Proč bonzácká, o tom byl 1. díl. Proč Španělsko, o tom později. Teď se pojďme podívat blíž na to, proč byla satipatthána pro mě zatím nejlepším mým kurzem (už sedmým!).
Všechny kurzy vipassany v tradici Goenky jsou v zásadě stejné. Liší se délkou a drobnostmi. Ať jedete kamkoliv, víte, jak to tam bude plus mínus vypadat, co budete plus mínus jíst, a co se tam bude dít. Já zatím absolvovala kurzy v České republice, v Polsku a ve Španělsku. Žádná velká překvapení. Alespoň na povrchu. Jinak byl každý ten kurz úplně jiný! (Viz přehled zkušeností v souhrnném článku zde.)
Co se ubytování týká, nejlepší je to samozřejmě v Polsku. Samostatné pokoje včetně sprchy a toalet pro všechny. I pro nováčky. Z haly do pokojů to můžete vzít přes les. :-) Nyní, když České dráhy zavedly rychlíky z Prahy do Wroclawi, je centrum mnohem dostupnější i pro nás, co nejezdíme autem.
Co se kurzů týká, pro mě osobně nejlepší, je teď satipatthána kurz.
SATIPATTHÁNA VS VIPASSANA
Goenka ve večerních videích (rozhodně méně zábavných než na klasickém desetidenním kurzu, ale občas jsme se přece jen zasmáli) říká, že je to totéž. Vipassaná (v překladu jasné vidění či vnímání) a satipatthána (v překladu ustavení všímavosti či bdělosti) mají v podstatě stejný cíl – dosáhnout hlubokého vhledu do tří základních charakteristik existence – pomíjivosti, neuspokojivosti a neosobnosti. Máte v ní za úkol vnímat vyvstávání a zanikání jevů v lidském vnímání.
Podle Buddhy i podle Goenky je toto jediná cesta ke skutečnému osvobození.
Vnímat ve vlastní žité zkušenosti (ne pouze intelektuálně) neexistenci toho Já, ke kterému se tak upínáme a které nám proto působí tolik utrpení. Znovu a znovu. To utrpení nekončí podle Buddhy smrtí, pokračuje dál.
Takříkajíc – po smrti koleje nekončí, jede se dál. Jen ten vlak vypadá o něco jinak.
Běžně se ale mluví o meditaci vipassaná a o satipatthána sutta, což je sútra, která patří mezi základní buddhistickou literaturu (Tripitaka). Jde o jednu z Buddhových rozprav, tj. výkladů učení. Tato je o práci s myslí.
PROČ BYLA SATIPATTHÁNA NEJLEPŠÍ?
- Je to kurz pouze pro „staré” studenty, tj. pro studenty, kteří již absolvovali min. jeden desetidenní kurz vipassany podle Goenky. Aby vás přijali na satipatthána kurz, musíte dokonce absolvovat 3 desetidenní kurzy! A pár týdnů před nástupem na kurz dostanete e-mail s dobrou radou – abyste začali pravidelně meditovat, alespoň hodinu denně. (Goenka už po 1. kurzu doporučuje pravidelnou praxi 2 hodiny denně.)
- Sedět kurz se zkušenými praktikujícími je úplně jiná zkušenost, než když vás vzadu neustále vyrušují nováčci. :-) V meditační hale je klid a ticho. Vipassanská meditace je bohužel hodně závislá na tom, jestli vás něco vyrušuje, nebo ne. Meditace bdělosti v orlím čchi kungu (ta se dělá s otevřenýma očima) je výtečná v tom, že jste přítomní a bdělí v tom, co je, a jen tak vás něco nevyruší. Integrujete to to do praxe. Goenka by asi řekl, že jste bdělí jen na povrchu, a měl by pravdu. Vipassana kurzy jsou výtečné v tom, že vám dávají příležitost jít hlouběji.
- Pokud máte jako já smůlu a nepatříte ani po 5 kurzech a jednom dobrovolnictví mezi těch 18 šťastných starých studentů, kteří mají nárok na samostatný pokoj, můžete být rádi, když sdílíte pokoj s dalšími zkušenými a ne s nováčky. Jsou inspirativní, podrží vás u meditace i v dobách, kdy byste měli chuť si na chvíli prostě lehnout. :-)
JE KRATŠÍ!
- Je kratší! Běžný kurz trvá 10 dní (plus den 0 příjezd a den 11 odjezd). Satipatthána kurz trvá 8 dní (plus den 0 příjezd a den 9 odjezd.) Všechno krásně odsýpá. Úvodní anápána (vnímání dechu) trvá jen 3 dny místo 4. Úvodní instrukce k vipassaně trvají jen cca 90 minut a ne 2 hodiny. Mluvit se může začít už osmý den, ne až desátý. Neklade se v instrukcích takový důraz na aditthánu (předsevzetí vydržet sedět hodinu bez pohybu), i když mezi pokyny to je a tak nějak automaticky se to dodržuje. Má to totiž svůj smysl, i když to může být nepříjemné. To je ale ten fór. Však jde o osvobození se od utrpení. :-)
- A může se psát a číst! To je pro mě asi největší plus! Na začátku kurzu dostanete text satipatthána sutty, zápisník a propisku, a můžete si sútru číst a dělat si zápisky. O volných chvílích mezi meditačními sezeními, nebo během videa s Goenkem. Takže máte otevřené dveře k tomu studovat starý text, ze kterého vychází vipassanská technika podle Goenkovy tradice. A také si psát deník. Protože to je něco, co mi na běžném kurzu chybí. Zapisovat si zkušenosti. Ale chápu – klasický kurz je hlavně o zkušenostech, které se jen těžko dávají do slov, a nejlepší je tu analytickou mysl fungující ve slovech a myšlenkách utišovat. Ne ji dráždit. Dumat a řešit.
MÉ RELIGIONISTICKÉ SRDCE KAŽDÝ DEN PLESALO
Konečně jsem nemusela posedmé poslouchat večerní videa! Ne že by byla nudná nebo nezajímavá, naopak. Goenka má úžasný dar slova. Spoustu věcí jsem teprve u něj pochopila (vipassanskou techniku jsem se učila už předtím v kratší verzi někde jinde, ale takové pochopení i zkušenost mi to nedalo). ) Má dar předávat učení zábavnou formou, vtípky, příběhy. Ale slyšet to šestkrát začíná být nuda.
O to víc jsem už před lety chtěla jet na satipatthána kurz, který je nejen kratší, ale hlavně jsou tam jiná večerní videa!
Goenka s námi rozebíral text satipatthána sutty z Buddhových rozprav. Prý přímo slova Buddhova. (No, berme v úvahu, že kdysi ve 4.?, 5? př.n.l., nikdo přesně neví, se texty šířily ústně. Až v 1. století př.n.l. byly zapsány písemně. Každopádně schopnost pamatovat si dlouhé texty byla ve starověku běžná.)
Při výkladech jsme měli text v pálí i v překladu k dispozici a mohli jsme si dělat poznámky. Číst a psát jsme si mohli ale kdykoliv během volných chvil – a já to ráda dělala právě na místě na fotce dole. :-)
Takhle prý chtěl Buddha sám, abychom s myslí a tělem pracovali!
ČETBA SATIPATTHÁNA SUTTY V PÁLÍ!
Jsem vystudovaný religionista, tak k textům přistupuji i z tohoto úhlu. Je pro mě vždycky důležité číst texty v originále, protože jako bývalá překladatelka vím, co všechno se v překladu ztrácí a překrucuje – a Goenka s námi rozebíral text v pálí!
Bylo to úžasné! Bylo znát, že pálí zná velmi dobře. Že nestudoval jen tento text, ale studoval ho v kontextu s dalšími Buddhovými rozpravami. Jak používal to které slovo? V jakém kontextu? Proč to slovo interpretujeme v této tradici tak a ne jinak?
Protože Goenkova tradice (a on navazoval na tradici svého učitele) vychází z interpretace slova védaná jako vnímání fyzických pocitů na těle. Nejde pouze o to, jak se cítíte v mysli (příjemně, nepříjemně, neutrálně), ale jak to vnímáte po těle. A to je mnohem jemnější způsob vnímání, který předchází tomu, jak to mysl interpretuje. Proto jsou potřebné ty dlouhé soustředěné hodiny meditace v sedě.
To, co studentům čchi kungu může trvat roky – navnímat proudění energie v celém těle – tady valná většina studentů zvládne za 9 dní. A je to nezapomenutelný zážitek spojený s velkou blažeností. (Na které spousta studentů začne někdy tak trochu ulítávat.)
Všímavost tady dostává mnohem fyzičtější podobu, než jen uvědomování si pozice těla, pohybů apod.. Ono bytí v přítomnosti má v této tradici mnohem vrstevnatější a hlubší pojetí. A má velmi blízko právě k rozvinutým čchi kungovým zkušenostem, když tu vipassanskou přenesete do každodenního života. Což byste měli. Navíc na úrovni vnímání fyzických pocitů máte možnost i z těch nepříjemných udělat neutrální vnímání mysli.
Upekhha – vyrovnanost mysli.
CELÝ KURZ TAK PĚKNĚ PLYNUL
Jak bylo vše rychlejší, než obvykle, celý kurz mi tak pěkně plynul. Nebyl pro mě tak náročný jako běžný 10 denní kurz, nebyly tam nějaké velké výkyvy, kdy by si člověk říkal: „Už zas meditovat??“ Možná to bylo dáno zkušeností. 5 kurzů (plus dobrovolničení) dělá z toho, co bylo na prvním kurzu strašlivě těžké, nic extra.
Často jsem tam vzpomínala na svůj úplně první kurz v roce 2017 ještě v Čechách. Kolik se mi tam toho honilo v hlavě! Jak extrémně náročné bylo zvládat aditthánu. Jak jsem počítala, kolik jich ještě do konce kurzu zbývá. Kolikrát se mi stalo, že jsem neměla náladu jít meditovat – a pak Goenka na začátku zapěl nějaký ten chanting a mysl se najednou zklidnila a mně bylo zase krásně.
Onen problém s tajuplnou bonzačkou byl nakonec to jediné, co se mi čas od času honilo hlavou a z toho kurzu dělal test schopnosti nenechat se tím vyvést z míry. Zevnitř totiž nic vyrušujícího už nepřicházelo.
Možná to ale bylo dané i cílem, za kterým jsem na satipatthánu jela.
Ale o tom víc zase v příštím článku…
