Za všechny mé problémy můžeš ty! Nebo jak to vlastně je??

Spousta lidí chodí po světě a neustále brblá. Za své problémy viní všechno kolem sebe.

Počasí. Rodiče. Děti. Partnera. Partnerku. Politiky. Lékaře. Taky vídáte ty jejich zakaboněné tváře, když jdete po ulici? Také slýcháte ty jejich tirády tu na jednoho, tu na druhého? Jak často si říkáte: Já takový notorický stěžovatel nejsem.?? A jste si tím tak jistí???

Už před mnoha lety jsem si říkala, jaký jsem dobrák. Nevraždím, nelžu, nekradu a nesmilním. Hotový vzor ctností. A přitom, škoda mluvit. Nalijme si toho kyselého vína (a Bože, jak já nemám ráda kyselé víno. Vždycinky jen to sladké…).

Buď má člověk tu ctnost úplně, nebo ji nemá vůbec.

Co všechno jsem už v sobě, nebo v druhých zavraždila? Kolik jsem toho ukradla? Kolik snů, kolik nadějí? Kolik jsem si toho už nalhávala, jen abych nemusela vidět pravdu? Kterými vášněmi jsem se nechala svést? Kterými touhami?

Jaké ctnosti máte Vy? Kdyby Vám dali u soudu do rukou kámen, jste bez viny, abyste ho mohli hodit?? Nahlédněte hluboko do sebe a jen se pěkně podívejte se, co všechno za kostlivce tam chřestí kostmi :-)

A jak je to s tím notorickým obviňování druhých za naše vlastní problémy?? 

Již před lety jsem napsala dvojdílný článek o tom, co všechno nemá smysl. Obviňovat druhé. Dokonce ani sebe ne. Vím a praktikuju to už cca 20 let od té doby, co jsem se sama sebe ptala, jestli je to fakt nutné?? Proč jsem já ten, který musí chápat?? Proč ne on?? Sakra!!

Vzpomínám, jak jsem se tehdy horko těžko učila, že to já musím měnit úhel pohledu. Že to já musím v prvé řadě hledat odpovědi na své problémy s tím druhým, kterého jsem tak milovala, sama u sebe. Co se mi nelíbí? S největší pravděpodobností to děláš Ty druhým! Jak pak můžeš totéž chtít Ty od nich?? Další level byl poznání: Ach jo, vždyť Ty to děláš sama sobě! Drhlo to, ale postupně jsem zjišťovala, že kdykoliv takto ustoupím a pátrám sama v sobě (a najdu a změním to), chování toho druhého se změní jaksi samo o sobě :-)

Taky tak nesnášíte, když musíte druhým vykládat, co mají a co nemají dělat?? Jak jsem na to, jak je mi to proti srsti, mohla zapomenout?? 

Asi tato pravidla znáte. Ale je rozhodně dobré si to připomenout!  Každý den, každý nádech i výdech. Však víte. Nemáme nic než přítomnost a ta největší chyba je žít v minulosti (s křivdami a lítostmi) nebo v budoucnosti (se strachem a touhami). Nehledejte odpovědi na své problémy TAM, ale TADY! A samozřejmě TEĎ :-)

Namluví se toho o tom hodně, ale praktikujete to opravdu?? Ruku na srdce!

Řekla bych, že za těch 20 let jsem se už dobrala do stádia, kdy nechodím a neobviňuju. Kdy fakt vnímám tu symboliku, o které mluvívám ve své knize Žít je umění milovat a jí inspirovaném mimoňském online kurzu. A přece. A přece. A přece. V hloubi duše je všechno jinak…. 

Pokud totiž onu poučku o tom, že za naše problémy nemohou druzí (ale ani my sami) vezmeme opravdu od podlahy, musíme si uvědomit, že to zároveň znamená, že nemůžeme od druhých ani nic očekávat! Kdykoliv hledáme u druhých porozumění, podporu nebo cokoliv, co se tváří takto vznešeně a co máme plné právo po druhých požadovat, musíme si zároveň položit jednu základní otázku: 

Jsem spokojený/á i bez toho? Dokážu žít šťastně i bez toho, co mi ten druhý dá? Nebo je mé štěstí na něčem či na někom TAM VENKU závislé?? 

Teprve pokud si s čistým svědomím můžeme na první dvě otázky odpovědět ANO, pak víme, že jednáme z té správné motivace. Ne z touhy, aby někdo udělal naši práci za nás (dal nám štěstí), nebo ze strachu, že to sami nezvládneme, ale z vědomí, že je správné dávat druhým porozumění a podporu atd.

Opravdová láska, opravdová spokojenost a opravdové štěstí jsou velmi náročné disciplíny a vše je tu jinak, než jak jsme obvykle zvyklí.

  • vycházejí z naprosté otevřenosti a svobody (dokud se nedokážeme nesobecky otevřít, naše láska bude druhým VŽDY do určité míry ubližovat, protože se bude kolem nás a našich potřeb a nebude vnímat jejich potřeby)
  • vycházejí z vědomí, že každý z nás je jen člověk se svými slabostmi a vlastními problémy a nemůžeme od nich tedy nic očekávat
  • vycházejí z neduálního pojetí – neohodnotím, neobviňuji, ale soucítím, i když mě ten druhý neprávem obviní ze všeho možného a odmítne. Každé obvinění je totiž obvykle v té hloubce pravdivé. Jen ten druhý na ten kámen v nás, který si my sami třeba neuvědomujeme, narazil a poranil se o něj.

Obvykle nám nezbývá nic jiného, než reagovat tak, jak je ve vší slušnosti zvykem. To jest komunikovat.

Nepropadat agresivitě a neútočit, když se nám něco nelíbí. Ani necouvat a skrývat se, když se nám něco nelíbí a nechceme nebo neumíme či nemáme sílu se postavit sami za sebe. Prostě komunikovat. Sebrat veškerou odvahu přiznat, že máme problém (že nás něco rozčiluje, nebo že nás něco zraňuje) a že ho chceme s druhým řešit. Jsme tím tak zranitelní. Ukazujeme druhému svou slabinu, kterou může kdykoliv zneužít. I samotná otevřená komunikace je ohromný krok vpřed!

 

Ale jednoho dne zjistíte, že je to málo. Že i ta komunikace stojí na jedné základní lži.

Na lži, která tvrdí, že Vy něco potřebujete a že Vám to ten druhý musí dát. Protože bez toho přece nemůžete žít ve vzájemně vyváženém a klidném vztahu. Protože by přece MĚL. Protože je to tak přece SPRÁVNÉ. Ať už tu správnost vyvozujete na jakékoliv úrovni Kohlbergovy stupnice morálního uvažování (dané zákony nebo univerzální zákony).

Jenže to je lež! Vy nepotřebujete vůbec nic! Vše, co jste kdy potřebovali, nebo chtěli, máte v sobě. Přesně jak zpívají mí oblíbenci Depeche Mode v písni Enjoy the Silence.

Vnímáte tu ohromnou svobodu, která z toho vyplývá!!??

Když jednoho dne dojdete na hranu toho útesu a najdete v sobě konečně schopnost a sílu skočit do oceánu paradoxního neduálního uvažování (bez hodnocení) – a to je veliký skok a může trvat léta než pochopíte paradox a neduální vnímání a než v sobě najdete tu sílu a schopnost, abyste se tam dole neutopili – v tom okamžiku vyvazujete sami sebe i druhé ze světa zbytečných konfliktů! Vnitřních i vnějších.

Jste svobodní! Nic nepotřebujete a ničeho se nebojíte! Nemusíte druhým vykládat, co mají a nemají dělat. Ono to přijde samo, když tomu otevřete dveře. To je to jediné, co musíte dělat! Pak se ve Vás a zákonitě i kolem Vás se rozhostí klid. Kdo by ho nechtěl??

Do té doby je třeba vnímat, že vše je vzájemné. Nikdy do sebe dva lidé nenarazí, pokud OBA v sobě nenesou nějaké nepochopení jako kámen, do kterého narazí. Můžeme druhým lidem pomáhat ta nepochopení, ty kameny, ohledně nás odkrývat, ale primárně je musíme odhalit sami v sobě.

Ale vykořeňme ze svého slovníku a své mysli ono zákeřné slůvko: MĚL/A BY či MĚL BYCH! Přestaňme na sebe i druhé tlačit, ale poskytujme jim spíš prostor, aby to, co je harmonické, vyplulo na povrch, a to, co je disharmonické se rozplynulo.

A pamatujme si základní lekci:

Nikdy nehledej nic venku! Vždy hledej sama v sobě! To jediné hodnotné, co Tě uspokojí, totiž najdeš jen a jen tam! A nenapácháš při tom hledání všude kolem jen spoustu škod. Někdy fakt závažných, jakkoli nevinná ses zdála být. Tou skutečnou vinou je totiž nehledat tam, kde je odpověď. Je to vina nevědomosti. A jak známo, neznalost zákona neomlouvá… 

Ponořme se do hlubin ticha. Ticha slov, ticha dožadování se, ticha myšlenek a jejich hodnocení. Vše, co jsme kdy potřebovali a vše, co jsme kdy chtěli, máme u sebe.

Enjoy the Silence

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *