(Úvodní část cyklu článků o této více jak 2000 let staré knize je ZDE. Najdete tam i odkazy na materiály, včetně čínských, do kterých se chci zase každý týden nořit. A vnést díky nim ducha tao do svého života. Kéž vnese klid a moudrost do života i vám.)
Vzpomínám, jak kdysi před lekcí o tao na instruktorském kurzu čchi kungu zaznělo:
„Říkal jsem si, co ten člověk bude o tao 90 minut vykládat?“
(Studenti nakonec lekci Romana Řežába hltali a zjistili, že o tao se dá mluvit hodiny a hodiny…. nebo napsat celou knihu už v dávných dobách… )
Tao je totiž neuchopitelné a vlastně i nepochopitelné. Uniká slovům, uniká smyslům. Ne nadarmo hned první kapitola Tao-te-ťingu zní v českém překladu Berty Krebsové:
„Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao.”
I můj první článek o Tao-te-ťingu se jmenoval „Jak mluvit o tom, o čem se mluvit nedá?” O tao se v něm mluví v první řadě jako o cestě. Jak Bruce Frantzis říká, tao je cesta od nemanifestovaného k manifestovanému. Je to cesta, která je pravým opakem cest vedených přáními ega.
Ty nejsou vedené esencí a nevedou k esenci, ale jsou vedené myšlenkami a s nimi spojenými emočními hnutími, a zákonitě pak vnímají pouze povrch každodenního dění a nechávají se jím ovlivňovat.
Bruce jde dokonce tak daleko, že říká, že onen křesťanský biblický pád je vlastně ztrátou života v tao.
TAO UNIKÁ SMYSLŮM
Pojďme se tedy podívat na to, jak vykládají 14. kapitolu Lin, Wayne a Bruce Frantzis. Jaká témata v ní vidí? Nač poukazují? Čím je inspiruje? A čím inspiruje mě a může i vás, když se nad ní zamyslíte?
Už ve 12. kapitole byla řeč o tom, že lidé sice vidí (svými smysly), a přece jsou slepí. To esenciální, to důležité, nevidí. 14. kapitola je delší než ty předchozí a tomu, co je tao, se věnuje do větších podrobností. Co za výroky tam například v překladu Berty Krebsové najdeme?
Patříš na ně – a nevidíš je.
Chceš je uchopit – a nezachytíš je.
Jeho nejvyšší část není jasná, jeho nejnižší část není temná.
Je nepřetržité a neustálé.
Vždy se vrací k původní nebytnosti.
To je, proč se nazývá tvar beztvarého, obraz nezobrazeného.
Jdeš-li mu vstříc, nevidíš jeho tvář,
sleduješ-li je, nevidíš jeho záď.
Tato kapitola skýtá spoustu tzv. překladatelských oříšků. (Tato knížečka je ostatně jeden velký oříšek, a proto se ji ani nesnažím sama překládat.) Horák některé části raději přeskočil a některé přesunul v textu jinam, než jsou v originále. Jako spousta ostatních jeho kapitol, i tato je hodně volným zpracováním.
(Ano, Horák sám přiznává, že jeho kniha O tao a ctnosti není překlad, ale interpretace na základě srovnání 70 anglických překladů čínského originálu.)
Krebsové překlad z roku 1971, který jsem zase kdysi brala jako ten nejreprezentativnější, protože je z pera sinoložky a je plný poznámek k obsahu i čínštině, už mi takový také dnes nepřijde.
Někdy si říkám, že není od věci to, co udělal Horák, ale s přihlédnutím k originálu a výkladům. A bez snahy přibližovat text moderním čtenářům zjednodušováním. Text, minimálně ta část, kterou jsem zatím v originále četla, si zaslouží víc. Ale je to těžké.