl Star Treku – jeden zachráněný život umožnil Hitlerovi vyhrát 2. světovou válku a cesty do vesmíru, touha poznávat nové světy, hledat nová přátelství, neválčit, ale války ukončovat – to nic by nenastalo. Jeden jediný okamžik všechno změnil…)
Nové články se k vám dostanou i v nedělních e-mailech, stačí se o ně přihlásit: