Rupert Spira a neduální pohled na to, proč se vlastně tak trápíme (2. část)

Rupert Spira, neduální učeníV první části (najdete ji ZDE), jsem Vám řekla něco málo o Rupertu Spirovi, který je považován za jednoho z nejlepších a nejjasněji srozumitelných západních neduálních učitelů. Bohužel v České republice moc znám není. Žádná z jeho knih ještě nebyla přeložena do češtiny. A na youtube najdete jen pár videí s českými titulky.

Během let jsem si pořídila pár jeho knih (kindle verze můžete mít ve čtečce nebo počítači hned). Dokonce jsem měla to štěstí, že jsem cca před 5 lety byla na jeho jednodenním semináři v Londýně. A během uplynulých pár dnů jsem procházela spoustu jeho videí na youtube a řekla jsem si, že i Vám přiblížím to, co na nich zaznělo.

V první části jsem nastínila 2 způsoby, jak zacházet s vlastním utrpením (delší video, ze kterého jsem vycházela, najdete ZDE). V této části si o neduálním pohledu na příčiny utrpení řekneme něco víc. A v dalších článcích se pak budeme věnovat i dalším tématům a implikacích neduálního učení na každodenní život :-) (Tím dalším tématem budou mezilidské vztahy…)

 

Rupert Spira a proč se vlastně trápíme

Ať už se trápíme čímkoliv, nějakou maličkostí (která pro nás ovšem maličkostí vůbec není, jinak by nás netrápila), nebo něčím opravdu vážným (deprese, negativní diagnóza, trauma apod.), ta příčina je jedna jediná. A je obsažena v jedné jediné myšlence.

Napadne Vás, o jakou myšlenku jde?? Čím SAMI SOBĚ nejvíce škodíme?

Tou myšlenkou je: „Tohle nechci zažívat.”

Příčinou našeho utrpení není to, co prožíváme, ale právě tato myšlenka. Náš odpor vůči tomu, co prožíváme.

Jestliže v prvním článku (a videu) Rupert Spira popsal dva způsoby, jak se k utrpení postavit, v druhém videu (ZDE) probírá s jedním z účastníků způsob, jak se postavit konkrétně strachu. A znovu uslyšíte, že ve chvíli, kdy se člověk obrátí tváří v tvář tomu, co cítí, a nesrovnává nic s minulostí, ale je TEĎ v tom, co prožívá, se vší intenzitou toho, co prožívá, najednou se utrpení vytratí.

Už není ten, kdo trpí, a to, čím člověk trpí. Vzdálenost mezi subjektem a objektem (dualistická zkušenost) se rozplyne a člověk vklouzne do té neduální zkušenosti. Najednou zde není sebemenší impulz z té zkušenosti samotné odejít. Protože není kdo (žádný subjekt, žádná trpící osoba) by z ní odcházel. A jak říká Rupert Spira: „Right at the heart of your fear, you’ll find happiness (Přímo v centru svého strachu najdete štěstí)”.

 

Energetická povaha našich emocí

Pokračovat ve čtení…

Sdílení je jako cestování. Aneb železná opona se zvedá…

Všimli jste si? Když s Vámi někdo sdílí sám sebe, své příběhy, radostné i bolavé, ocitáte se najednou v úplně jiném světě. Každý si totiž žijeme v tom svém. Co člověk, to jiná dimenze bytí. Jiný světonázor. Jiné zvyky a rituály. Jiná kultura. Čím blíže geograficky a jazykově si jsme, tím více styčných bodů máme. Ale tím je také pravděpodobnější, že přehlédneme, v jak rozdílných světech žijeme.

Já si to uvědomím vždy, když se ocitnu na delším meditačním pobytu s ctnostným mlčením. Děláme totéž, jíme totéž, procházíme se na tomtéž místě – ale pak se ukáže, v jak jiném světě jsme vlastně žili. Ve světě naší mysli.

Spousta lidí zná bohužel sdílení jen jako „ten furt vykládá sám o sobě”, nebo „zas mě jen otravuje svými problémy jako bych neměl své… jako by všichni nějaké neměli”. Můžeme si za to tak nějak sami, ano. Zvykli jsme si jen stěžovat a ne se sdílet. A u druhých jen těžko dokážeme vidět něco, na co sami nejsme zvyklí…

Když mluvíme o sobě, obvykle jen proto, abychom prosadili sebe a své nápady a své pravdy. Vykládáme jen o svých vlastních přáních, nebo těžkostech. A zapomněli jsme, jaké to je naslouchat druhým. Zapomněli jsme, že jde o sdílení zkušeností, což je víc než sdílení faktů. A zapomněli jsme, že sdílení není sebestředné. Právě naopak.

 

Sdílení jde za Vámi a otevírá Vám nový svět

Když s Vámi někdo sdílí svůj svět, je to velký dar. I když on/a si třeba jen stěžuje. V podstatě ale dělá mnohem víc než to a je na Vás, zda si to v té chvíli uvědomíte.

Pokračovat ve čtení…

Strach nás jen straší…

… ale co když se mu to sakra daří?? :-) Hezky se řekne „Nic nepotřebuji a z ničeho nemám strach” (což bylo téma tohoto týdne), ale co když to máme říct tváří v tvář tomu, co FAKT POTŘEBUJEME a ČEHO SE DĚSÍME K SMRTI??

Uplynulý týden jsem se cákala v moři. Nebo v bazénu. Ne, na aquaerobic, ani na Titanic na pláži s polskými turisty jsem se zlákat nenechala :-) To není můj styl. Ale zato jsem tyhle aktivity vždycky pobaveně sledovala.

Co Vy? Účastníte se těchto turistických mecheche – hotelových animací?

Ne? – Taky Vám to připadá jako zábava pro ty, kteří se neumí zabavit sami? 

Ano? – Taky Vám to připadá jako zábava pro ty, kteří se nechtějí jen povalovat s knížkou na pláži??

Na článek o tom, čím vším může být dobrodružná dovolená v hotelu na albánské pláži, ještě během týdne zcela jistě dojde. Je to rozhodně zajímavé. Tento článek je ale shrnutím toho týdne a jeho tématu, který mi přijde jako jedna z největších výzev roku.

 

Pokračovat ve čtení…

Najít vnitřní sílu, shodit ze sebe brnění a vyrazit do světa žít!

To je tématem 10 týdnů období elementu KOV, které tento týden začalo. Podzim je pro mě vždycky velkým dobrodružstvím. Rýpe do mě hodně hluboko, nutí mě vzdávat se toho, co už dávno nepotřebuju (stejně jako stromy shazují na podzim listí). Jo a na plodech podzimu bývá jasně poznat, jak moudře jsem na jaře sázela a jak pečlivě jsem v létě zalévala. Kolik slunce jsem svému životu dala, tolik sladkých plodů na podzim obvykle sklízím. Uvidíme, co letos. Kdo se chce na tuto desetitýdenní jízdu přidat, klidně může. Kdykoliv.

Přihlaste se do projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 (je to zdarma)

Kolik vnitřní síly v sobě letos najdeme?

Vzpomínám, jak jsem před více jak 20 lety psala jeden ze svých textů (ani báseň, ani próza), jehož tématem byla odvaha vylézt ze svého opevnění. Ok, alespoň otevřít okna a vpustit trochu světla. Začít pomalu vymetat pavučiny. Ano, tak moc jsem se tenkrát bála :-) Řekla bych, že dnes už občas vyrazím na koni i mimo hrad a občas se střetnu se sousedy. Ale alespoň bez té železné košile stále ještě nevyrážím. Co kdyby na mě chtěl někdo zaútočit. Ale když i ona je tak těžká :-)

Náš život je poznamenaný všemi těmi ranami, které jsme kdy utržili. A je jich tolik!

Na některé si ani nevzpomínáme. Tak dávno se staly. Na některé si raději už nevzpomínáme. Tak nesnesitelně bolestivá by ta vzpomínka byla. Někdy nám nezbylo nic jiného, než si navléknout to brnění a zavřít se za vysoké hradby, abychom svá zranění uchránily před dalšími bolestivými doteky.

 

A proč ji vůbec hledat? (pokud chcete toho správného partnera třeba?)

Pokračovat ve čtení…

Nějak to přežít…

Měla jsem tento týden zajímavý rozhovor. 

Rozhovor o křižovatce, na které někdy stojíváme – jít dál po té cestě, která před nás klade ohromné výzvy, nebo si vybrat nějakou pohodlnější?

Kdo ví? Třeba to bude nad naše síly. Ale třeba také ne? Balancujeme nad propastí a říkáme si, zda zvládneme přejít tu zamlženou stezku. Jak dlouho takhle zamlžená zůstane?

Ale co když je na druhé straně cesty jasno? Co když cesta vede do úchvatných míst?? Co má pro mě větší cenu – bezpečí chaty, nebo radost z překonání vlastního strachu? Radost z vědomí, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela? (Ale zvládnu??)

 

V životě nejde o přežití

Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z Dhahabu (Dhahab aneb jak se dostat z Egypta bez peněz). Je to pro mě už cca 20 let přelomový zážitek. Onen pocit klidu uprostřed bouře. Pocit ochrany uprostřed životně ohrožující situace (hlad, žízeň…).  Od té doby vím, že v životě nejde o přežití. Minimálně v mém životě ne :-) Vždy se najde někdo nebo něco, kdo mě podrží. Ty nejdrsnější okamžiky se nám často v životě objevují ne proto, aby nás ohrozily, někdy ani ne proto, aby nás posílily, ale prostě proto, aby nám ukázaly, že ve skutečnosti nejsme na nic sami, i když se nám to zdá….

Máme podporu. Neděje se nic, co by se dít nemělo. A cokoliv se děje, děje se proto, abychom v tom objevili lásku Života k nám. Dává nám to nejlepší. Ale my se dožadujeme svých vlastních jistot. Láska Života nám totiž bere to, co považujeme za důležité, a tlačí nás na ty cestičky nad propastí.

Pokračovat ve čtení…

Desetidenní kurz meditace vipassana (Goenka) – blbé návyky a jejich rozpouštění :-)

Co se s Vámi na takovém kurzu vlastně děje? Po té vnitřní stránce…

Pokud chcete vědět, jak to na kurzu vypadá po té vnější stránce (pravidla, zkušenosti, pozitivní i negativní, mé i jiných), nachystala jsem pro Vás speciální článek – rozcestník. Tam to všechno najdete. Můžete si udělat představu, co Vás čeká, a možná nahlédnete i do toho, co se tam vlastně s Vámi uvnitř může dít… jaké návyky se tam učíte odbourávat a jaké návyky Vám mohou stát v cestě si kurz naplno užít se vším, co Vám může nabídnout.

Meditace Vipassana (Goenka) – na co se tak člověk může těšit?

 

Vipassana a čchi kung stylu Orel v hnízdě

Goenka často mluví o tom, že na kurzu probíhá operace mysli (bez anestezie, chachá) :-) Ale co to vlastně znamená a jak to probíhá? V tomto článku popíšu můj osobní pohled daný mým praktikováním čchi kungu (styl Orel v hnízdě).  Je to jen jeden z mnoha úhlů pohledů a zcela jistě ne úplný. Ale mně právě orlí čchi kung hodně pomáhal si uvědomovat smysl toho, co tam děláme. 

Je to vtipné, protože když jsem jela na první kurz, musela jsem slíbit, že na kurzu čchi kung dělat nebudu. (Během kurzu se má člověk věnovat jen dané technice, aby její benefity vnímal nepromíchané s ničím jiným.) Jaké ale bylo mé překvapení, když samotná technika nebyla nic jiného než to, co někdy během hodin čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě děláme :-)

divoký kůň, návyky

Čištění mysli I – zkrocení divokého koně mysli

První 3 dny kurzu jsou velmi důležité! Ale také velmi náročné! Berte to v potaz, když si budete první 3 dny říkat, kde že jste se to ocitli a co to vlastně děláte?? Co je to za divný sadomasochismus? :-)

První 3 dny (a půlku čtvrtého) praktikujete meditaci anapána (tedy ne vipassanu samotnou). Sledujete dech. Zcela přirozený dech. A další dny přidáváte pocity na nosu a pod nosem.

Postupně se tak dostáváte do kontaktu sami se sebou. Překonáváte své první běžné návyky – odbíhat k vnějším objektům v snaze najít v nich štěstí nebo ochranu.

Dech je něco tak prostého! Něco, co právě z tohoto důvodu často tak přehlížíme! Jenže to je jako přehlížet drahokam v kupě kamení…

  • Dech je pro Vás kotvou, na které se můžete udržet, když Vás budou chtít proudy myšlenek odvést od přístavu, ve kterém jste.
  • Dech je pro Vás nástrojem k vědomému uvolnění.
  • Dech je hlavně něco, co máte neustále s sebou.

