Touha z neduálního hlediska (Rupert Spira)

Není snadné psát o neduálním Jiném světě. Je totiž plný paradoxů. Jednou platí A. Pak zase platí B. Jenže co když jsou A a B protiklady?? Podobné je to s touhou. Je správné toužit, nebo není?? Jak je to tedy??

Občas mi některý z účastníků online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa napíše, že ta část, že se máme vzdát své touhy, se jim nezdála :-) Ani se nedivím. Touha je v dnešním duchovním světě považována za impulz k plnění si našich snů. Konečně nám někdo dodal odvahu jít za tím, po čem toužíme… a já jim budu vykládat, že to tedy jako ne?? :-)

To je ale omyl. Touha má ohromnou sílu a zbavovat se jí, potlačovat ji proto, že Vám někdo řekne, že to není správné, není TO ONO, co ve svém online kurzu nebo v ebooku věnovaném elementu DŘEVO vlastně říkám.

TO ONO je spíš impulz k tomu uvědomit si, proč vlastně toužíte po tom, po čem tak moc toužíte.

A zda po tom ve skutečnosti opravdu toužíte. Zda nejde jen o něco zástupného. Zda se po té touze po onom slavném koláči neskrývá prostě jen touha po pozornosti (znáte ten příběh o malém dítěti, které se dožaduje od matky koláče??).

Když si uvědomíte, po čem vlastně tak moc toužíte, můžete zaměřit pozornost tím správným směrem. A nakonec můžete dojít k poznání, že to vlastně vůbec nepotřebujete. Proč? No, protože už to dávno máte…

Proto se říká, že touha je příčinou našeho utrpení (viz buddhismus). Je. Ale když ji využijeme moudře, může být nakonec příčinou našeho vnitřního štěstí :-) Ještě jste se v tom paradoxním světě neztratili? :-) 

Touha a jak to vidí Rupert Spira

Rupert Spira říká, že touha je pro naše emoce totéž jako pozornost pro naši mysl (viz video ZDE). Pozornost se upíná na předměty tam venku. Na to, co vidí, co slyší, co pociťuje. Klasický dualistický způsob je přece ten, že subjekt věnuje pozornost nějakému objektu. Něčemu, co je jiné než Já.

Nebo kdo z Vás je zvyklý věnovat pozornost tomu čemusi v nás (říkáme tomu obvykle Vědomí), co/kdo si ty objekty uvědomuje??

Pozornost mysl využívá k tomu, aby zamířila k nějakému objektu. Touha dělá totéž – zaměřuje naše emoce k nějakému objektu. Většinou nejde o nic jiného než o impulz najít v tom objektu úlevu. Tohle chci. Tohle potřebuju, abych se cítil Ok. Po tomhle toužím… 

Touha Vás táhne ven od sebe. Ale co takhle si všimnout spíš toho, odkud ta touha vychází, místo toho, abychom šli za tím, kam nás ta touha táhne? 

Rupert Spira ve videu říká, že dokud je naše touha zaměřena na nějakou věc, míří pryč od toho, po čem ve skutečnosti toužíme. Logicky toužíme pouze a jedině po nějakých objektech. Touha je dualistická. A mysl nikdy nepřesvědčíte, aby přestala toužit. Je to její přirozenost :-) Jediné, co můžete udělat, je umožnit jí porozumět, že to, co hledá, v objektech vnějšího světa nenajde. Je to jako by postava nějakého filmu chtěla najít plátno, na kterém se daný film promítá. Ve světě filmu ho nikdy nenajde.

Vaše touha nebude nikdy naplněna. Může být pouze rozpuštěna. 

 

Jak si zbožštit to, po čem toužíme

To je podle Ruperta Spiry (viz video ZDE) past náboženství. Ta touha, která nás poháněla k něčemu, co nám sloužilo jako ten nejvyšší možný ideál, se najednou stane překážkou, která nám zabrání dosáhnout cíle, za kterým jsme šli. Ve chvíli, kdy si z objektu své touhy uděláme osobu s božskými atributy –  kdy si ten ideál objektivizujeme – jsme do té pasti chycení. V božském světě totiž žádné objekty nejsou a být nemohou…

Řekla bych, že to byl i jeden z důvodů, proč náboženství někdy kladou důraz na ono nezobrazovat Boha. Nedávat mu antropomorfické vlastnosti. Nestahovat ho z nebes na zem. Tj. z toho neduálního světa do duálního světa a jeho pravidel. Ať už jde o judaismus (a v návaznosti na něm o islám), nebo o klasické taoistické (Tao te-ťing):

Tao, které lze vyslovit,
není pravé tao.
Žádné jméno, které mu lze dát,
není jeho pravé jméno.

Tao není možné vidět, tao není možné slyšet.
Tao nemůže být poznáno žádným způsobem.
Tao je skryté a nemá žádné jméno.
Všechno se pohybuje v tao.

A ano, vůbec nevadí, že v klasickém taoismu o božstva ani nezavadíte :-) Jde o tu naprostou neuchopitelnost božského, o transcendenci Jeho bytí. Projevující se pak nějak ve světě (imanentně), kterému dalo vznik.

 

Co tedy s touhou dělat – někdy je tak silná a neodbytná

Kdysi dávno křesťané navrhovali své touhy a chtíče různě umrtvovat. Proto všechna ta askeze. Proto ono flagelanství. Proto ono opovrhování tělem a světem ve snaze proniknout k tomu, co objekty tohoto světa překračuje.

