Někdy to není snadné. Nosíme si s sebou balík křivd, ale i vin; lítosti, ale i touhy, aby ti druzí taky přece. Vždy je totiž vina na obou stranách. Spousta lidí se veze buď na vlně té viny a lítosti, druhá spousta zase spíš na vlně křivdy a obviňování. Ale může se stát, že pokud si uvědomí, že vina je na obou stranách, emoce lítají tam a onam…
Na nejnovějším záříjovém víkendovém semináři čchi kungu Orel v hnízdě ve Svratce se právě o emocích a vinách, soucítění, laskavosti a odpuštění mluvilo. A nejen mluvilo, hlavně se cvičilo – nejrůznější praxe, které člověku mohou pomoci se otevřít, odpustit. Sobě i jiným. A také jsme si užili spoustu legrace. Kupodivu, vezmeme-li v úvahu to velmi těžké téma…
Pro mě osobně to byl víkend výrazně depešácký. Ostatně proč ne? O depešácích se přece vždycky tak všeobecně říkalo, že jsou to ti černí depresouši :-) Možná, když se do jejich textů zaposloucháte tak jako já, zjistíte, že to, co na první pohled tak nějak vypadá, může být úplně jinak. Ano, jejich písně nejsou takové to populární ťuťuňuňu o lásce a o diskotékách a tanci atd. Najdou se v nich velmi silná poselství, stačí naslouchat…
Pro mě se již před více jak 20 lety staly mými prvními duchovními průvodci a učiteli. Zjistila jsem to nedávno (a napsala o tom nadšený 7 dílný článek) a byla jsem tím překvapená. Naprosto vždycky přišli s tím, co jsem potřebovala slyšet, nebo co mi ukazovalo směr.
Na mém blogu Žít je umění (www.zitjak.wordpress.com) najdete spoustu jejich písní a článků těmi písněmi ovlivněnými. Dovolte mi tedy se k nim vrátit i teď a ukázat Vám, co se v nich skrývá za poklady, které člověku mohou pomoci, když je mu ne zrovna do zpěvu. A přece si zpívá :-)))
Jak tedy zklidnit emoce??
- První, co nám rozhodí emoce, jsou myšlenky.
Funguje to naprosto dokonale a když začnete meditovat, dříve nebo později to poznáte. Čím víc nad něčím přemýšlíme, tím víc se noříme do světů, ve kterých je nám buď dobře (pokud myslíme třeba na sluníčko, moře a podařenou dovolenou), nebo ve kterých je nám zle (pokud myslíme třeba na to, kdo nám co provedl). S emocemi a vlivem myšlení na ně jsme si na semináři docela pěkně vyhráli a spousta lidí byla hodně překvapená, jak velmi snadné je rozpustit třeba hněv…
Já si celý víkend zpívala (a v lese na ranních procházkách z mobilu pouštěla) svou v poslední době nejoblíbenější píseň: Enjoy the Silence. Ta píseň je sice o něčem úplně jiném, než jak zklidnit emoce, ale komu to vadí?? Je tedy dost erotická, ale možná tím líp, ne?? Každý si totiž pak dokáže představit, že když se s někým milujete, tak k tomu nepotřebujete slova, slova a slova. Každý dokáže pochopit, že v téhle chvíli člověk nic ke štěstí jiného nepotřebuje.
Ona věta – All I’ve ever wanted, all I’ve ever needed, is here in my arms – mi neustále připomínala, že vše, co chci (a kdy jsem chtěla), a vše, co potřebuji (a co jsem kdy potřebovala), mám TADY. V sobě. Nemusím se ničeho dožadovat, nemusím po ničem toužit, v něco doufat, něčeho se bát.
Tahle věta mě nesla na svých křídlech a pomáhala mi zastavit myšlenky. Ostatně jsem si celou píseň tak trochu předělala a místo words are very unnecessary, they can only do harm (slova jsou zbytečná, jen mohou ublížit) jsem si zpívala thoughts are very unneccessary (myšlenky jsou velmi zbytečné).
Ta píseň je ostatně pro mě v tomto období velmi důležitá, protože mi neustále připomíná, jak zbytečné (a případně dokonce i škodlivé) je hledat to své štěstí jinde než v sobě.
Dožadovat se ho. Je to přesně tak, jak to Martin Gore napsal: slova, hlavně když je použijete nemoudře, mohou ublížit. I když máte dojem, že jsou naprosto nevinná.
Pokud si ji chcete připomenout i s atmosféru koncertu, můžete si pustit video z jednoho dávného koncertu ještě z dob, kdy měl hlavní frontman Dave Gahan problémy s drogami a jen pár let před klinickou smrtí z předávkování. Dodnes mě udivuje, že kapela přežila, hraje dodnes a jsou pořád zatraceně dobří!
Kdykoliv ta koncertní provedení z této doby sleduji, říkám si, že ze všeho se dá vylízat a získat z toho něco velmi cenného.
Však nedávno jsem napsala celý článek o tom, že Trápení je vždycky dar. Jen je potřeba to alespoň zahlédnout.
