JAK SI ZAMILOVAT MEDITACI?

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem letos vyrazila na meditační kurz satipatthány a ne klasický 10 denní kurz vipassany, byl fakt, že ten kurz potřebuji jako podmínku pro 20 denní kurz. Další podmínkou jsou 2 hodiny meditace denně po 2 roky ještě předtím, než podáte samotnou přihlášku!

A já zjistila, že jakkoliv je pro mě 20 denní kurz už mnoho let velkým cílem a výzvou, na pravidelnou meditaci tato motivace loni nestačila. Už jen sednout si na hodinu a meditovat je výzva. (To ví každý, kdo si to kdy na vipassaně nebo jinde zkusil). Ale každý den? Dva roky? Ať se děje, co se děje?? Těžký, moc těžký.

I proto jsem na satipattánu letos jela – najít způsob, jak sama sebe k něčemu takovému konečně motivovat.

Už jste někdy měli problém s motivací?

I když šlo o něco, co vás bavilo?

Osobně medituji ráda. Miluju ten pocit klidu, který mi v mysli obvykle zavládne. Ten pocit, že jsem to já, kdo rozhoduje o tom, jak se budu cítit, a na co budu myslet. Kdo by taky jel strávit 10 dní tím, že sedí na zadku a medituje, že?? :-)

Ale pravidelná praxe doma?? 2 hodiny?

Chybí mi disciplína a disciplínu ostatně stejně považuju za hrubý nátlak. :-)

Ani k mytí rukou člověk žádnou disciplínu nepotřebuje.

Proč by ji potřeboval k očistě mysli a těla?? :-)

PRAVIDELNÁ HLUBOKÁ PRAXE

Meditace už dnes u nás není něco úplně neznámého. Něco, o čem ví, a praktikuje jen pár lidí. Třeba letos v červenci proběhl celý meditační online summit!

Spousta lidí si pouští z youtube nahrávky (meditace na zklidnění, samoléčení, pro radost nebo pro spojení se svou duší atd.).
Jiní si rovnou kupují balíčky meditací na nejrůznější témata – procházení těla, laskavost a soucit, objímání vnitřních stínů či vnitřního dítěte, zkoumání chtění, touhy, lpění.
Existují meditace vedené, meditace vizualizační, nebo meditace, kde se pracuje s mantrami. Narazit můžete na mindfulness – meditaci všímavosti. Je tolik možností, mezi kterými si můžete vybrat.

Některé meditace mi připomínají spíš relaxační nahrávky, které jsem kdysi za komunismu poslouchala. :-) Rozhodně užitečné, ale vlastně bych je meditacemi ani nenazvala. Ano, krásně vám zklidní mysl, uvolní vás, zavedou do příjemných světů, kde můžete prožít radost. Naučí vás dýchat, zklidnit nervový systém a odstranit stres.

Hlouběji pak jdou meditace, které vám pomohou s vnitřními traumaty, vztahy, odpouštěním a přijímáním věcí tak, jak jsou. Hodně to připomíná terapeutickou práci s nevědomím.

To vše jsou ale nakonec různé variace na základní princip původních meditací, které asi nejsou tak fancy. :-) Ale které mi vyhovují mnohem víc, protože v nich nejsem na nikom a na ničem závislá.

Žádné vedení, žádné nahrávky, jen já a má mysl a otázka:

Kdo tady má navrch? Kdo je kůň a kdo je tady jezdec? A pokud jezdec, jak dobrý vlastně??

Žádné kratičké zklidnění nebo procházka nevědomými světy. Hluboká, alespoň hodinová praxe.

DVĚ HODINY MEDITACE DENNĚ

Zkoušeli jste si někdy sednout do meditačního sedu (nebo klidně i na židli) a hodinu meditovat? Jaké to případně bylo?

Bez hudby, bez nahrávek. Jen sami se sebou. S myslí plnou myšlenek, které se pořád objevují a vy máte pocit, že je jich víc a víc. Na vipassanském kurzu je to pro spoustu lidí šok, i když už předtím někdy meditovali. Najednou jsou tam celé dny v tichu jen sami se sebou. Bez možnosti útěku ke knížkám, hudbě, sociálním sítím, přátelům. Nemůžete si s nikým promluvit.

A tak si povídáte sami se sebou a máte možnost v klidu vnímat, co všechno se vám v hlavě honí.

A protože 10 hodin denně se po vás chce koncentrovat na nějaký objekt, nebo prostě pozorovat, co se vám v těle děje, možná vám začne vadit, že vám něco tak zdánlivě snadného (ovládat sám sebe) vůbec… ale vůbec… nejde.

Není divu, že na 20 denní kurz se musíte pár let připravovat. Absolvovat minimálně 5 desetidenních kurzů a jednu satipatthánu. A na jednom kurzu dobrovolničit. (Vzhledem k tomu, že maximální počet kurzů jsou 2 ročně, chvíli to trvá.)

Tyto podmínky splněné mám. Ty 2 roky dvou hodin meditace denně (hodinu ráno a hodinu večer) ale ne a ne…

JAK PŘESVĚDČIT SÁM SEBE TY 2 HODINY DENNĚ MEDITACI VĚNOVAT??

Nebo třeba i jednu hodinu. Nebo i méně. Ale pravidelně, poctivě. Protože víte, k čemu všemu je vám to dobré. A že o to nechcete přijít. Jak sami sebe motivujete??

Většinou motivace funguje tak, že něco děláme buď proto, že po něčem toužíme, nebo se snažíme něčemu vyhnout. Hledáme to příjemné a utíkáme před tím nepříjemným.

Základní psychologické nastavení lidí. (Jak jinak bychom také přežili??)

Jaké je to vaše PROČ?

Vnější motivace, tj. je to podmínka dlouhému kurzu, u mě nezafungovala.
Vlna nadšení, na kterou obvykle naskakuju, také nezafungovala.

Zdá se ale, že zafungovalo něco úplně jiného. A já se na každou z hodinových (i z těch dalších) meditací začala těšit. I když stále platila aditthána (předsevzetí, že se nepohnete, případně jen minimálně). A já obvykle na kurzech počítala, kolik těchto společných hodinových meditací ještě zbývá.

MEDITATIVNÍ CESTA Z HLUBOKÉHO LESA ZA SLUNCEM NA JASNÉ OBLOZE

K zbrusu novému přístupu k meditaci, díky kterému umím u meditace vydržet hodinu i bez podpory učitele a jiných spolumeditujících, mě inspirovalo několik věcí:

Prostředí španělského centra Dhamma Sacca, kde jsem kurz satipatthány absolvovala.
Informace o křesťanské meditaci (kontemplaci), o které jsem těsně před kurzem díky seriálu The Chosen narazila.
Samotný text Satipatthána sútry, který jsme na kurzu studovali.

Dhamma Sacca

Žhnoucí slunce, které na jasně modré obloze zářilo mnoho hodin denně téměř každý den kurzu. Teploty tam byly běžně kolem 32 stupňů a víc a slunce bylo velmi ostré. Ven do údolí na procházku do stínu se dalo jít pouze brzy ráno a pozdě večer. Odpoledne jsme zůstávaly většinou na pokojích. Údolí bylo docela zarostlé a místy nabízelo příjemný stín. Inspiraci k představě hlubokého lesa jako symbolu zahlcení myšlenkami mám z Goenkova večerního výkladu k sútře.

Satipatthána sútra

Nejdůležitějším vhledem pro mě byla ona část o faktorech osvícení (např. klid, vytržení). Tyto zkušenosti máme rozvíjet, nezahánět je jako to pozitivní, na čem se nemá ulpívat! Po prvním desetidenním kurzu, kde jsem zjistila, že mám strach z meditačních zkušeností blaženosti, protože příjemné pocity se tak snadno mění v utrpení, když zmizí. (Viz téma týdne zkušenostmi z onoho kurzu inspirovaným Co se skrývá pod maskami utrpení či ega).

Vipassanské kurzy nás učí neuhýbat před utrpením a netoužit po příjemných pocitech. Jisté fáze meditace totiž pocity blaženosti vyvolávají. Ostatně je to i jedna z džhán (ze stavů pohroužení). Učí nás to na velmi nevědomé úrovni, tam, kde fakt nepotřebujete žádnou disciplínu, žádný tlak. Přepisujete ony koleje, na základě kterých zcela automaticky reagujete.

Přestala jsem se pocitů blaženosti bát a mohla jsem na nich konečně vystavět pravidelnou praxi!

Ostatně sám Goenka říká: „Tyto stavy slouží jako podpora pro další praxi.”

KŘESŤANSKÁ KONTEMPLATIVNÍ MEDITACE

Ano, nejen ve východním náboženství je možné najít meditativní praxe. Východ a západ má přece jen něco společného, to jen naše dualistická mysl má neustále tendenci rozlišovat a vidět jen to, co je jinak, a přehlížet to, v čem se tradice různě prolínají. Ze svých religionistických dob si vzpomínám, jak mě například při studiu východního ortodoxního křesťanství překvapil zcela jiný přístup.

My známe hlavně katolíky a protestanty, ale těch forem křesťanství je, kolik je států a kultur, které křesťanství absorbovaly.

Ne neberu to tak, že křesťanství opisovalo od pohanských kultur. Spíš je často pohltilo, přeznačilo. Je to krásně vidět hlavně v prvních staletích jeho šíření, kdy se šířilo navzdory pronásledování ze stran vládnoucích vrstev.

V křesťanských tradicích existují různé praxe:

Lectio Divina (kontemplace nad Písmem), která má za cíl formovat mysl a srdce.
Kontemplace na životem a smrtí Ježíše Krista, komunikace s ním (ne klasickou modlitbou).
Kontemplativní meditace podle Th. Keatinga, jejíž cílem je vnitřní ticho a odevzdání se Boží přítomnosti. Používá se tzv. modlitební slovo. Jakékoliv, které má moc vás přivést zpět do ticha a odevzdání. Připomíná mantru, protože se může zpočátku opakovat poměrně často. Z tohoto důvodu samozřejmě existují křesťanská společenství, která kontemplativní meditaci považují za nekřesťanskou.

Vzhledem k tomu, že od Velikonoc se víc a víc znovu otevírám životu a slovům Ježíše (těm co nejautičtějším) a uvědomuji si, jak moc mě ovlivnilo setkání s jeho poselstvím v 90. letech v Izraeli, tento druh meditace jsem si našla. A i na vipassaně jsem ono posvátné slovo (vlastně ale dzogčhenovou buddhistickou hlásku) použila ve chvílích, kdy jsem se chtěla vrátit k podstatě své mysli.

Najednou to mělo osobnější nádech, ale zároveň to nijak to nestálo v protikladu se samotnou vipassanskou technikou, která jinak míchání technik nedoporučuje. Tak jsem to potřebovala.

MEDITACE NENÍ BOJ S POZORNOSTÍ, MEDITACE JE PRO MĚ CESTA

Vím, že pro spoustu lidí je meditace boj o pozornost. Chtěli bychom se soustředit, ale nejde to a nejde. Mysl pořád k něčemu ubíhá. Nemáme kontrolu ani nad tím, co se nám děje v hlavě. Jak chceme mít kontrolu nad tím, co se děje kolem nás, nebo ve světě?

Jak si vůbec můžeme myslet, že někdo má sám nad sebou a nad tím, co si myslí, co cítí a co dělá nějakou kontrolu??

Je to frustrující.

Spousta lidí s meditací skončí do pár minut poté, co se o ní pokusí. Nejde to. K čemu to je, když se mám soustředit na dech (nebo jiný objekt) a ono to nejde.

Chce to trpělivost, jako když trpělivě opakujete malému dítěti, co má dělat.

KUDY VEDE ONA CESTA?

A přitom někdy stačí jen přistoupit k meditací úplně jinak! Nevnímat ji jako úkol, jako neustálé zklamávání naší touhy po dokonalém výkonu, ale jako cestu:

Úvodní část, kdy se v hlavě honí myšlenky, je jako chůze hlubokým lesem plným stromů (myšlenek). Může to být džungle, může být místy děsivá a místy jako útočiště před velkým nejistým prostorem. Ale v dáli prosvítá slunce – více, nebo méně, ale alespoň víme, že tam vzadu hluboký les končí. I kdybychom museli šlapat do prudkého kopce a na začátku jen tak lapáme po dechu.
Čím déle jdeme, tím víc světla v dáli vidíme a tím méně stromů kolem nás je. Když si vzpomeneme, můžeme využít dech, nebo mantru, nebo posvátné slovo, cokoliv, pro co je v našem stylu meditace místo, abychom se ocitli na na paloučku. Alespoň na chvíli, než zase zajdeme do lesíka.
Na konci cesty se koupeme ve slunečním světle a myšlenky se objevují jen velmi zřídkavě. Teplé slunce uvolňuje napětí a probouzí v nás radost. Může to trvat téměř hodinu, než vyjdeme na kraj lesa. Ale to ničemu nevadí.

Čím dříve ale cestou pochopíme, že nejde o to, jak jsme daleko a jak dobře se právě cítíme, vše se samo rozjasní. Uvolnění tlaku, odevzdání touhy, ona vipassanská equinimity (klid a vyrovnanost mysli, kdy jsem ok s tím, co je, ať je to cokoliv, a nesnažíme se o nic lepšího a neobáváme se ničeho horšího), s sebou automaticky nese blaženost, radost a jasnost.

Není třeba se takové blaženosti bát. Je nevyhnutelnou součástí meditace. :-)

Související