Není ale nutné fyzickou formou opovrhovat. Je možné je užívat se vším, co přináší. Když se v nich naučíme neztrácet. Nehledat v nich naše štěstí. Protože v partnerech, autech nebo čokoládě se opravdu neskrývá :-)

Na youtube najdete hezké video o Józe horké čokolády (Hot Chocolate Yoga). Ne, není to nic podobného Beer Yoga, kdy se cvičí jóga s pivem :-) Rupert Spira zde hovoří s ženou, která má problémy se závislostí na sladkém. Ano i tady může neduální pohled pomoci :-)

Jak říká, každý objekt se může stát pro Ego cílem, ve kterém bude hledat utišení svého pocitu nedostatku nebo strachu ze smrti. Třeba čokoláda.  Má totiž tu zkušenost, že to funguje. Ten vnitřní hlad tím opravdu utiší. Bohužel ale jen dočasně. I takové to denní snění není nic jiného než způsob, jak se vyhýbat tomu nejasnému nepříjemnému pocitu.

Pokud chceme onu touhu utišit, nezbývá než se jí prostě nepoddat. Zaprvé proto, že víme, že nám to stejně nakonec nepomůže. Že je to jen dočasné. Zadruhé proto, že víme, že Ego a jeho pocit nedostatku nám to pak dá, jak říkám já, pěkně sežrat :-) Zpočátku bude hodné – v hlavě se nám budou vynořovat myšlenky, že dát si další kousek čokolády vůbec nevadí. Že jíst čokoládu není špatné. Bude nám předkládat nejrůznější argumenty, proč si ji dát. Když neposlechneme, bude naléhat mnohem víc…

Není nutné si ale vyčítat, pokud nakonec neodoláme.

To, co je důležité, je, že jste narušili zaběhaný automatický systém. Že jste v něm udělali první trhlinu. Nejde o to vyhrát, ale postupně měnit své zaběhané zvyky. (I to se vlastně dělá na kurzech vipassany, o kterých už v sérii o Rupertu Spirovi byla také řeč.)

 

Touha jako cesta domů

Křesťané často předhazují buddhistům a hinduistům, že nehledají spásu v Ježíši Kristu ale sami v sobě. Ve svých vlastních schopnostech. Vyčítají jim víru v nějakou samospásu.

Jak už jsem na blogu a komentářích často psala, to celé je nedorozumění dané tím, že křesťan si nikdy netroufne vzít meditaci nebo jógu vážně. Nemají tedy šanci zjistit, že to, co se děje, nemá se samospásou nic společného. Právě naopak – teprve když uvolníte veškerou svou snahu po osvícení, můžete dojít osvícení…

I Rupert Spira, který je ovlivněn hinduistickou advaitou, říká v jednom ze svých videí (ZDE), že člověk sám nedělá nic. Že to, co se děje, je 100 % milost. Ono oddělené Já, jak o něm Rupert Spira mluví, které si myslí, že touží po štěstí a jde za ním, ve skutečnosti jen podléhá gravitační síle štěstí samého. Oddělené Já nedělá nic. Vše je ve skutečnosti jen odpověď na Vědomí, které ho táhne k sobě.

Ve chvíli, kdy člověk pozná Pravdu, pozná i to, že ono oddělené Já vlastně nikdy neexistovalo. Že to byla jen iluze. Jak by tedy mohlo cokoliv dělat?

Oddělené Já není nějaká samostatná entita. Je to jen pohyb plný strachu a touhy jehož příčinou je pocit nedostatku, nebo strach ze zániku. Oddělené Já totiž ztratilo kontakt s tím, co ve skutečnosti je – se svou věčnou nekonečnou podstatou, která z logiky věci nezaniká a nekončí. A která v sobě obsahuje vše.

A kdykoliv se objeví onen pohyb za objekty, které slibují naplnit ten pocit nedostatku a ochránit nás, zároveň se objeví i ten tah milosti zpět do onoho nekonečného věčného centra.  Moc hezky o tom mluví ve videu The movement of Grace (Pohyb milosti).

 

Když toužíme vyjádřit svou lásku

Navíc touha někdy není ani ta touha, o které se říká, že bychom ji měli nechat vyhasnout (a pak najdeme nirvánu, mókšu, nebo případně nějaké to spasení a tak). Touha někdy totiž nevychází z onoho pocitu vnitřního nedostatku a strachu. Někdy nejde o to získat něco, co nemáme, ale o touhu sdílet něco, co máme.

Touha sdílet štěstí, které v sobě cítíme, je zcela legitimní touha. Možná pokud jí přestaneme říkat touha, ale nazveme je spíše hnutím, lépe pochopíme, oč jde (video ZDE). Zda jde o touhu vycházející z pocitu nedostatku a snahy najít štěstí někde mimo své vlastní bytí, nebo zda jde o touhu vycházející z pocitu vnitřního štěstí, které se chce šířit a dávat dál, poznáte velmi snadno.

Nebudete smutní, uražení či dotčení, když se Vaše touha sdílet nesetká s přijetím. Nic totiž nehledáte. A nic neočekáváte. Jen vyjadřujete sami sebe a štěstí, radost a svobodu, které cítíte uvnitř.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *