Letní období dovolených tráví lidé různě. Aktivně a dobrodružně, nebo spíš poklidně odpočívají. V Čechách, nebo v zahraničí. U moře, nebo na horách. Poznávají, nebo se cákají ve vodě. Nebo tak nějak mix od všeho něco. Já si letos vybrala Španělsko, poznávání Madridu a hlavně další meditační pobyt.
Strávit 10 dní zavření v meditačním centru, offline, bez komunikace (kromě posledního dne) a to ani pohledem nebo gestem, to asi není dovolená snů většiny lidí. Nebo si na něco takového snad myslíte?? Umíte si to představit? 10 hodin denně sedět a meditovat? To asi musí být zábava, co? :-)
Musím říct, že zábava to je. Člověk zažije spoustu věcí – co vlastně ale závisí hlavně na něm! Na všem tom, co se mu honí hlavou, a jak na to všechno reaguje. Poznávačka to je a to ani nemusíte strávit pár dní v Madridu jako já. Poznáváte hlavně sami sebe do hloubek, které jsou vám běžně nepřístupné, protože prostě nemáte intenzivních 100 hodin na to, abyste se mohli ponořit dost hluboko.
A poznáváte i místní, místní stravu a oprášíte si své jazykové znalosti.
Co všechno se dá na vipassanských meditačních kurzech zažít jsem poctivě každý rok sepisovala – souhrn najdete zde. Zjistíte, že je toho dost. A najdete tam i pár praktických tipů i kritických článků jako varování. :-)
KOLEKTIVNÍ TRAUMATICKÁ ZKUŠENOST
Satipatthana kurz byl pro mě nejlepší kurz ze všech 6, které jsem měla možnost zatím sedět. (Sedmý kurz jsem vypomáhala jako manažerka kuchyně a hlavně hlavní gongistka, to mě bavilo nejvíc!). Ale než budu mluvit o tom, co se mi tak moc líbilo, nejdřív něco k asi největší výzvě, kterou jsem tam zažila.
Vipassana vás učí udržovat vyrovnanou mysl.
Být v klidu, ať se děje, co se děje.
Nereagovat. Ne ve smyslu, že si druzí mohou dělat, co chtějí, ale ve smyslu, že vaše jednání není reakce, ale akce. Je to vaše. Vychází to z vás. Ne z toho, co kdo dělá, nebo říká.
Je umění nereagovat.
Goenka, učitel, který kurzy stále učí, i když již před lety zemřel, říkává, že dokud reagujeme, zaděláváme si na další a další životy. Když přestaneme reagovat, jsme svobodní. (A znovu se nenarodíme.)
Já mohu tedy říct, že se znovu narodím… ale ten život by nemusel být moc špatný. :-)
Co se stalo? Co mě 4. den kurzu tak zaskočilo, že první, co mě napadlo bylo: „Normálka bonzák!”
Že by ve mně promluvil komunismus, ve kterém jsem se narodila a vyrůstala v něm?
PRAVIDLA JSOU PRAVIDLA A MUSÍ SE VŽDY A ZA KAŽDÝCH OKOLNOSTÍ DODRŽOVAT!
Je to vaše naladění? Pro spoustu lidí ano. Však si zkuste můj test:
„Stojíte na křižovatce. Je dokonale přehledná a nikde nikdo není. Žádná auta z žádné strany. Žádní chodci. Stoprocentně, všude je dobře vidět, a není možné nic a nikoho přehlédnout. Svítí vám červená. Zůstanete stát, nebo pojedete?? A proč?“
Je to velmi podobné úkolům, které testují, kde se na Kohlbergově stupnici morálního uvažování pohybujete. A většina se pohybuje tam, kde na tuto otázku odpovíte jednoduše: „Samozřejmě že zůstanu stát.“
Problém této úrovně bohužel je, že je velmi snadno zneužitelná společností. Stačí jí nastavit pravidla a vy je prostě nebudete nikdy zpochybňovat, ať jsou jakkoliv hloupá. Kdyby všichni lidé byli na této úrovni, která je jinak pro společnost velmi užitečná i v tom pozitivním duchu, stále bychom se řídili podle starověkých pravidel krevní msty apod.
Vždy je dobré uvažovat za literu zákona a vnímat jeho ducha.
Proč to pravidlo existuje?
Protože pravidlo můžete porušit ve chvíli, kdy neporušujete ono proč.
A pravidlo na kurzu znělo: „Nenoste si jídlo na pokoj.“ (Protože by mohlo nalákat myši, mravence, pavouky, štíry apod.)
A já si donesla po snídani jablko, které jsem si chtěla po obědě venku na procházce sníst.
Jablko bylo přímo z chlaďáku a venku byla zima, zatímco kolem poledne bylo venku hodně přes 30 stupňů a osvěžující jablko, jediné ovoce ten den, by se fakt šiklo. Navíc už by nebylo tak ledové.
Jeden známý, když jsme přecházeli ve městě na červenou a já se smála, že zrovna od něj bych nečekala, že se nebude řídit pravidly silničního provozu, mi kdysi řekl: „Pravidla a zákony můžeš porušit, ale musíš být ochotná za to případně nést následky.“
No a tak se stalo. Nesla jsem následky.
JAK ŽÍT S VĚDOMÍM, ŽE NĚKDO KOLEM VÁS JE BONZÁK?
To jsem si říkala během několika dní mnohokrát. Uvědomovala jsem si, jak strašně těžké to muselo během komunismu být, když jste věděli, že se vždycky někdo najde, kdo na vás práskne, že jste třeba nevyvěsili na prvního máje vlaječku.