První 3 dny tu nejsou pro to, abyste si říkali, jak strašní meditující jste, že Vám se na ten dech nejste schopní soustředit déle než pár nádechů. Ty první 3 dny jsou tu od toho, abyste začali svého divokého koně mysli krotit. Někdo má koně divočejšího a jde to holt hůř. No a co?? Nejste to Vy, je to jen kůň a návyky, které je možné změnit. Je tedy kontraproduktivní se stresovat. Budete se jen cítit jako lúzři. Radši si s tím trochu pohrajte.

Pokračovat ve čtení…

Meditace vipassana (Goenka) – kritika (2. díl)

V prvním díle (najdete ho zde) jste se mohli dočíst o tom, co všechno může být na desetidenním kurzu vipassany problematické. Proč je třeba si velmi dobře rozmyslet, jestli na kurz chcete jet nebo ne. Pojďme se v tomto článku podívat blíž na některé z důvodů, proč se lidem kurz nelíbil.

Využiju jedno video (a článek, který video shrnuje) ženy, která na kurzu byla, ale nedokončila ho. Celé jí to přišlo takové nějaké divné. A ve videu (článku) uvedla spoustu důvodů. Vše je bohužel pouze v angličtině.

Článek k videu najdete zde: Why Vipassana might be a negative experience

Mezi důvody, proč se jí kurz nelíbil, uvedla tyto:

  • přišel jí depresivní. To je velmi relevantní postřeh! A na Vašem vlastním kurzu Vám může hodně pomoci, když budete s něčím takovým počítat. Na 10 dní budete mít zakázaný jakýkoliv běžný způsob, kterým si obvykle dodáváme dobrou náladu – konverzace s ostatními lidmi. Objetí. Nebo alespoň oční kontakt a úsměv. Zpěv, tanec, poslouchání hudby. Dokážete se bez všech těchto berliček obejít a najít tu vnitřní radost??? Je to jen na těchto 10 dní! Nikdo Vám nezakazuje přestat spontánně projevovat svou radost, až kurz skončí. Není pochyb o tom, že toto všechno je krásný způsob, jak žít šťastně. Ale co když jednou zůstanete sami? Nebudete se moci hýbat, abyste si za někým došli, a nikdo za Vámi moc chodit nebude? Ohluchnete nebo oslepnete? Končí tím Váš radostný život??

Celý kurz Vám hodně přijde vhod, až budete staří, nebo až budete umírat. Po loňském kurzu jsem volala svému otci, který v té době byl právě po druhé mrtvici v nemocnici. Ano, taková zkušenost by se mu byla v té chvíli sakra hodila…

Pokračovat ve čtení…

Meditace Vipassana (Goenka) – kritika (1. díl)

meditace vipassana GoenkaDosud jsem sepsala spoustu článků na téma Jak je desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky naprosto jedinečný, úžasný a užitečný. Asi je čas i na ten druhý úhel pohledu :-) Všechny ty pozitivní články (a ostatně nejen můj) jsem shrnula do jednoho speciálního příspěvku, který slouží jako takový rozcestník (ZDE). Najdete v něm odkazy na články o zkušenostech na mém prvním i druhém kurzu. Pár praktických rad, jak kurz co nejlépe zvládnout a odnést si z něj maximum. I odkazy na články dvou mých kamarádek – jedna absolvovala kurzy v Austrálii (jsou všude stejné) a druhá, indoložka a religionistka, mimo jiné v Indii. A napsala o Goenkově vipassaně celou disertační práci. Odkaz na disertačku v článku taky najdete.  

Není ale všechno zlato, co se třpytí

V záplavě všech těch nadšených článků bych určitě neměla zapomenout na kritický pohled na tyto desetidenní kurzy. Na netu najdete videa a články a diskuze nejen těch, pro které byl kurz nezapomenutelnou pozitivní zkušeností, ale i těch, které kurz z nejrůznějších důvodů kritizují. Než na kurz pojedete, doporučuju tyhle ohlasy nepřehlížet. Mohou Vám výrazně pomoci vyvarovat se toho, aby pro Vás byl kurz spíš utrpením než něčím užitečným. A kdo ví, možná pro Vás kurz PRÁVĚ TEĎ prostě není. Je to jako u všeho – nemá smysl se někam hnát, abyste si vyzkoušeli nějakou další techniku, která by Vám snad mohla pomoct.

