Jste také hypersenzitivní? Našla jsem cestu, která mi pomáhá…

Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))

Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.

Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…

hypersenzitivní, motýl

Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Být jen sám se sebou – jak těžké to pro Vás je??

Pro někoho je to noční můra. Nuda. Opuštění. Nutnost čelit tomu, co se děje uvnitř. Pro někoho je to způsob, jak si odpočinout. Od nároků druhých. Od svých rolí a masek. Já předminulý offline týden strávila zcela sama se sebou – na desetidenním meditačním kurzu. A byla to, už podruhé, zase síla. Příští rok jedu zas :-)

Desetidenní kurz meditace Vipassana (podle barmského učitele Goenky) je dokonalý způsob, jak strávit čas zcela sám se sebou. Máte zakázáno s kýmkoliv komunikovat. Ani gesty, psaním, pohledy. Můžete mluvit pouze s učitelem nebo s organizátory ohledně praktických záležitostí jako jsou problémy s ubytováním, jídlem apod. Máte zakázané všechno, na čem můžete uletět sami od sebe – tj. čtení, mobilní telefony, maily, internety.

A abyste jste se z toho nezbláznili, na oplátku dostanete pořádnou dávku meditace :-) (10,5 hodiny denně!) Co Vy na to??? Zní to děsivě, nebo lákavě???? :-) 

Spousta lidí chtěla o vipassanském kurzu slyšet. Už jsem ho loni jednou absolvovala. Většinou jsem pak slyšela něco takového jako: „To jsi statečná. Obdivuju, že to dáš.” „Jsi dobrá. Já bych to nedala.” A přitom jsou to všechno lidi s meditační zkušeností. Co pak asi říkají ti, kteří na kurz přijedou meditací zcela nepolíbení! A první den s děsem zjišťují, jak divokou mysl mají, že ji zaboha nejde uklidnit. A jak meditace bolí…

 

Jo, meditace není jen relaxační zábava

Poslední dobou se snad roztrhl pytel s vedenými meditacemi. Příjemná hudba, příjemný hlas, příjemné vize a představy. Nic proti tomu. Všichni potřebujeme jako sůl vnitřní pohlazení a naději, že naše sny život nezadupává pod návalem povinností.

Nicméně mi to spíš připomíná dávné relaxační nahrávky, které jsme si s kamarádkou pouštívaly za komoušů u ní doma z kazeťáku (jestli tedy víte, co to bylo). Je to úžasná věc. Ale je to jen relaxace. Prostor, kde se mysl může zklidnit a uvolnit. Odpočinout si. Načerpat sil. Případně získat vhledy, které by té rozdivočené mysli jinak zůstaly skryté.

Ale dokud se budeme spoléhat na vedené meditace, ztrácíme možnost naučit se to, co meditace učí – ovládnout mysl. Sami. Bez toho, abychom nejdřív museli někde štrachat po něčím vedení. A příjemné hudbě. Však si to představte – zrovna jste v tom až po uši a řeknete druhým: „Hele, sorry, já si potřebuju dáchnout. Vytáhnete nějakou tu nahrávku, sednete si a pokoušíte se zklidnit.

 

Meditace bolí a to je na ní úžasné

Pokračovat ve čtení…

Není nad to dát si na pár dní offline prázdniny!

Vřele doporučuju dát si offline oraz!! Už jste si to někdy vyzkoušeli? Nebo i na dovolené pořád brouzdáte ve wifi lesích? :-)

Vzhledem k tomu, že nejsem vybavena super special smartphonem (zatím se mu úspěšně bráním), ale obyčejnou tlačítkovou Nokií bez wifi, na dovolené bývám odkázána jen na data. A ta využívám během toho týdne u moře jen velmi sporadicky. Takže většinu dovolené si jen tak hovím v nevirtuálním světě. A vždycky si právě díky tomu krásně odpočinu. Už několik let si na dovolené ani nečtu (kromě pár časopisů). Ona i knížka je vlastně takový virtuální svět tvořený tak trochu předpotopní technikou :-) (Takže bych těm dětem zas tak nevyčítala, že si vybraly online svět před tím papírovým).

Pořád se říká, že máme žít v přítomnosti. TEĎ A TADY. Ale bohužel ani na té dovolené si to nejjednodušší bytí teď a tady moc nedopřáváme. Nemluvě o tom hlubším ponoření se do ono teď a tady, které si můžete vyzkoušet v onom video projektu (zdarma) DARUJTE (SI) POHODU :-)

Já na léto plánuji několik offline týdnů :-)

Pokračovat ve čtení…

Když se snažíte odpustit to, co Vás hluboce zranilo…

… není to vůbec snadné, že?? Už jen ten první krok – pocítit, jak moc to bolí, je někdy náročný natolik, že to celé potlačíme tak hluboko, jak jen je možné. Jen abychom se tím nemuseli zabývat. Naše ego-obranné mechanismy pracují velmi dobře a buďme jim za to vděční. Jenže jednou možná přijde čas, kdy bude potřeba to chráněné zraněné místo konečně vyléčit a ne ho jen chránit.

odpustit Nebeský stromTento týden byl i pro mě o odpuštění. Snažila jsem se odpustit něco, co mě hluboce zasáhlo a s čímž se peru vlastně od narození. Vím, bude se to zdát divné, ale je to karma. A věřte, neutečete úkolu napravovat to, co jste kdy pokazili. V jednom ze svých prvních blogových článků před 5 lety jsem si z reinkarnace dělala tak trochu legraci (Jak jsem zachránila svou prapraprababičku). Dneska už se nesměju.

Přišlo to samo. A doporučuju – nepátrejte jen tak ze zvědavosti po svých minulých životech. Až přijde čas a bude opravdu potřeba, dozvíte se určitě to, co je nutné. A pak se s tím budete muset smířit. A odpustit. Sobě, nebo někomu druhému. A ani jedno není dvakrát snadné. A navíc – to, co jsme raději hluboko potlačili, obvykle nebývá nic příjemného…

Já nebyla u žádných terapeutů. Jak je znát z mého článku, nepřišlo mi to zajímavé. Můj minulý život se mi začal odkrývat postupně. A trvalo několik let, než jsem fakt uvěřila tomu, že to, co se mi odkrývá, bych měla brát fakt vážně.

 

Jsou minulé životy vůbec reálné??

Ano, pořád mám tu představu, že ten život možná nebyl opravdu reálný. Že je to jen vize, symbol, který mě má vést. Ale vzhledem k tomu, že i současný život je podle některých jen nereálný sen, není nakonec jedno, jestli se na minulé životy koukáme jako na něco reálného, nebo snového a symbolického? Podle mě je důležitá ta naléhavost toho poselství, které k Vám přichází s příběhem tak konkrétním, jako byste ho prožili Vy sami někdy jindy a někde jinde. Ale je to Váš příběh a hluboce se Vás dotýká. A právě tím Vás proměňuje…

Jednou z prvních vlaštovek, kdy mi bleskla hlavou představa mého minulého života, byla vize, která se mi pak propojila s jedním příběhem z jedné knížky, kterou jsem jako mladá milovala. Málokdy si pamatuju příběh knížek. U téhle jsem si ho pamatovala. Kniha se jmenovala Nebeský strom. (Mimochodem, nebylo to poprvé, co se můj život propojil z příběhem knihy. Tenkrát to byla kniha, kterou jsem překládala.)

