(Tao-te-ťing (9) je součástí cyklu článků o této více jak 2000 let staré knize. Úvodní část cyklu je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se chci zase každý týden nořit. A vnést díky nim ducha tao do svého života. Doufám, že se vám cyklus bude líbit a třeba vás inspiruje k bližšímu seznámení s Tao-te-ťingem, tou nevyčerpatelnou studnou moudrosti. )
PŘESTAŇ VČAS
Tak nazval 9. kapitolu ve svém překladu Viktor Horák. Je kratičká a jejím hlavním tématem je, řekla bych: „Všeho moc škodí.” Typický taoistický přístup, pro který je důležitá i má oblíbená zlatá střední cesta.
Ani moc, ani málo.
Zajímavé je, že zrovna včera jsem otevřela na FB v jedné podnikatelské skupině debatu o tom, co je vlastně dost. Co nás uspokojí. Mluvilo se o částce vydělané za leden a mé číslo bylo tedy výrazně menší (o nulu) než číslo ženy, která sdílela své úspěchy a zamyšlení. Když jsem to tak četla říkala jsem si z legrace:
S mým mindsetem musí být něco zaručeně špatně, že jsem spokojená s takovým málem, zatímco ona zvažovala, jak své podnikání nastavit jinak, aby byla spokojenější.
A kdo ví, možná i je. :-) Rozhodně není pro podnikatele od věci zvažovat, jak své podnikání nastavit tak, aby byl člověk spokojenější. Naše dost je pro každého jinde – nejde ani o tu částku, jako o onen vnitřní pocit. A v tom jsem jí musela dát za pravdu. A v tom mi dává za pravdu i Bruce Frantzis při výkladu 9. kapitoly Tao-te-ťingu.
Nejde o částku, ale o to, jestli k ní člověk není připoutaný a neodvozuje z ní svou hodnotu nebo úspěšnost.
DUCHOVNÍ CESTA A PENÍZE
Zajímavý byl i dovětek, že: „V mém osobním světě se duchovní cesta a peníze nevylučují.”
No, navzdory zdání ani v tom mém ne. :-)
A ani pro taoisty se to nevylučuje. Problém nejsou peníze, moc a úspěch. Problém je, když nad námi převezmou moc. Když řídí naše rozhodování na úkor vnitřní stability. Té naší duchovní stránky.
Vzpomínala jsem na onen naprosto zásadní zážitek z trajektu Nuweiba-Ammán v 90. letech. Vracela jsem se tehdy z Egypta po svátcích zpět na Jordánskou univerzitu, kde jsem tehdy studovala arabštinu. Kdyby tehdy existovaly všechny ty aplikace, asi bych tohle nikdy nezažila – to, že jsem se ocitla ve finanční existenciální krizi, hladová, žíznivá. A bez peněz. Z Aqaby do Ammánu ještě cca tři stovky kilometrů.
Do Egypta jsem tehdy jela s niterným přáním objevit ten Jiný svět (jen jsem mu tak ještě neříkala).
Napsala jsem tehdy báseň Probuzení (dnes je v e-knize Žít je umění milovat aneb záchranný kruh ve chvílích nejistoty.)
A na trajektu jsem měla poznat, že o peníze se starat nemusím, že pokud je toto má cesta, bude o mě postaráno.
ZÁZRAČNÁ SETKÁNÍ
Na trajektu jsem dostala najíst a napít. Ti 3 muži, kteří se mě tam ujali, mě dovezli až k univerzitní koleji. A já celou dobu, navzdory všemu, prožívala hluboký klid – i moře bylo tehdy bez vlnek.
Zvláštní.
A ač jsem jim na sebe dala kontakt, nikdy jsem je už neviděla. (Během svátků na koleji změnili číslo a mobil jsem neměla.) Zato mi, jako 3 andělé, promluvili do duše. A já je stejně ještě pár let neposlechla…
Nuweiba pro mě ale byla už podruhé během pár let místem, kde jako by se pro mě zázračně otevíraly světy…
A právě díky tomuto zázračnému setkání a podivuhodné zkušenosti souzním s 9. kapitolou Tao-te-ťingu – není důležité kolik máte, nic, málo, nebo hodně. Důležité je, jak to prožíváte uvnitř. Co vás uspokojí?
RŮZNÉ INTERPRETACE KRATIČKÉ KAPITOLY
Asi největší rozdíl byl mezi interpretací Dereka Lina a Bruce Frantzise.
Derek vztáhnul některé verše k mysli a jejím kvalitám:
- Verš o nádobě mu připomněl příběh o mysli začátečníka a nalévání čaje. Možná ten příběh znáte také. Šálek symbolizuje mysl, která se nikdy nemá zcela zaplnit, aby byla schopná přijímat nové informace. A možná i ty, které působí kognitivní disonanci. (Jo, i na toto téma tento týden došlo.)
