Už to bude téměř 10 let, kdy jsem na svém starém blogu psala poprvé delší článek o mimoňství. O tom, že se někdy člověk ocitne ve světě, který je paralelní tomu většinovému. Ono podobenství, jak s dcerou chodíme do školy po cestičce mezi stromy a vysokou trávou, která je paralelní městskému okruhu hned vedle, je podle mě krásným příkladem oné paralelnosti.
Svět ve světě… jiný životní způsob skrytý pod povrchem, téměř neviditelný.
Jiná cesta – ta vnitřní cesta.
Ta se přede mnou objevila před mnoha lety, když jsem ještě byla ta vzdorovitá dospívající holka, jejíž vzdor se neprojevoval ve vnějším zjevu jako u punkerů nebo metalistů, ani ve vnějším chování, které bylo dost slušňácké. Spíš v jakési vnitřní opozici vůči vnějším požadavkům a ve vnitřním konfliktu slušné holky, která má dojem že musí, ale zároveň ví, že pokud se podřídí, tak ji to zabije.
Tenkrát jsem pochopila, že se nemusím navenek chovat jinak, abych do světa vykřičela, co jsem, čemu věřím, a co se mi nelíbí.
TO DŮLEŽITÉ NENÍ VNĚ, ALE UVNITŘ
Že nemusím pohrdat tím vnějším, které si zlo a temnota snad přivlastnila, ale které samo o sobě není špatné. Mohu nosit vlasy jako všichni ostatní, nemusím jít do squatu, ani nemusím utéct od těch přízemních peněz, od té komerční, ovcoidní společnosti, někam pryč … protože to, 
co je důležité, není vně, ale uvnitř. A je důležité, zda to uvnitř pracuje pro nás a pro druhé, nebo proti nám a proti druhým. A že si mohu najít tu svou cestičku, která není úplně běžná. A že je to tak úplně v pořádku.
Na Artu jsme se s manželem kdysi zadívali na pořad o subkulturách. Minulých i dnešních. A tam mě to trklo. Už vím, co s manželem máme společné, ačkoliv on byl v mládí mezi těmi, co křičeli svou opozici do světa, zatímco já byla ta sci-fistka a nenápadná depešačka. Předtím jsem si hodně dlouho lámala hlavu tím, jak je možné, že se dva na první pohled tak odlišné světy – slušňáků a rebelů – sešly. A splodily potomka. :-) (A dnes po cca 10 letech mohu říct, že se narodila další neortodoxní bytost, která se také nyní učí najít si tu svou cestu.)
No, mají společnou právě tu tzv. paralelní polis, jak to tam hezky nazval jeden z diskutujících. Podhoubí lidí, kteří žijí v tomto světě, ale nejsou z něj. Kteří se zapojili (s rodinou vám málokdy zbude něco jiného) do toho šíleného poklusu, ale nechají se s klidem předbíhat, protože ho neberou smrtelně vážně. Kteří nestíhají, ale čas si vždycky najdou. Pro které je důležitější nový zážitek, než nové auto. Pro které je důležité nachystat ty Vánoce, uklidit a upéct, ale nenechají se úplně pohltit shonem a nakupovací mánií.
Protože to je ta skupina lidí, a je jich kolem nás velmi mnoho, pro které je důležitější něco uvnitř, svoboda spojená s láskou a zodpovědností, než ta vnější pozlátka.
JSTE TAKÉ TAKOVÍ?
NEBO SI NETROUFÁTE BÝT, ALE TÁHNE VÁS TO PRÁVĚ DO TAKOVÉHO SVĚTA?
Já věřím, že těch lidí může být i víc a víc. Stačí vědět, že tenhle svět existuje, že člověku dává vnitřní sílu nenechat se semlít honbou za věcmi, které nemají v posledku žádný smysl.
- Nenechat se semlít těmi vnějšími tlaky.
- Tou zdánlivou ohromnou masou lidí, kteří – vždyť je přece taková doba – si myslí, že čas kamarádství, vzájemné pomoci a slušnosti, už je pryč.
- A že pro přežití v téhle „strašné době“ je nutné nabrousit lokty, obětovat se a upracovat se k smrti na toho rodilého mluvčího pro pětiletého syna.
- Zakopat tu vnitřní slušnost a svobodu někam hluboko, hluboko, kde ji snad už nikdy nenajdou. Protože dnes je přece taková doba.
Ne. Já musím říct, že každým rokem sleduju, jak je kolem mě těch lidí, kteří se odmítají nechat semlít, čím dál víc. Najednou mám dojem, že už nejsem ta mimoňka, která se musela bát říct, co si myslí, protože by si lidé řekli: Ta je úplně mimo.
Ne, naopak, najednou mám dojem, že už většinou nemusím říkat nic, protože lidé kolem mě už vědí, co je důležité, a nebojí se o tom mluvit ze strachu, že je ta většina pošle do blázince. Možná si nacházejí cesty, se kterými ne úplně souzním. Možná i cesty, které je nakonec nezavedou úplně tím správným směrem. Ale co já vím. Všechny cesty nakonec vedou do Říma, nebo ne??
ZAPOMEŇTE NA TO, CO VÁM TVRDÍ V TV
A tak vykřikuju do světa: zapomeňte na to, co vám tvrdí v TV. Jak je dnes strašně.
Vždycky bylo strašně. Rezignací, ani únikem se to však nezmění. Nenechte se zotročit. Nenechte se zmást tím, co vám říkají, nebo tím, co vidíte kolem sebe. Nemyslete si, že takoví jsou všichni a vám nezbývá než se přidat, abyste mohli přežít.
Ne, když budete opravdu chtít, hodíte za hlavu zbytečné obavy, můžete v sobě najít vnitřní sílu stát tváří tvář všemu tomu zlu a utrpení světa a nepodlehnout mu. Nenechat se jím vcucnout, nenechat si zatemnit hlavu a srdce strachem, pochybnostmi a věčnými soudy, nenechat si jím namluvit, že jsou takoví všichni a že svět už má našlápnuto do pekel. Možná má, ale co my víme. Já vím jen jediné: že čím víc lidí se nechá tou negativitou nasáknout, tím blíže mu jsme.
A pokud v sobě tu vnitřní sílu najdete, ocitnete se pak ve skutečné jiné, úplně hmatatelné, dimenzi. Nejen té ezoterické. :-)
JAK SE NA TU DRUHOU STRANU DOSTAT?
Možná jste kdysi na blogu četli báseň Brána, kterou jsem psala před více jak 20 lety? (Dnes ji najdete v e-knize Žít je umění milovat – záchranný kruh ve chvílích nejistoty i s komentářem a hrátkou, která vám její téma vnese do života.) Psala jsem ji právě v období, kdy jsem se sama sebe ptala, zda mám odvahu tou branou projít. (Proto jsem i zvolila úvodní obrázek s branou.)
Ten přechod ale již přežilo hodně lidí a je to tu super! Rozhodně mnohem lepší než tam venku. :-) Možná se neprojevují nějak nápadně, jak si možná představujete spirituální lidi. Možná jich pár máte mezi přáteli a ani o tom nevíte. Ale uvnitř jsou jiní a svobodnější.
Jak na to? Můžete začít pěti důležitými krůčky:
1) Uvědomte si, co SKUTEČNĚ chcete? Věci, lidi? Nebo svobodu, radost, lásku, harmonii, vnitřní mír, spokojenost, bezpečí a jistotu? Uvědomte si, co chcete a kde to můžete najít.
2) Uvědomte si, co má smysl, a co nemá. Zcela jistě nemá smysl kritizovat a odsuzovat. Sebe, druhé a ani svět kolem sebe. Nebo snad i systém. :-) Nic vnějšího vám (tomu, čím skutečně jste) nemůže ublížit. Ale podobně vás to ani neučiní šťastnými. Tu sílu nic nemá, pokud vy jim ji sami nepropůjčíte. 10 záchranných kruhů, které při vstupu na mimoňskou cestu dostáváte, stručně shrnuje, co smysl má.
3) Nenechte si vzít svoje ideály. Říká se: splňte si své sny. Ale i ty mohou být jen vnější. Já říkám: nerezignujte na své ideály. Neříkejte: to jen v pohádkách vítězí dobro nad zlem. Pokud my na ideály rezignujeme, odkud čekáme, že se objeví? Když už ani nedoufáme, svět nabývá temných barev a to jiné, příjemnější, se v něm jen těžko rozeznává. Naplnění toho ideálu je v nás. Stejně jako poznání toho, zda je možné ho naplnit, a jak. .
4) Uvědomte si, že za každým vaším hněvem, nespokojeností, smutkem, nebo strachem se skrývá právě tento ideál. Ideál svobody, lásky a radosti, harmonie a vnitřního míru, přijetí a sounáležitosti, spokojenosti, bezpečí a jistoty. Že ten je tu vždy, jen je potřeba otevřít oči a vidět ho. Stejně jako vidět, že stejný smutek, strach, nebo hněv v sobě mají i ostatní. I stejný ideál skrytý za ním. A vnímat, že trpící lidé zaslouží spíš podporu, než výčitku. Ať je to bližní, nebo vy sami.
5) Naučte se najít tu ZLATOU STŘEDNÍ CESTU mezi extrémy. Jako by naše dualistická mysl neuměla vnímat nic jiného než A, či B. Jenže to jsou obvykle varianty, které nikam nevedou. Když se vám podaří proniknout tam, kde se protiklady prolínají, objevíte, co skutečně chcete a co má smysl. :-)
A pak, když na té druhé straně budete – a k tomu stačí si jen uvědomit, že negativita a důraz na to vnější, nikam nevede – se můžete začít postupně učit, jak nalézt tu vnitřní rovnováhu. A věřte, že k té cestě, na kterou se vydáte, určitě dostanete pomoc. Nikdy na to nebudete sami. Potkáte ty správné lidi, objevíte inspirativní knížky, zažijete situace, které vás vnitřně posunou. Ať se začne odehrávat cokoliv, zcela jistě nad vámi ten vnější svět začne ztrácet moc. A vy budete svobodnější a láskypnější, což jsou základní lidské potřeby. Váš svět bude najednou jiný! Hodně štěstí!