Pokračovat ve čtení…

Zvláštní temný vipassana týden…

…  meditace vipassana a všechno, co s ní souvisí, mi totiž tento týden dost zasáhla do života. A meditace vipassana slušně bolí. Zeptejte se, koho chcete. Je to tak. 

meditace vipassana

Chystám se do toho jít ale zas. Už jsem v létě přihlášená na litevsko-anglický  kurz do polského centra. Vipassana podle Goenky je prostě všude možně. (Před chvílí jsem na svém druhém blogu zveřejnila přehled článků – svých i spřátelených – o zkušenostech s desetidenním kurzem. Najdete tam i odkaz k registraci.)

A před chvílí jsem se vrátila z jednodenního kurzu. No, trénovat se na těch 10 hodin meditace denně prostě musí :-) 

Celý týden se nesl ve znamení příjímání. Chystala jsem se totiž na svůj druhý sobotní seminář právě na toto téma. Jak to pojmout? Co všechno zahrnout? Samotné téma je široké, hluboké a náročné. Možná ne na to ho vyslechnout, ale na to ho opravdu i praktikovat…

Většinou právě ve chvíli, kdy se nám stane něco, co se nám nelíbí, zapomínáme na všechno, co jsme si kdy mysleli, že víme. Právě v těchto chvílích se hodí vědět, proč to mám vůbec přijmout?? (Jak bych mohl, vždyť je to děsné!!). A hlavně, jak to mám vůbec prakticky udělat?? Ono jedna věc je totiž vědět, že bych měl, jiná věc je chtít a třetí věc je fakt ten krok udělat. Najít tu správnou cestu. Takovou, aby se z přijetí nestala jen rezignace.

 

A právě k tomu PROČ  a JAK se desetidenní kurz meditace vipassana dokonale hodí

Člověk potřebuje mít zkušenost. Bez zkušenosti zůstane všechno vědění jen ve sféře jávímjáznám :-) Větička „já vím” je i má oblíbená :-) A když na ni dostanu obligátní zvednuté obočí (protože oba víme, co to znamená), bráním se v duchu tím, že vědět je taky dobrý. První krůček, bez kterého ten další člověk neudělá…  Pokračovat ve čtení…

Ponořit se na 10 dní do utrpení? Super!

Je to vtipné. Tento týden jsem na téma týdne (Co se skrývá pod maskou utrpení a co pod maskou Ega) moc nemyslela. A přece – zírám – se nakonec dokonale propojilo s článkem, který jsem k danému tématu loni psala! Týkal se desetidenního kurzu meditace vipassana, který pro mě byl loni hotovou bombou. A to tedy v mnoha ohledech :-)

utrpení vipassanaVšem, kteří hledají způsob, jak se radovat i tam, kde zrovna neskáčeme do vzduchu, tento kurz vřele doporučuju.

Určitě si o něm budeme vyprávět na naší společné tříhodinovce k elementu OHEŇ, která se bude konat už v sobotu 19.5. v Brně. Na semináři Najděte v životě tu opravdovou radost. Tu skutečnou radost totiž najdete jen tam, kde jí nestojí vůbec nic v cestě. Žádné Vaše podmínky. Žádné Vaše nebo kdyby

Vždyť co je to za radost, kterou může utnout každičké ale??

Tento týden jsem sháněla někoho, kdo by jel na další kurz se mnou. Přihlásila jsem se na kurz v Polsku od 4.7. (anglicko/litevský). Žádného odvážlivce jsem ale nesehnala.

Ten kurz totiž není zrovna procházka růžovým wellness sadem. Žádné tanečky, žádné zpěvy, žádné kochání se krásami. Žádné povrchní radosti. Chcete opravdovou radost? Zavrtejte se mnohem hlouběji. Tam, kde se skrývá utrpení. Tam, kde se skrývají Vaše největší bolístky a zranění. A uzdravte je.

 

Osvoboďte se od toho, abyste na bolestivý dotyk reagovali další dávkou utrpení… 

 Přesně to se na desetidenním kurzu vipassany (podle Goenky) učí. Ale představte si to – jak se voják naučí přežít v džungli, než že ho podrobí celkem drsnému výcviku?? Jak se naučíte snášet bolest, aniž byste ji nezažili znovu?? Ano, pod dohledem, za neuvěřitelné podpory. Ale pořád je to bolest. Ne každý o takový výcvik pochopitelně stojí. A ne každý ho také vydrží až do konce. Ale ty konce jsou sladké :-) A spousta lidí se vrací. Včetně mě :-)

A ne – nemlátí Vás tam a nenutí prodírat se křovím a neřvou na Vás :-) 

Ale 10 hodin meditace denně (v sedě) prostě není prosto nejrůznějších bolestí. Tu koleno, tu noha, tu záda, tu ramena. A to, co Vám někdy začne chodit do mysli, také někdy není zrovna příjemné. A někdy je nepříjemné i jen to, že se vlastně nemáte s kým bavit (ctnostné ticho). Tedy kromě organizátorů a učitele.

Slyšela jsem mimochodem o případu, kdy šla holka za učitelem ne kvůli nějakému problému s meditací, ale protože už nevydržela nemluvit :-) A slyšela jsem i o případu, kdy se holka propadala do depresí, protože se nemohla odreagovat zpěvem nebo žertováním s lidmi kolem (ta po pár dnech utekla). A dál na youtube vypráví o tom, jak se radovat ze života. Ale tu opravdovou svobodnou radost, která není závislá VŮBEC NA NIČEM, ještě nepoznala…

Jak jsem tento týden četla v krásné knížce od Jeffa Fostera (jednoho z neduálních učitelů) – „Nejhlubší přijetí” – bolest je bolest. Ta je nevyhnutelná. Stejně jako negativní emoce (smutek, hněv apod.). Přijdou jako vlna. Ale stejně tak odejdou.

Utrpení je ale něco jiného než bolest

Utrpením je bolest či negativní emoci či myšlenku nepřijmout. Neuvědomit si, že už Vámi byla dávno přijata, jinak by se v prostoru, kterým jste, nikdy nemohla objevit.

Goenka sám během kurzu mnohokrát opakuje, že odmítáním toho, co je, toho, co právě prožíváme, jen stupňujeme své utrpení. Přidáváme k tomu, co je už samo o sobě bolestivé, horu dalších příběhů o tom, co by kdyby… a já osobně můžu říct, že se mi několikrát stalo, že ve chvíli, kdy jsem přestala bojovat s tím, co mi bylo nepříjemné (ať to byla myšlenka nebo fyzický pocit), zažila jsem následně ty nejkrásnější okamžiky hlubokého přijetí.

Ano, v reálném životě je to mnohdy těžší. Žijeme v dojmu, že nemůžeme přestat bojovat. Že bychom rezignovali na to, co považujeme za správné. Že bychom druhým potvrdili, že to, co dělají, mohou dělat i nadále. Máme k dispozici svou řeč. Máme dojem, že to můžeme nějak ukecat, okecat nebo ukřičet. Máme k dispozici místa, kam utéct. Do kavárny za kámoškami (a kafem a zákuskem). Do hospody za kámoši (a jedním). Do kina za zábavou. Do lesa za uklidněním.

Na kurzu nic z toho nemáme (tedy kromě léčivého ticha a přírody). O to je to náročnější. Ale o to je to paradoxně právě snazší.

Můžete zjistit, že nic z toho, co jste zvyklí dělat, dělat nemusíte. Protože Vám to nepřinese takovou úlevu jako přestat bojovat. 

Což neznamená, že jste rezignovali. Ale jen a jen to, že jste objevili ten správný svobodný prostor, ze kterého můžete konečně něco opravdu změnit. A ne jen nalakovat na růžovo, nebo zmanipulovat (přemístit něco někam jinam). A hlavně si nepřivodíte větší utrpení, než byla ta původní bolest.

