Vyrůstala jsem v Nymburce a stále se tam poměrně často vracím. Má rodina tam má už od čtyřicátých let (ne-li dřív) dům. Vyrůstala v něm má matka, vyrůstala jsem v něm já a značnou část svého života tam strávila i má dcera. Třeba celé loňské prázdniny, kdy tam byla na své první brigádě.
Líbí se jí tam stejně jako mě. Je to klidné město, máme tam zahradu a kolem Labe se úžasně jezdí na longboardu. Může vyrazit téměř hned ze dveří. Nemusí nikam daleko autobusem ke Svitavě.
Pár let jsem celkově strávila i v Káhiře (a v Egyptě), v Ammánu (a v Jordánsku) nebo na Srí Lance. Byla to léta pro mě celkem důležitá, z různých důvodů. V mládí se toho člověk naučí tolik!
Ale za svůj druhý domov nepovažuju ani tak parčík v campusu Jordánské univerzity, kde jsem trávila studiem arabštiny a přípravou na státnice dost času. Ani náš káhirský byt na Labanu, kde jsem v zimě spala v bundě a v létě na balkóně, kde byl příjemný noční větřík.
Za svůj druhý domov považuju Harrachov.
Trávila jsem tam totiž své dětství i dospívání a vyrazila jsem tam i s nastávajícím manželem.
Sledovala jsem, jak se Harrachov proměňuje.
Jak tam rostou můstky, včetně Mamuta.
Nová lanovka kousek od naší chaty.
Hurá!
HARRACHOVSKÁ CHATA
Nymburská nemocnice, kde kdysi oba mí rodiče pracovali, mívala chatu v Harrachově. (A snad stále má, ale naposledy jsme tam byli, než se dcera narodila. A to už je 16 let.)
Matka nedávno vyprávěla, jak jsme tam kdysi jeli komplikovaně s lyžičkami autobusem. Já zase vzpomínám, jak jsme tam kdysi přespávali ve spodní místnosti na přistýlkých vylepšených židlemi. A jak jsem si představovala, že za dveřmi do sklepa (či kam to vedly) je oběšenec. To byly doby. :-) Stačilo nám málo…
Na cvičnou louku za lesem jsem se chodívala učit lyžovat (a prý mě honili, abych nespadla do vody). Mám odtamtud někde doma i fotky na pekáči. (Já a pekáč, o tom ještě bude víc.) Dnes je tam vlek pro začátečníky. (Snad nepadají do vody.) To za mých mladých let bylo potřeba si ten kopeček vyšlapat. :-) Vzpomínám, jak si tam děti stavěly malé skokánky, a na tom jsme se pak také bavily.
Ostatně matka mi vyprávěla, že za jejich mladých let nebyl v Harrachově ani vlek z Rýžoviště! Není tedy divu, že máme v rodině takovou historku, kterou kdysi psala má matka jako sloh pro mou sestru. (Nevím, jestli věřili, že ho psala ona, protože to bylo tenkrát úžasně sepsané a neuvěřitelně vtipné.)
HARRACHOVSKÁ ČERNÁ
Nikdo z nich neuměl a neumí pořádně lyžovat. Tedy naši odjakživa jen běžkovali, ale naštěstí mě nenutili a nechávali mě většinou jezdit na sjezdovkách. Samotnou. Už na základní škole. (Starší sestra nechtěla s tou mladší nic mít a já byla ráda, že mě nikdo nekomanduje. :-))
Jednoho dne se ale stalo, že když už vlek z Rýžoviště postavili a oni na něm vyjeli nahoru, že to matka mírně spletla. A zabočila na černou….
Nevím, jestli jste kdy v Harrachově na černé lyžovali. Já jednou v životě. Když oni, tak já to přece taky musím zkusit, že jo? No, byla jsem tam opravdu jen jednou jedinkrát. Myslím, že lyžovat umím celkem slušně, ale v životě jsem dala černou jen 2x. Za ten strach, že někde nedejbože spadnu a potkám se sama se sebou až o pár metrů níž, mi to fakt víckrát nestálo. :-)
Jak je psáno v článku zde, harrachovská černá bývala postrach lyžařů a stále zůstává jednou z nejprudších a nejtěžších tratí v Česku. A ano, mate úvodními pár metry. A pak přijde prudký dlouhý svah dolů bez zatáček a možnosti si odpočinout. Já ho ještě zažila bez jakéhokoliv upravování, samou bouli. A stejně tak i mí rodiče.
Matka prý dolů dojela, ale kalhoty měla děravé. :-)
A na otce prý ještě asi půl hodiny čekala.
Přežili jsme nakonec všichni tři.
Doufám, že dceru nenapadne tam lézt…
Do Harrachova totiž v neděli odjela se školou na lyžařský kurz.
HARRACHOV SE MI MĚNIL PŘED OČIMA
Jsou ubytovaní v hotelu, který za mých mladých let samozřejmě neexistoval. Pod těmi velkými můstky, které za mých mladých let taky neexistovaly. U lanovky, která taky neexistovala.
Zatímco oni mohou obout lyže a dobruslit k lanovce, já jsem kdysi nasadila boty, hodila lyže s kandaháry přes rameno a šlapala na Rýžoviště na vleky, které tam byly. Jezdila jsem i na Plešivci (tam mi říkali: „Tak co chlapečku, už pojedeš?“, když jsem stála na kopci a hleděla do dáli.)