- Verš o meči, který se nemá moc brousit, ho vedl k zamyšlení nad tím, že příliš ostrá mysl je mysl arogantní, která příliš kritizuje. Což není v souladu s tao, které působí jako voda. Důkladně, ale s jemností. (Viz také minulá kapitola.)
Zatímco Frantzis na to šel úplně jinak:
- Verš o nádobě ho vedl k zamyšlení o správném načasování. To pro něj bylo ostatně jedním z hlavních poselství této kapitoly. Jak důležité načasování je. Jak důležité je učit se vnímat ony podproudy tao a vědět, kdy je to naše dost. Nejít do extrému. Ani moc, ani málo.
- Verš o meči propojil s výkladem o škodlivosti přílišného tepání našeho ega. Jak říká, posilování identity destabilizuje naše duchovní já.
KDYŽ JE PŘÍLIŠ PŘÍLIŠ
Nahromaděné poklady nelze uhlídat. Chlubení se bohatstvím a poctami předchází pád. (Horák)
Máš-li síň plnou zlata a drahokamů, nic ti ji nemůže uchránit. Máš-li moc a bohatství – a k tomu zpupunost, nemůžeš ujít vlastní zkáze. (Krebsová)
Fill your house with jade and gold and it brings insecurity. Puff yourself with honor and pride and no one can save you from a fall. (Wayne)
Jak vidíte, překlady jsou různé, ale myšlenka je stejná – hromadění věcí, poct, moci a bohatství vede ke zkáze.
Jen znovu připomínám – taoisté nemají nic proti moci a bohatství. Ale mají hodně proti extrémům, které vedou k připoutanosti a závislosti a rozežírají vnitřní já, až zkolabuje. Mají hodně proti omezení mysli – to jest štěstí se zcvrkne na vnější atributy a zakryje přístup ke štěstí, které nám je vlastní. A které pramení zevnitř.
Jak snadné je tomu propadnout a kam to všechno může vést je krásně vidět na naší ekonomické i politické scéně. Honba za mocí a bohatstvím, konzumerismus, nárůst obezity, připomíná Frantzis ve svém komentáři.
A stejně problematické je i to nemateriální posilování ega – něco, co vám krásně rozjedou afirmace o tom, jak jste úžasní, osvícení apod. Připomíná také Frantzis.
A přestože afirmace mohou být užitečné pro lidi, kteří mají dojem, že nejsou dost dobří, i tady platí – všeho moc (i všeho málo) škodí.
TAO MÁ SCHOPNOST NEOMEZENÉHO TVOŘENÍ, A PŘECE VÍ, KDY MÁ PŘESTAT
Líbí se mi, jak Wayne Dyer říká, že z předchozích kapitol přece víme, že tao je zdrojem veškerého tvoření. A to neomezeným. A přece ví, kdy má dost. Stvořilo jen tolik řek, lesů a hor, aby se tady dalo žít. Neřeklo si: „po 9 měsících se narodilo tak úžasné dítě, nechám ho dozrávat ještě o pár měsíců déle a bude určitě ještě úžasnější!”
Ví, kdy skončit.
Naše snaha po neustálém růstu, po tom mít víc a víc, je víc v souladu s naším egem, než s tao.
Naprosto ladím s myšlenkou, že kdo se nechá chytit do tohoto koloběhu, nikdy nenajde uspokojení. Vždycky bude mít málo. A navíc – zákonitost tao (a je to krásně vidět třeba, když onemocníte) zní, že nadměrný jin (zimnice) se překlopí do jang (horečka). Čínská medicína o těchto proměnách jinu v jang a jangu v jin ví ažaž.
A když se jin a jang dostane do takové nerovnováhy, že se od sebe oddělí, přichází smrt….
Nedávno jsem si uvědomila, že i já musím s broušením opatrně. (Ne meče, ale lyží.) Není to totiž tak, jak jsem si kdysi myslívala, že je možné brousit hrany donekonečna. Ne. V určité chvíli už to nejde a zůstanou tupé.
Podobně jako se otupí naše radost z toho, co máme, říká Frantzis.
Čím víc máme, čím víc ještě chceme, tím menší uspokojení nám to přináší. Je to jako droga nebo alkohol. Musíte neustále zvyšovat dávky, dokud vás to nezničí.
NEJDE O MORÁLKU, ALE O ZÁKONITOST
Když si čtete Tao-te-ťing, snadno by vás napadlo, že text popisuje to, jak je morální se chovat. Být pokorný, skromný atd. Ale Frantzis zdůrazňuje, že tady nejde o morálku, ale o zákonitost, podle které je ideální se řídit.
Na vipassanských pobytech slýchávám totéž – dhamma je univerzální zákonitost. Když budete dělat to a to, budete se zákonitě cítit tak a tak. Když budete cítit vztek, dhamma vás v tom samém okamžiku potrestá. Cítit vztek je totiž zatraceně nepříjemné. A naopak, odměnu za pozitivnější naladění, dostanete také okamžitě.
Nemusíte čekat na peklo a na ráj.
Ani na to, až dozraje karma.
Často slýchávám muslimy hovořit o objektivní morálce. O tom, co je objektivně považováno za správné a špatné (hříšné). Objektivně, protože to řekl Alláh v Koránu. Kritizují nemuslimskou morálku, protože nevychází z Koránu, ale z názorů lidí. A ty se liší. Morálka pak není jasně daná, různě se proměňuje v čase i v místě.
Ano, je neuchopitelná a to může být problém, pokud toužíme po jistotě.
Jít onou zlatou střední cestou, díky které se můžeme cítit spokojeně, poklidně a schopni akceptovat život se vším, co zrovna v tom proudu přináší (ano, i to znamená žít ve flow), i to je zákonitost.
A ano, přináší to i chování, které obvykle považuje většina za morální.
NEJDE O TO, CO SE NÁM PODAŘILO, ALE CO TO S NÁMI UVNITŘ UDĚLALO
Taoisty víc než vnější úspěchy, pocty a majetky zajímá vnitřní stav a naladění. To vnější je pro ně prostě jen fajn bonus, řeklo by se. Jde jim o to najít v sobě místo, kde nemusí žít v extrémech a dramatech.
Žádná extáze. Žádný asketismus.
Ale vnitřní usazenost a schopnost čelit změnám v klidu.
Vnímají, že honba za pozlátky je často jen snahou ochránit se. Ukazovat světu (a někdy i sami sobě), jak dokonalí jsou, aby zakryli vlastní nedokonalosti. Ony Jungovy stíny, které ani oni, ani společnost nechtějí vidět.
Frantzis připomíná román Obraz Doriana Graye, ve který hlavní hrdina zůstával mladý a krásný, zatímco do jeho obrazu se otiskovalo stáří i jeho povaha, čím dál zkřivenější. A klade si otázku, zda člověk, který navenek působí jako ideální vrchol úspěchu a bohatství, se cítí stejně úspěšně a bohatě i ve chvíli, kdy je sám, a nemá co komu dávat na odiv.
Jací jsme uvnitř, když nemusíme hrát hry?
Jací budeme jednou na smrtelné posteli, kdy zůstaneme sami se sebou?
Každého toto setkání jednou čeká.
Bude to příjemné a naplněné, nebo prázdné?
Chcete opět nějaký úkol na příští týden?
Frantzis má meditativní cvičení, které mi hodně připomíná to, co děláme na vipassaně. Slouží hlavně k seznámení se s vlastním tělem a k tomu, abychom se naučili vnímat, co nám tělo říká. Je to totiž tělo, které nám pomáhá vnímat ono správné načasování.
Je čas vykročit, nebo se zastavit?
Expandovat, nebo se stáhnout?
Jít vpřed, nebo udělat krok zpět?
Pokud jsme správně vtělení, tyto jemné nuance nám nemohou uniknout a my můžeme opravdu žít v souladu s tao a jeho proudem. A ne v souladu s naším egem, nebo i srdcem. Myšlenky a emoce nás snadno zmatou, pokud nevíme, kudy vede ona cesta středu.
Protože Frantzisovo cvičení je náročnější, vybrala jsem pro vás to, které sdílel Wayne Dryer. :-)
Je to jednoduché – kdykoliv půjdete tento týden jíst, uvědomujte si v každém okamžiku, jestli už nemáte dost. :-))
Snadno pochopitelný praktický úkol, že?
Pojďme zjistit, jak moc vám půjde se podle něj i řídit.
Do jaké míry jste naladění na tao?
Do jaké míry dokážete zachytit ty slabé tělesné signály, které vám řeknou, že to stačí?
A dokážete je i poslechnout, nebo je přehluší vaše touha?
Článek je součástí cyklu o 81 částech. (Tolik je kapitol Tao-te-ťingu). Pokud nechcete propásnout články věnované dalším kapitolám a nechcete myslet na to se na blog vracet:
- můžete dát like mé FB stránce ZDE (FB vám dá možná o článku echo :-)).
- můžete rovnou vstoupit do Jiného světa TOUTO BRANOU. Databázi posílám každou neděli (plus-mínus) e-mail s tématy týdne inspirovanými taoistickým učením o 5 elementech. Máte možnost poznávat, kde všude si šlapete po štěstí, a kudy vede cesta do neduálního Jiného světa, o kterém mluví i Tao-te-ťing. A kdykoliv vyjde nějaký nový článek na blogu, mí pravidelní čtenáři se to dozví. :-)