Když není nic tak, jak chcete…

Tak to je prostě smůla :-))

Ne, nebudu Vám tady sepisovat rady a ponaučení o tom, jak s námi naše Ego manipuluje a my se pak snažíme manipulovat svým okolím, abychom ho uspokojili. Tohle je prostě Jiný blog :-)

Neměl by sklouznout do toho dnes běžného radícího blogu (podobný nádech nakonec dostal můj původní blog  Žít je umění, kde dnes již najdete spoustu užitečných článků na nejrůznější témata), kterému se sice říká BLOG, ale v podstatě už dávno nemá s původním smyslem blogaření nic moc společného. Ale není ani tím běžným blogem o módě, knihách apod.

Ráda bych, aby tento blog zůstal blogem v tom pravém slova smyslu – sdílením příběhů a zážitků – ale tak trochu pod povrchem běžného dění.

Však víte (kdo víte), miluju symboliku, a když už si máme ten život užívat naplno, ať je to s opravdovou radostí a svobodou a ne s něčím, co se jen tak tváří :-) O takový život stojím a o takovém životě píšu. O tom, kudy si k němu prošlapávám cestičku, jaké překážky překonávám a jaké úžasné věci na cestě potkávám.

Pokračovat ve čtení…

Depešácký víkend aneb jak zklidnit emoce…

Někdy to není snadné. Nosíme si s sebou balík křivd, ale i vin; lítosti, ale i touhy, aby ti druzí taky přece. Vždy je totiž vina na obou stranách. Spousta lidí se veze buď na vlně té viny a lítosti, druhá spousta zase spíš na vlně křivdy a obviňování. Ale může se stát, že pokud si uvědomí, že vina je na obou stranách, emoce lítají tam a onam…

Na nejnovějším záříjovém víkendovém semináři čchi kungu Orel v hnízdě ve Svratce se právě o emocích a vinách, soucítění, laskavosti a odpuštění mluvilo. A nejen mluvilo, hlavně se cvičilo – nejrůznější praxe, které člověku mohou pomoci se otevřít, odpustit. Sobě i jiným. A také jsme si užili spoustu legrace. Kupodivu, vezmeme-li v úvahu to velmi těžké téma…

Pokračovat ve čtení…

Za všechny mé problémy můžeš ty! Nebo jak to vlastně je??

Spousta lidí chodí po světě a neustále brblá. Za své problémy viní všechno kolem sebe.

Počasí. Rodiče. Děti. Partnera. Partnerku. Politiky. Lékaře. Taky vídáte ty jejich zakaboněné tváře, když jdete po ulici? Také slýcháte ty jejich tirády tu na jednoho, tu na druhého? Jak často si říkáte: Já takový notorický stěžovatel nejsem.?? A jste si tím tak jistí???

Už před mnoha lety jsem si říkala, jaký jsem dobrák. Nevraždím, nelžu, nekradu a nesmilním. Hotový vzor ctností. A přitom, škoda mluvit. Nalijme si toho kyselého vína (a Bože, jak já nemám ráda kyselé víno. Vždycinky jen to sladké…).

Buď má člověk tu ctnost úplně, nebo ji nemá vůbec.

Co všechno jsem už v sobě, nebo v druhých zavraždila? Kolik jsem toho ukradla? Kolik snů, kolik nadějí? Kolik jsem si toho už nalhávala, jen abych nemusela vidět pravdu? Kterými vášněmi jsem se nechala svést? Kterými touhami?

Jaké ctnosti máte Vy? Kdyby Vám dali u soudu do rukou kámen, jste bez viny, abyste ho mohli hodit?? Nahlédněte hluboko do sebe a jen se pěkně podívejte se, co všechno za kostlivce tam chřestí kostmi :-)

A jak je to s tím notorickým obviňování druhých za naše vlastní problémy?? 

Pokračovat ve čtení…