Nemám ten svah ale spojený s příjemnými vzpomínkami. Že si mě pletli s klukem, to nic. Na to jsem byla zvyklá. (A jsem ráda, že jsem nežila v dobách, kdy by mě snad chtěli nakonec předělávat na kluka.) Ale jako malá jsem tam měla slušný karambol na pekáči, rozkousla si ret a vyrazila dech.
A tak nejvíc jsem jezdila na modré z Čerťáku. Styl šus. (Zatáčky jsem se učila až těsně před lyžákem v sedmičce.) Rodiče sjezdovat neuměli, lyžařskou školu jsem neaobsolvovala, učila jsem se odkoukáváním od druhých. A můj styl šus s pár krkolomnými pády rodiče tedy naštěstí neviděli. Dodnes obdivuju tu odvahu pustit mě samotnou na svah.
Výstavbu můstků v roce 1978 jsem zaregistrovala. Však to byla velká věc. Mamut! A z okna chaty jsem pak často sledovala, jak se tam skáče. (A zároveň po očku sledovala i přímý přenos v TV.) O pár let později pak postavili i lanovku a já byla nadšená.
Konečně jsem mohla přestat chodit až na Rýžoviště (ono také v přaskáčích by to nebylo nic moc.) Lanovku jsme měli jen pár metrů od chaty. Stačilo seběhnout kolem svatého Jana na cestu a za minutku už jsem stála ve frontě na Čerťák.
A jak léta ubíhala, nebylo už pomalu ani možné Mamut z okna sledovat, protože svah u chaty, na kterém jsem jako malá bobovala, zarostl vysokými stromy.
CELOROČNÍ DOVÁDĚNÍ
Do Harrachova jsme ale nejezdili jen v zimě lyžovat. Chata se využívala celoročně a i já tam trávila spoustu dovolených mých rodičů. Prolezla jsem les za chatou mnohokrát. A vzpomínala na ty doby vždy, když jsme vyrazili na čchi kung do Svratky, kde jsem dělala úplně totéž. Žádné cesty, prostě les. :-)
Prolezla jsem i lesy za Mumlavou. Šlapala jsem jimi až nahoru na Čerťák. Přes Mumlavu skákala po kamenech. A v lese u chaty jsem si hrála na špiónku. (Což byla vůbec má nejoblíběnější dětská činnost, ať už v Nymburce na místním nádraží u domu, nebo v Harrachově.)
Lezla jsem po stromech, případně se jako Old Shatterhand, můj hrdina, plížila lesem. Sousedům ze spodního okálu se tedy moc tahle moje hra nelíbila, protože jsem se jednou nechala nachytat, jak je sleduju. :-)
S rodiči jsme chodili na Dvoračky (v zimě na běžkách, v létě po nohách. :-)). K Mumlavským vodopádům. A tam jsem pak brala i své kamarády a kamarádky, když jsem povyrostla a na chatu jsem začala jezdit bez rodičů.
HARRACHOVSKÉ DISKOTÉKY
Když druhý domov, tak se vším všudy. S dětskými hrátkami i s dospíváním. Jak to šlo, začala jsem na chatu jezdit sama. Vzala jsem lyže, zabalila si batoh, a jela vlakem. (V Harrachově je nádraží, ale vysoko na kopci a minimálně půl hodiny cesty na chatu.)
Trávila jsem tam zimy na lyžích (většinou sama). Jsem prostě nadšený lyžař a k lyžaření nikoho nepotřebuju. Po večerech jsem s ostatními na chatě ve společenské místnosti sledovala TV a pojídala speciální ovocné saláty. Harrachov a ovocné saláty, to bylo moje. Případně si na pokoji četla. Chata je maličká. Různě přestavovaná, naposledy tam byly 4 pokoje.
Ale na chatu jsem začala jezdit i s kamarádkami. V zimě i na podzim nebo na jaře, možná i v létě. Vymetly jsme spolu spoustu diskoték. :-) Byly na vodopádech.
A nakonec jsem tam pozvala i svého nastávajícího. :-) Vzpomínám, že jsme vyrazili s kamarádkou a jejím nastávajícím (nebo už manželem?). Podnikali různé akce. A s manželem jsme vyrazili i na běžky.
PŘEDPOSLEDY V HARRACHOVĚ
(Protože naposledy to určitě nebylo.)
Naposledy jsem v Harrachově byla před pár lety během vánočních svátků, které jsme trávili v Nymburce. To už i s dcerou. Vyrazili jsme tam společně na jednodenní výlet na běžky. Přesvědčila jsem muže, že fakt nemusíme trávit čas šlapáním do kopce. Že můžeme vyjet lanovkou na Čerťák a pak dojet až na Ručičky a ještě výš na Dvoračky. Že toho odlyžujeme víc. Že to bude hezčí a větší zábava.
A tak máme zase tu krásnou vzpomínku, kdy jsme všichni tři při výjezdu z lanovky upadli. Nevím, kdo byl ten první, který pak nejspíš složil i ostatní. Fakt je, že manžel není moc zvyklý lanovkou na kopce s běžkami jezdit. Já zas nejsem zvyklá jezdit lanovkou na běžkách. Možná jsme se měli stydět, co jsme to za lyžaře. Ale já se vždycky musím smát, když se něco takového stane.
A tak teď, když dcera vyrazila do Harrachova na týden, vzpomínám. A moc ráda bych se zas do Harrachova vrátila taky. Mám v plánu už pár let nějaké special akce, které s Harrachovem souvisí. A jednou jsme už téměř i odjeli. Ale zatím to nevyšlo. Tak snad teď. A co vy? Máte také nějaký svůj druhý domov, kde jste toho už tolik zažili??