Možná jsem si vzpomněla i na to, jak se hned profláklo, když jsem já na základce odešla na prvního máje ještě před proslovy. Myslela jsem si, že budeme nejdřív čekat, pak se projdeme na náměstí a tam to končí.
Ne, druhý den si mě třídní volala, že jak to, že jsem šla domů!
Začala jsem být chvílemi trochu paranoidní. Zjistila jsem, že se mě občas zmocňuje strach chovat se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a ne podle litery pravidel, aby to zas někdo na mě nepráskl. I kvůli manažerce kurzu, která pak za vámi musí jít a musí to řešit a musí jí být asi stejně tak trapně, jako mně. (Tedy pokud není ten většinový typ, který fakt věří každému písmenku pravidel.)
Začala jsem si víc všímat, kdo všechno se taky nechová podle pravidel (tu měla jedna sukni kratší než pod kolena, tu druhá tričko na ramínka, tu třetí úzké legíny).
Úplně se přede mnou odkrývala ta dynamika života ve společnosti prošpikované pravidly a těmi, kteří mají nutnou potřebu na ně upozorňovat (udavači).
Ať ta naše komunistická, dnešní čínská, nebo islámská. Člověk žijící v islámské společnosti, kde vám každý hned ideálně má říct, kdy děláte něco harám (tj. hřešíte), musí být děs a hrůza. Nedivím se, že to spousta lidí přijala za své, protože pokud s tím neladíte, tak je pro vás takový život utrpením.
Já vůbec netušila, kdo to byl.
Kdo mě viděl a kdo to měl nutnou potřebu prásknout manažerce. Musel to udělat velmi brzy, protože mě oslovila těsně před obědem tentýž den, kdy jsem se už těšila, jak si na tom jablku pochutnám. Mohlo to být některé z děvčat u mě na pokoji. (Sdílela jsem ho se Španělkou a s Finkou.) Ale mohla to být taky některá ze 3 holek na protějším pokoji.
Jak se asi žilo lidem, kteří věděli, že je někdo udává, ale netuší, kdo z jeho blízkých to je??
Neptala jsem se a nechtěla jsem to vědět.
Důležité pro mě bylo spíš to, jak na to zareaguju, když už mi nejde nereagovat.
KDYŽ SPÍŠ NEŽ CO, ŘEŠÍTE PROČ
Když už člověk nedokáže jít ve šlépějích Buddhy, nebo Ježíše a říct si: „Pusť to, nevědí, co dělaj“, myslím, že je mnohem rozumnější vnímat to vše v širším kontextu než v tom vašem osobním (vynechme z toho ego, jo?) nebo se zamyslet nad tím, proč to ten člověk vlastně dělá. Jakou k tomu měl motivaci.
Takže jsem většinou spíš než bych se cítila naštvaně, zrazeně apod., přemýšlela nad tím, o čem jsem psala výše. Jak něco podobného zažívali a zažívají miliony lidí a jak se s tím zvládali vyrovnávat. A není to snadné.
Nebo jsem přemýšlela nad tím, co toho člověka vedlo k tomu, že tak rychle to letěl napráskat. Jedna myšlenka mě docela pobavila – představila jsem si, jak se daná osoba začala děsně bát, že se to v pokoji začne hemžit škorpióny a pavouky, protože jsme je na dveřích měli namalované. (S nápisem: „Zavírejte dveře, aby se dovnitř nedostali.”)
Není divu, že vyděšená běžela za manažerkou, protože mně to říct nemohla (pravidlo, které se prostě dodržuje, protože má smysl).
Takže mě nechtěla napráskat. Jen se mi snažila předat zprávu, že není dobré tam to jablko mít.
Nebo mě prostě jen chtěla upozornit, protože jsem v centru nikdy nebyla, a třeba jsem to pravidlo přehlédla.
Prostě dělala jsem, co jsem mohla, abych z ní přestala dělat bonzáka, a udělala z ní člověka s jeho strachy a představami.
Jak říkavá Pavel Simon, nás učitel čchi kungu: „Když přestanete lidi nálepkovat, bude se vám líp žít.“
NEŘEŠIT HLOUPOSTI
Nevím, jak to měla. Nevím, kdo to byl. Snažila jsem se to hodit za hlavu. Do meditací mi to naštěstí nevstupovalo! Nepřišlo mi důležité to s danou osobou řešit a vysvětlit si to.
Jak jsem se kdysi naučila – někdy není nutné něco řešit, není nutné si něco vysvětlovat, prostě stačí přijmout, že tak to je. Ostatně – to jablko na pokoj nepatřilo a holt je potřeba přijmout následky toho, že vy víte, že jablko pozornost žádného zvířete rozhodně nepřiláká.
Že to pravidlo se netýkalo jablek, ale snídaně nebo oběda.
Vždy budou druzí společenské zvyklosti, vás a vaše chování vnímat po svém.
Pro mě bylo důležitější nabízet pochopení (kterého se mi nedostávalo) a neřešit hlouposti než si stěžovat.
Pokud pro někoho ne, je to jejich problém.
To byla jedna z věcí, kterou mi tento kurz přinesl – uvědomění, co mi fakt vadí, a jak se k tomu dá přistoupit, abych nedělala totéž, co mi tak vadí.
Zároveň bylo jasně vidět, jak důležité je dodržovat ono ctnostné mlčení, protože něco takového mi mohlo dost narušit meditaci jako takovou a to, proč se na vipassanu vlastně jezdí. Každopádně myslím, že pár sankhár se mi díky tomu podařilo smáznout. :-))
Ale o tom zase příště... i o tom, proč byla letošní satipatthana pro mě nejlepší kurz!