Láska znamená přestat bojovat

Jeff Foster ve své knížce o tom nejhlubším přijetí píše i o lásce. O tom, jak takový mezilidský vztah, který se odehrává v rovině opravdu důvěrného setkání a ne v rovině povrchních příběhů, vypadá.

Můj nejoblíbenější neduální učitel, Rupert Spira, popisuje podstatu bytí jako lásku, která přijímá. Touto podstatou bytí jsme, ale jak často žijeme v ní a jednáme z ní? To jest z přijetí?? Z lásky? A ne z Ega, které žije a jedná ze strachu a z něj vyrůstajícího odporu a boje nebo útěku?

Anthony de Mello píše také o lásce a o svobodě, která je s ní spojená (to byla má oblíbená četba loni v květnu). Pokud od svého milovaného něco potřebujeme, něčeho se dožadujeme, něco mu vyčítáme, pak ve skutečnosti nemilujeme. Je pro nás jen nástrojem naší spokojenosti a štěstí. To je drsná pravda, že??

Přijímající lásku, která se ničeho nedožaduje, si ale představujeme jako takovou tu rohožku, která všechno mlčky snese. Ale taková přijímající láska nikdy není, protože ona se nenechá zašpinit.

Přijímající láska se nebojí říct: „Tohle ne.“ Nemá totiž strach, že o druhého přijde. Přijímá ho se všemi chybami. Netrápí se pro ně. Neútočí a nevyhrožuje. Chápe a soucítí. A právě tak otevírá prostor pro opravdovou změnu.

 

Láska, přijetí a radost budou hlavní letní témata

Kdy jindy je vrcholné období lásky než máj, léto, prázdniny a dovolená?? :-) To, do jaké míry jsme na jaře osvobodili od svého strachu, se promítne i do radosti, kterou nám léto přinese. V 10 týdnech letního elementu OHEŇ budeme mít možnost dál rozvíjet vnitřní svobodu a klid a s ní i schopnost přijímat a opravdu milovat. A všichni víme, kolik radosti v nás probouzejí dotyky lásky :-)) 

  • A tak se již nyní můžete hlásit do projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ. Ať Vám 10 týdnů elementu OHEŇ neunikne. Můžete se mnou procházet 10 témat, která Vás navedou k tomu, jak tu nepodmíněnou lásku a radost v sobě probudit. Mezidobí elementu ZEMĚ nám v tom pomůže.
  • Můžete se přihlásit i na desetidenní kurz vipassany (za dobrovolný příspěvek). Stejné kurzy jsou různě po celém světě. Český je dvakrát do roka (v polském meditačním centru vipassany). Pokud ovládáte angličtinu, můžete jet kamkoliv :-) Třeba na anglicko/litevský kurz do Polska stejně jako já :-)
  • Důkladně se na těch 10 týdnů můžete připravit už 19.5. v Brně na tříhodinovém semináři Najděte v životě tu opravdovou radost.  Řeč bude o lásce a radosti, utrpení a přijetí, o mezilidských vztazích, o vipassaně i čínské medicíně a učení o 5 pokladech / elementech. O čchi kungu a způsobech, jak v sobě tu opravdovou radost probouzet.  A jako dárek dostanete můj stejnojmenný ebook se všemi 10 tématy a články, které Vás k té radosti navedou. Těším se na Vás :-)

Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu CO SE SKRÝVÁ POD MASKAMI UTRPENÍ ČI EGA v rámci elementu ZEMĚ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní rovnováhu a klid. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.

Jsem Tvůj strach, pozvi mě dál…

Vzpomněla jsem si na jednu svou oblíbenou píseň. Je to už hodně dlouho, co ji hrávali.

Jmenovala se Stáří, zpíval ji Kocáb a slova „Jsem tvé stáří, pozvi mě dál,” v ní recitoval Kemr. Ta píseň mě tenkrát prapodivně přitahovala…

Už dlouho jsem nepsala takové to klasické shrnutí týdne.

Poslední dobou je nahrazuji články s tématy týdne v rámci projektu 5 pokladů. Ostatně právě témata týdne se mi v životě pak krásně zhmotňují, a tak pokud je tématem například radost, je jasné, že jsem ten týden prožívala něco fakt radostného. Nebo naopak jsem se k něčemu radostnému nemohla ne a ne dostat a řešila jsem tu zatrachtilou otázku, odkud tedy tu radost čerpat :-) (Pokud si něco podobného také chcete užít, nezapomeňte se přihlásit do projektu Strom štěstí 2018 :-))

Ale tento týden je unikátní a řekla bych, že si pár slov extra zaslouží.

Pokračovat ve čtení…

Jaké to bylo na desetidenním kurzu meditace Vipassana?

Stručně a jasně – podle mě by měl být kurz meditace Vipassana povinný pro každého (podobně jako prý v některých částech Indie).

Je to poklad, díky kterému člověk konečně najde praktický i teoretický přístup k vnitřnímu štěstí. Bolí to, ale nakonec pročistí uvnitř i vně nejrůznější škodlivé nánosy. A nakonec, když na bolest nereaguje, pronikne tam, kde cítí jen štěstí a soucítění. Zažere se to do mozku tak dokonale, že to zažíváte nejen na kurzu ale i poté. I v těch bouřích, kterých byste se předtím děsili :-) Alespoň taková je má osobní zkušenost.

Jsem už týden po skončení kurzu v úžasu!

Pokračovat ve čtení…

Vipassana a puzzlíky aneb vzhůru do hlubin (blaženosti?)

Pravda je, že blaženosti jsem při meditacích zažila spoustu. Už dávno se čas od času přelévá i do každodenního života. Stačí se zastavit. Ono to ve své podstatě není moc těžké. Věřím, že nakonec to může zvládnout každý. (Ostatně, co jsem tak slyšela, desetidenní vipassana dělá divy s kdekým a nemusí pršet blaženost, hlavně když kape, že?? :-))

To, co je těžké, je prodrat se skrz ty trny, které ten Jiný svět zakrývají. Ostny zklamání a nepříjemných zkušeností, které se kolem nás ovíjejí, a nechtějí nás pustit dál. Postavit se jim někdy bolí a ne vždy máme dost síly a hlavně dost důvěry v to, že to má vůbec smysl. Většinou se nakonec sebereme a odjedeme do té pomyslné vesnice pod zámkem spící Růženky. Místní hospoda, jídlo a pospolitost tam je totiž jistota :-)

I vipassana bolí. A stejně se tam těším! Ačkoliv znám, jaké to je sedět hodiny v meditaci, těším se.

  • Ano, člověku se chce spát (my jsme loni začínali v 5 ráno!). Dokud si nezvykne na jiný režim.
  • Ano, člověka bolí tu nohy, tu záda, tu za krkem. Dokud si nezvykne sedět.

meditace vipassana

Ano, zažila jsem loni jen mírnou kratší verzi. Mohli jsme si číst a psát. Mohli jsme mít i mobil. Méně jsme seděli a více chodili. Když jsem si chtěla zacvičit orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), mohla jsem. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, jen mluvit ne. A to mi vyhovovalo…

Za to všechno, co člověku taková intenzivní meditační praxe v přírodě dá, to stojí! O Jiném světě si totiž můžete stokrát číst a můžete mu i rozumět (což ovšem není žádná hračka), ale k čemu Vám ta znalost je, když ji nedokážete vnést do praktického života?? A to bez trpělivé práce s myslí (meditace), ale i s tělem prostě nejde! Můj manžel říká, že to není nic pro něj. Příroda? Super. Ale něco tam dělat. Někam jít, rozdělat oheň a postavit stan (kde je to možné). Až dojde na blackout (hope not), nebojím se. Manžel se o rodinu v lese postará a ještě si to bude ohromně užívat :-)

Pokračovat ve čtení…