Líbilo? Po tomhle koncertu prý dostal Dave Gahan slabší infarkt a doporučovali mu dát si přestávku a v koncertní šňůře nepokračovat. Odmítl. Zůstal věrný svým fanouškům a možná právě fanoušci ho nakonec motivovali k tomu, aby své problémy překonal. Kdo ví? Ty desetisíce lidí zpívajících na koncertě musí být síla… to, co ho možná málem zabilo, ta sláva, ten bohémský život, mu možná zas pak dalo život.
Fanoušci, kteří na těchto koncertech byli, dodnes vzpomínají, jak zvláštní to bylo. Jedny z nejlepších koncertů vůbec a přitom Dave na kokainu, Martin na alkoholu a Andy v depresích. Alan radši odešel a dál s nimi už nehrál. Tihle 3 ale vydrželi spolu a překonali všechno, co jim život přinesl. Z lásky k hudbě. Nejspíš.
Mimochodem, v sobotu večer vystřihl tuto píseň Matonoha v pořadu Tvá tvář má známý hlas. A třískala jsem se u toho smíchy. Hodně mi to ten den pomohlo :-)) A jak to znám z desetidenního kurzu Vipassany, vše je pomíjivé. To, co v sobotu vypadalo tak neutěšeně, se v neděli rozjasnilo :-)
Zadruhé je potřeba se plně odevzdat všemu, co se děje.
- Zaprvé nepřemýšlet. Zadruhé důvěřovat. Důvěra v to, že vše je tak, jak má být, ať se děje, co se děje, je zásadní. Že vše, co se děje, je pro nás vlastně dobré. Je to jako v pohádkách: Neotáčej se, neuhýbej, jdi, i kdybys měl duši vypustit. Teprve pak máš šanci. Věř a jdi. Odevzdej se.
S písní, také už velmi starou, která se jmenuje Behind the Wheel, jsem na víkendovku odjížděla. Co mě na ní tak uchvítilo? Slova: Tonight, I’m in the hands of fate, I hand myself over on a plate. (Dnes večer jsem v rukách osudu, odevzdávám sám sebe jako na podnose.) Měla jsem přesně ten pocit. Rozdrážděné emoce totiž můžete zklidnit právě takto: nechat vše, ať je to tak, jak to bude. Bez naděje, bez strachu.
Během víkendu jsem si jednou vzpomněla na diplomovou práci o tawakkulu (důvěře v Boha islámu), kterou jsem před lety psala na religionistice. Jedna z fází mystického odevzdání Bohu je jako mrtvola v rukou omývače mrtvol :-)) Tak přesně tak. Kdepak je u mrtvého jakákoliv vůle (přání vyděšeného Ega) a jakékoliv naděje a strachy?? Už je po všem…
Člověk by řekl:
No, ale já ještě nejsem mrtvola a chci mít tohle a tamto! Svět toho skýtá tolik, poklad za pokladem, které tu jsou pro nás.
I to jsou slova jedné depešácké písně :-) Ti opravdu šťastní lidé to ale vidí trochu jinak než ti boháči s vilkami a helikoptérami, kteří o to všechno buď přijdou, nebo se bojí, že o to přijdou…
Protože i kdyby se nám právě měl zřítit svět, možná si to zasloužíme. A možná to bude stát za to.
To byla třetí píseň, na kterou jsem si vzpomněla. Velmi stará, ne tak známá jako dvě předcházející, ale v onom sedmidílném (vlastně osmidílném) článku měla své čestné místo mezi písněmi, které mi kdysi dávno hodně promlouvaly do duše.
Jedno menší shrnutí
A tak než Vám sem dám i poslední video o tom, jaké to je, když se člověk touží osvobodit z toho, co ho trápí (nebo z trápení všeobecně), shrňme si, co je zásadní pro to, abychom zklidnili své emoce:
- Vypnout hlavu. Nepřemýšlet o tom, co se stalo, nepřiživovat ty negativní emoce. Lze se do těch míst, které nám ublížily, vrátit. Třeba v meditaci. A očistit je. Ale když se Vám podaří se té emoci nebránit, nesnažit se před ní utéct, osvobodíte se (podle onoho kurzu vipassany) nejen z nadvlády té které negativní emoce, ale i z návyku, chovat se způsobem, který Vám nedělá dobře.
- Důvěřovat tomu, že vše, co se děje, je pro nás osobně dobré. Že každé trápení je vždycky darem – stačí ho zahlédnout a využít.
- Ze všeho nejdůležitější je ale zřejmě pamatovat si na to všechno :-) Nejen si to přečíst, nejen to vědět a čas od času si na to vzpomenout, ale mít to zažité, zautomatizované. Jako dech sám – automaticky se nadechnu nového kyslíku (čchi), když cítím, že jsem vydechl poslední O2 :-) Proto jezdím na orlí semináře (a proto sama také orlí čchi kung v Brně učím, protože nejvíc se přece naučíte, když sami učíte, ne?), a proto také chodím na kurzy vipassany. Jsou drsné, ale velmi přínosné :-)