Než na kurz odjedete, doporučuju si hodně dobře ujasnit, že víte, do čeho lezete a proč a že to fakt chcete :-))

V čem může být desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky problematický??

V prvé řadě – je extrémně náročný. Fyzicky i psychicky. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že někdy je ta fyzická stránka to nejmenší. Když Vás něco bolí, tak se prostě pohnete. Změníte pozici. Vstanete a jdete se projít. Meditujete u sebe na pokoji, opřete se o zeď, lehnete si. I při těch povinných hodinovkách v hale, kdy byste se neměli pohnout, Vám nikdo nezakazuje se hýbat! Berte to v potaz. V instrukcích je jasně dáno, že to nemá být mučení! Účelem oněch hodinovek bez pohnutí je vnímat tendence mysli utíkat před nepohodlím. A pokoušet se je postupně rozpouštět. Ne se utrápit k smrti, protože nějaký Goenka řekl, že se teď se nemám hýbat! Ne si říkat, že když se pohnu, je to důkaz, že jsem naprosto neschopné nemehlo, které ani nedokáže udržet na chvíli onu slavnou (na kurzu) vyrovnanost mysli :-)

 

Možná se o sobě dozvíte to, co nechcete vědět

Největším problémem jsou podle mě myšlenky a emoce, které na kurzu v tom prostoru ticha a pozornosti začnou vyplouvat na povrch. Všechny ty myšlenky a emoce jen odrážejí to, co máme uvnitř. Jak to tak na netu poslouchám a čtu, často se lidi sami o sobě dovídají (ale zdá se, že to moc nereflektují), jak moc jsou ovlivnění snahou po úspěchu. Když jim nejde první tři dny zklidnit mysl a dobrat se k vnímání nějakých tělesných pocitů, propadají malomyslnosti. Navzdory všem instrukcím, ať nad tím jen s úsměvem mávnou rukou a trpělivě se vracejí ke snaze tu opičí mysl dostat pod kontrolu. Nebo jak moc jsou ovlivněni tím věčným srovnáváním sebe s druhými – „chtěla bych si byla promluvit s ostatními o svých zkušenostech.” A přitom, v jednom okamžiku na právě skončeném kurzu jsem si říkala, jak je dobře, že právě tohle nemůžeme dělat. Bylo to ke konci čtvrtého dne, po té povinné trojhodinovce (plus mínus) v hale a následné první povinné hodinovce bez pohybu po svačině. Ve skupině to tak zahučelo. Cítila jsem takové to vzedmutí emocí „Bože, tohle je děsný, to už znova nedám!” Kdybychom mohly mluvit, hodiny bychom se bavily o tom, jak je to strašný. Ničemu by to moc nepomohlo… jen bychom si to udělaly ještě těžší. Dokonale umíme přiživovat vlastní utrpení. Ale vůbec ho neumíme umenšovat…   

Potlačené nechtěné emoce

A ano, emoce – můžete se dostat hodně hluboko a nemusí to být příjemné. Pro někoho to může být až moc. Můžete prožívat smutek nebo strach. Mohou se Vám vynořovat nejrůznější příběhy a vyvolávat ve Vás nechtěné emoce. Ano, přesně ty emoce, které jste tak doufali, že už je nikdy cítit nebudete. Přesně ty emoce, které jste se v sobě snažili potlačit všemi těmi vnějšími potlačovadly. Jenže tady je najednou nemáte…

Pokud jste na kurz přijeli s vědomím, že se to může stát, a že jste tam, protože se je chcete naučit zvládnout, bude to pro Vás mnohem snazší, věřte mi.

V příštím článku odkážu na asi dva nejpodrobnější zdroje kritiky, které jsem na netu našla. A společně si je s Vámi projdu. Buď Vám pomohou si cestu na kurz rozmyslet. Nebo si díky nim ušetříte spoustu zbytečných pochyb, kde že to vlastně jste, k čemu Vám to jako má být dobré. Bude Vám tam mnohem líp a s největší pravděpodobností si s kurzu odnesete něco pozitivního… Pokračování najdete ZDE.

Jste také hypersenzitivní? Našla jsem cestu, která mi pomáhá…

Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))

Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.

Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…

hypersenzitivní, motýl

Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…