Hlavním tématem 16. kapitoly Tao-te-tingu je návrat všeho k původnímu zdroji a co to pro nás v praxi znamená.
Mluví o neměnné podstatě (konstantě), jejíž poznání vede k jasnosti, nestrannosti a sjednocení s Tao. Její neznalost pak vede k chaosu a neštěstí.
PRÁZDNOTA A KLID JAKO VÝCHOZÍ STAV
Bruce Frantzis ve svém výkladu krásně mluví o této kapitole jako o návodu na taoistickou praxi. A čím je třeba začít? Zklidněním mysli. Bez toho se člověk nedostane dál. Jen díky prázdnotě a udržováním klidu, člověk může začít vnímat jemnější a jemnější vjemy ve svém těle, objevovat nové a nové vrstvy, až pronikne k sedmému a nakonec i osmému energetickému tělu.
Wayne na to jde pro většinu lidí přístupněji – prostě si během dne uvědomujte konstantu za všemi změnami, kterými procházíte. Cokoliv končí je vlastně začátkem něčeho jiného. Když se vám podaří vnímat konstantu na pozadí, bude se vám žít lépe.
Lin zdůrazňuje odklon od materiálního světa směrem k tao. Od ruchu světa k prázdnotě a klidu tao.
Kdykoliv na tento pohled narážím, vždy si vzpomenu na to, jak nás křesťanství staletí učilo, že tělo a materiální svět je překážka. Že to hodnotné leží ve světě ducha. Hm. Taoismus v podstatě říká totéž, ale tělo je zde pro nás ta nejjednodušší cesta k tomu, co nám neproklouzne mezi prsty.
Skrze tělo se v taoismu dostáváme k tomu, co je věčné.
CYKLIČNOST REALITY – MÝTUS VĚČNÉHO NÁVRATU
Znáte Eliadeho religionistickou „bibli“ Mýtus věčného návratu?? :-)
Popisuje v ní řadu archaických kultur, pro které byla cykličnost způsobem, jak vnímat archetypálně svět. I my můžeme stejně jako staří taoisté nebo zemědělci sledovat ono vznikání a návrat „deseti tisíc věcí.” (Všimněte si, že nemluví o zániku, ale návratu!) Proto spousta náboženství v sobě obsahuje mýtus znovuzrození. (Nebo vzkříšení, chcete-li.)
Většina z nás už nemá tak úzký vztah k půdě či přírodě. Zato i my máme meditaci. :-) Meditace je úžasná věc, kdy si člověk může začít všímat tohoto neustálého koloběhu. Není nutné hned mysl vyprazdňovat. Stačí sledovat, jak myšlenky a emoce přicházejí a odcházejí. Dříve nebo později se naladíte na prázdný prostor, ze kterého přicházejí, a kam se zase vracejí.
Tato cykličnost je základní princip reality. Vše, co se objeví, se vrací zpět, odkud to přišlo. Ke zdroji. Ke kořeni.
Pro některé překladatele jde o naplnění určení člověka (Krebsová), jiní mluví hlavně o obnovení původní přirozenosti (Bruce) a nalezení míru. (Wayne). Čínský originál je otevřený mnoha nejrůznějším interpretacím a to je na něm tak krásné!
POZNÁNÍ NEMĚNNÉHO…
We must start with self-knowledge – the understanding of our true nature that leads to the clarity of enlightened perception. With this clarity you can look at the world with impartial objectivity and accept it as it is. That is the first step to take charge of your life, master your destiny and fulfill the heavenly mandate. To flow with the accordance of the Tao in this manner is to enjoy lasting goodnes, resolve problems and wield authentic power as long as you live.
(Musíme začít sebepoznáním – porozuměním naší pravé podstatě, které vede k jasnosti osvíceného vnímání. S touto jasností se můžete dívat na svět s nestrannou objektivitou a přijímat jej takový, jaký je. To je první krok k převzetí kontroly nad svým životem, ovládnutí svého osudu a naplnění nebeského mandátu. Plout takto v souladu s Tao znamená užívat si trvalé dobro, řešit problémy a disponovat autentickou mocí po celý život.)
Co na to říkáte? Krásně vysvětluje význam těch pár čínský veršů, že?
Tedy tak, jak je Derek Lin chápe. :-)
ZÁVĚR JE OPĚT PŘEKLADATELSKÝ OŘÍŠEK
Vzpomínám, když jsem psala před lety texty do své e-knihy Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty). Závěr byl vždy ta nejdůležitější část. Jako by v něm zaznívalo poselství celé básně. Jako by mě báseň postupně vedla krok za krokem až k závěrečnému vyvrcholení.
Proto je nejspíš tak náročné překládat závěrečné verše i Tao-te-ťingu (a 16. kapitola není výjimka). Velmi často je to takové shrnutí a návrat k tao. A kdo tao doopravdy rozumí?? :-)
A tak se někteří domnívají, že poslední verš říká, že ten, kdo poznal onu konstantu, se nemusí bát smrti. Ví, že nic doopravdy nekončí, ale vždy na konci něco nového zase začíná. Bruce nemluví jen o smrti těla, ale i o smrti ega. Strach ze smrti ega (našeho Já, naší povrchní identity) bývá často považován za hlavní důvod stresu utrpení, které v životě prožíváme.
A někteří se zase domnívají, že tady nejde o smrt, ale o to, že život sám bude bez nebezpečí.
Kdo ví, co těmi 4 znaky autor myslel.
Můžete si zkusit tu hádanku sami rozluštit:
沒身不殆。 méi shēn bù dài – nemít tělo zápor nebezpečí。