Vize roku 2019? Budoucnost, ve které nikdo z nás nechce žít…

Vyrostla jsem na sci-fi. Zatímco mí spolužáci byli u vytržení z Diskopříběhu, já hltala A.C.Clarka, Stanislava Lema apod. Jeden z nejznámějších sci-fi filmů osmdesátých let se ke mně v té době ale ještě nedostal. Ten k nám pronikl až po pádu komunismu. A byla to bomba

V dobách, kdy se mi o vlastním domácím počítači mohlo jen zdát (ale programovat v Pascalu jsem už uměla!) a všechny ty futuristické strašidelné filmy o vraždících robotech (třeba můj oblíbený Terminátor) se zdály být tak vzdálené a nereálné, já už tu atmosféru šílené technologie nasávala…

 A vize roku 2019? Tou je film, který stále považuji za naprostý mastrštyk. Blade Runner. 

Není to film tak všeobecně známý jako třeba Terminátor. Ač je tzv. kultovní, zřejmě ho spousta z Vás, kteří teď tento článek čtete, nikdy neviděla. Není to asi film pro masy.

Není to ani o lásce (i když romance v něm je a silná), ani to není komedie (i když vtípky tam jsou), není to ani muzikál (i když hudba je tam dechberoucí), není to ani kriminálka (i když se tam řeší zločiny a loví se zločinci) a není to ani akčňák (i když akce a tvrdé je tam dost).

Podívejte se na video s úžasnou Vangelisovou hudbou a záběry z filmu:

Je to prostě komplexní výpověď o životě a smrti.

O tom, co to znamená být člověk. Ty černobílé kontury, které si tak rádi malujeme, abychom se ve světě cítili bezpečně, se v tomto filmu ztrácejí. Kdo je android? Kdo je člověk? Kdo je lapen? Kdo je svobodný? Kdo je dobrý? Kdo je ten zlý? To celé zarámované v apokalyptické vizi světa roku 2019…

Nic hezkého nám Ridley Scott jako režisér nepředstavil.

Proč o tomto filmu znovu píšu? Ano, znovu, protože o Blade Runnerovi jsem psala již v roce 2013 v oslavném článku – Který film Vám utkvěl v paměti? Na který si vzpomenete? Který film považujete za nejsilnější, nejzapamatovatelnější? Film, který ve Vás neustále rezonuje… 

Když jsem ten článek tenkrát psala, odmítla jsem zvedat výstražně prst a strašit stejně jako všichni kolem. Znáte to: „Kam to ten náš svět spěje...” Tenkrát jsem se zaměřila na to, co mě na filmu uchvátilo pozitivně. Na hudbu a na symboliku, kterou ke mně nejvíce promlouval.

Dovolte mi úryvek z onoho prvního článku:

Pro mě to tenkrát byla zpráva o tom, že když člověk nerezignuje a bojuje o svůj život (ne jen proti smrti, ale symbolicky, o svůj vlastní život navzdory všem, kteří ho „dusí“, zotročují a vlastně tak zabíjejí, až zůstane jen ten robot), může se stát zázrak. A zlo se může proměnit ve zdroj záchrany.

Jak prorocké… 

Vize nejnovějšího filmu je ale ještě více burcující

Je to vize roku 2049 v nejnovějším Blade Runnerovi 2049. Snad nebude stejně prorocká. Film jsem viděla  včera v kině a tahle budoucnost je bohužel tak hmatatelná. Na rozdíl od původního Blade Runnera, který byl natolik futuristický, že tu vizi člověk nemusel brát moc vážně, tento film je naopak až příliš reálný.

To, co ve starém filmu byla pro nás opravdová sci-fi (digitální zoomování, umělá inteligence, uměle vytvářená zvířata), to je pro nás dnes více či méně hmatatelná realita. Celkem reálně se dnes již mluví i o virtuálním sexu a silikonových přítelkyních, které Vám splní, co Vám na očích uvidí. A blackout už začíná být téma.

Už na základce jsem také psala povídku o světě bez přírody, o tom neutěšeném světě bez zeleně. Články o tom, co s přírodou děláme, ke mně připlouvají na vlnách facebooku, extrémně často.

Můžeme si představovat, kam takový stále více umělý (a virtuální) svět povede. Ale nejnovější Blade Runner Vám to ukáže sugestivně a dlouze. Blade Runnery (těmi, kteří doslova běhají po ostří nože) se najednou stáváme my sami. A to velmi hmatatelně. 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *